Úžina nad všechny prachy světa. Jak může zavřený Hormuz rozleptat americkou nadvládu

Připomínalo to šest let staré události, jež málokterý obyvatel Česka dokáže vymazat z paměti, i kdyby sebevíc chtěl. Počátkem letošního jara mohli Češi opět jen doufat, že za pár týdnů už budou zase věci v bájném normálu. Stejně jako při prvním vyhlášení covidového nouzového stavu na jaře 2020 premiérem Andrejem Babišem.

Náznaků zásadního hospodářského vykolejení začalo v posledních týdnech přibývat. Z části stavebního materiálu se během března stalo nedostatkové zboží a z nafty kvůli její ceně artikl až s nádechem luxusu. Klíčový oběh zboží a surovin po planetě tentokrát nenarušil boj proti koronaviru, ale íránská reakce na americko-izraelské útoky proti islamistickému režimu. Ten bezprecedentním zablokováním nejdůležitější dopravní tepny planety spustil vendetu, kterou pocítil – a nejspíš ještě pocítí – celý svět.

Trumpova drahota

Pakliže má zásadní vliv na dění v Hormuzu stále ještě režim íránských ajatolláhů, jarní drahota hned tak skončit nemusí. Nejen proto že si Teherán poprvé v historii vyzkoušel, jak snadno dokáže klíčovou oblast zablokovat. Desítky let předtím něčím takovým jen vyhrožoval.

Už přes dva měsíce uzavřený Hormuz způsobil největší ropný šok moderní historie a oživil vzpomínky na sedmdesátá léta 20. století. Rozvinutý svět v čele s USA si tehdy po zaškrcení toku černého zlata arabskými šejky prošel stagflací, tedy kombinací vysoké inflace a neduživého ekonomického růstu. Mimořádně silně to zabolelo i akciové investory: měřeno indexem S&P 500 americké akcie, nynější symbol hojnosti a bezbřehého růstu, zažily ztracenou dekádu. Nizozemsko a Spojené státy dokonce zaváděly dočasná nouzová opatření typu neděle bez aut a tankování.

„Dnes si ale západní ekonomiky stagflaci dovolit nemohou, obzvláště při současných deficitech veřejných financí,“ varoval už v březnu autor Černé labutě a hlavní zahraniční řečník premiérového ročníku konference SHIFTS Nassim Nicholas Taleb, mistr v odhadování nepravděpodobných, ale o to více zničujících scénářů.

Zatímco v sedmdesátých letech dosahoval poměr amerického dluhu vůči HDP zhruba 30 procent, nyní je to více než čtyřnásobek – Spojené státy už na platbu úroků vynakládají víc peněz než na vojenské výdaje. A to je ještě čeká refinancování velké části dluhů nabraných v době ultranízkých covidových sazeb. Teď ovšem všechno nasvědčuje tomu, že s érou levných peněz je definitivně konec.

Íránská přirážka

I kdyby už energetické suroviny proudily Hormuzem bez omezení, zvýšené riziko stagflačního scénáře zůstane. A týká se i Česka. Už v prvních týdnech blokády ekonomové počítali, jak se promítne do tuzemské hospodářské situace, a například podle Tomáše Dvořáka z britské společnosti Oxford Economics budou Češi pociťovat blokádu úžiny ještě dlouho, a to bez ohledu na povelikonoční vývoj. Za předpokladu ukončení války proti Íránu během jara Dvořák odhaduje nárůst meziroční inflace v závěru roku ke čtyřem procentům a propad růstu českého HDP pod dvě procenta. Současně však pro e15 upozorňuje, že vyhlídky Česka i celého světa může citelně zhoršit případná opětovná destrukce energetických zařízení v oblasti Perského zálivu. To by přispělo k dalšímu zdražování ropy.

Cena a dostupnost ropy přitom zásadně neovlivňují jen ceny pohonných hmot, ale například i výrobu obalů či stavebního materiálu. Přes úžinu u íránského pobřeží proudí ze států Perského zálivu také amoniak, klíčový pro výrobu hnojiv, nebo zemní plyn. A Katar má po íránských útocích na dlouhé roky o pětinu sníženou kapacitu pro vývoz LNG. To jsou důvody, které zadělávají na vyšší růst nákladů na dopravu a potravin bez ohledu na aktuální mocenskou situaci v Íránu.

Poučení centrálních bankéřů

Podle analýzy agentury AP je přesto svět na současný ropný šok připravenější než na ten z roku 1973. Důvodem je jednak snížení podílu ropy v globálním energetickém mixu z 50 procent na 30, jednak stupeň poznání centrálních bankéřů. Ti se na rozdíl od situace před 50 lety budou mnohem méně ochotně pouštět do snižování úrokových sazeb v době brutálního zaškrcení nabídky klíčových surovin.

Jenže jak kromě Taleba upozorňuje například také bývalá hlavní ekonomka Světové banky Carmen Rein­hart, světu splaskl pomyslný finanční polštář, kterým by mohl dopady možné krize mírnit. Stagflace je přitom scénář, kdy by se firmám i jednotlivcům hodily třeba další úlevy od náhle zvýšených cen energií. Jenže nízký ekonomický růst podsekává příjmy státu a vyšší inflace naopak ještě prodražuje obsluhu už tak masivní vrstvy dluhů, jež tíží vyspělý svět.

Přesto Donald Trump rád rozhlašoval, že zablokovaný Hormuz neznamená pro jeho zemi zásadní problém, protože Spojené státy jsou na rozdíl od Evropy a východní Asie vývozcem ropy. Některé dozvuky války s Íránem ale nakonec mohou USA – kde v březnu stouply ceny pohonných hmot o pětinu, což byl největší meziměsíční skok v historii od roku 1967 – zasáhnout ještě drtivěji než EU. Už nyní jsou Spojené státy zadluženější než Francie, Španělsko nebo Velká Británie.

Zaděláno na infarkt

„Dluh a jeho obsluha jsou jako rostoucí usazenina v tepnách. Postupně se jimi ucpávají, až v nich nezbývá prostor pro nic jiného. Amerika by z toho mohla mít během zhruba tří let infarkt,“ varoval už před rokem Ray Dalio, zakladatel Bridgewateru, jednoho z největších hedgeových fondů na světě, a v posledních letech také osobnost, která je viditelná i díky své stylizaci do role komentátora divokého geopolitického a makroekonomického dění.

Jeho knihy How Countries Go Broke: The Big Cycle (Jak bankrotují státy: Velký cyklus) a Principles for Dea­ling with the Changing World Order (Principy pro vypořádání s měnícím se světovým řádem) se staly bestsellery a také mezi tuzemskými byznysmeny rezonuje jejich poselství, že svět vstoupil do mimořádně křehkého období. A to nejen kvůli rozpočtové kondici Daliových rodných USA.

Metaforu infarktu nicméně Dalio rozvinul způsobem, který jí dává o něco méně apokalyptické vyznění. Zatímco běžná populace si infarkt představí jako náhlý a na první pohled zjevný život ohrožující atak, srdeční zástava americké federální vlády se podle Dalia v praxi může projevit zdánlivě nenápadněji. Byznysmen odhaduje, že by USA „jen“ restrukturalizovaly dluh, tedy třeba posunuly dobu splatnosti dluhopisů. A jakkoli by „restrukturalizace dluhu“ zněla běžným držitelům dolarů jako abstraktní finanční operace, šlo by de facto o bankrot USA spojený s postupnou ztrátou kupní síly jejich měny.

Aktuálně je protřelý finančník přesvědčen, že dění kolem Íránu dává jeho poselství ještě větší váhu.

Monopol na násilí

Dalio upozorňuje, že výsadní postavení dolaru a USA ve světě finančnictví nelze vnímat odděleně od jejich vojenské síly. „Historie nás učí dávat si pozor na situace, kdy je dominantní světová mocnost s rezervní měnou přetížená svými finan­čními závazky a projeví slabost ztrátou vojenské i finanční kontroly. Následně hrozí pokles důvěry spojenců a věřitelů, výprodej dluhových aktiv, ztráta statusu rezervní měny a její oslabování zejména vůči zlatu,“ napsal v březnu Dalio, který své postřehy založil na studiu vzestupů a pádů nejmocnějších impérií za posledních 500 let.

Spojeným státům v jeho očích hrozí ztráta toho, co si vypořádáním s ropným šokem 1973 složitě vydobyly. Tehdejší události nakonec přinesly kromě stagflace i posílení postavení USA ve světovém obchodu. Dolar se po dohodě se saúdskými šejky stal hlavním platidlem za jejich ropné produkty.

Rijád se navíc zavázal reinvestovat své petrodolarové produkty do amerických státních dluhopisů. To zlevňovalo obsluhu tehdy ještě nízkého dluhu USA. O půlstoletí později je však geopolitická situace odlišná. Z pohledu Dalia natolik, že ho to vede k úvahám na téma uvadajícího postavení Spojených států coby světové supervelmoci číslo jedna.

Přesto i někteří zastánci jeho myšlenek upozorňují, že na odepisování amerických dluhopisů je ještě brzy. „Sázka na ně může znít mnoha lidem dobře, protože USA jsou stále ještě naprostá vojenská špička a velmoc, která se nebojí rozbít půlku světa v zájmu svého vítězství a síly,“ uvažuje finanční ředitel pražského technologického holdingu SatoshiLabs a jeden z jednatelů fondu Save & Capital Štěpán Uherík. „Já osobně bych si nekoupil dluhopis státu, který nedominuje v oblasti násilí,“ zdůrazňuje význam vojenské síly investor a manažer, jehož fond žádné státní bondy nedrží, i vlivem Daliových tezí. A právě Hormuzská úžina teď ze všech míst na planetě nejlépe nasvěcuje, kdo má ve světě reálnou vojenskou sílu. A komu zbývá jen pořádat summity.