Potřeba, touha, či dokonce posedlost člověka vědět, kde přesně se nachází a co přesně je „tam někde za horizontem“ a jak je vlastně ten horizont daleko, dala za dlouhou historii lidstva vzniknout nesčetnému množství a spoustě variací map. Pro představu, ta nejstarší dochovaná mapa světa je ze šestého století před naším letopočtem a ukazuje starověké město Babylon a „svět kolem něj“. Vlastnictví mapy v průběhu času reprezentovalo politický status jedince, jeho vzdělanost nebo škálu jeho bohatství – zmiňme třeba hledání obchodních stezek z Asie do Evropy za časů Marca Pola.
Ne/přesná mapa byla a je, jak ukazuje třeba i současná válka na Ukrajině, kde Rusko podle všeho používá dekádu a déle zastaralé mapové a informační podklady, jednou z nejdůležitějších pomůcek všech vojevůdců. Zde zmiňme třeba mapu světa, kterou na základě výbojů Alexandra Velikého vytvořil Eratosthénes. Mapa se stala symbolem celého patnáctého a šestnáctého století a takzvaného věku objevů; mapování divočiny z konce devatenáctého a dvacátého století pak dalo vzniknout dobrodružným příběhům z nejrůznějších zapadlých koutů Země, které dodnes jako součást popkultury lačně hltáme. A třeba neinformované rýsování hranic jen tak „do mapy“ při dekolonizaci Afriky položilo základy do dnešní doby trvajícícm konfliktům a sporům.
A s tím, jak moc dříve byla tvorba map, respektive jejich zakreslování, spojena s dobrodružstvím, nebezpečím a divou přírodou, ostře kontrastuje stávající proces, který je zaměřen na metodičnost a nové vědecké procedury a poznatky – satelitní snímky, laserové scanování... A hlavně rozlousknutí problému, jak vlastně co nejpřesněji zakreslit povrch koule (Země) do plochy. Krátce řečeno to samozřejmě nejde. Každá mapa, jíž disponujeme, je a bude nepřesná/deformovaná – ať už z hlediska vzdáleností, plochy či tvaru. Zdlouhavěji lze ale konstatovat, že v co nejpřesnějším zmapování Země poslední roky probíhala takřka stejně ostrá soutěž jako při mapování Nového Světa či Divokého Západu.
Slupka versus trojúhelník versus disk
Podívejme se například na nejnovější a podle všeho také nejpřesnější mapu světa, kterou loni na jaře představili výzkumníci z Princeton University. „Vytvořili jsme radikálně novou verzi mapy světa,“ nechal se tehdy na webu univerzity slyšet astrofyzik J. Richard Gott, který se na projektu spolupodílel se dvěma kolegy z Drexel University ve Philadelphii. Trio vědců nejprve vypracovalo scoringový systém hodnocení míry nepřesností na stávajících mapách, identifikovalo nejčastější projekční prohřešky, náklony, deformace a jiné „zkratky“, které je zpravidla nutné učinit při snaze zobrazit povrch koule v ploše. Spoustě se jich vyhnuli, a dalších pár sami napáchali (protože to prostě jinak opravdu nešlo). Jejich „nejpřesnější mapa Země“ je víceméně kruhovitá, nicméně dvoustranná. „Naše verze je dost možná podobnější glóbu než klasické mapě, také ji musíte ‚otočit‘, abyste toho viděli víc,“ prohlásil tehdy Gott.
Dva mapové kruhy z Princetonu (též zvané princetonský disk) loni prosvištěly světovými médii a psalo se o nich jako o „novém standardu“ pro výuku, některá média je vzala jako další munici do (hlavně americké) diskuze s hnutím plochozemců, a bulvár rovnou poťouchle hlásal „přemalujte mapy!“. Rok se s rokem sešel a po princetonském disku se slehla zem. Ostatně server ScienceAlert si už tehdy zaglosoval, že mapa dost možná skončí někde v šupleti ve společnosti dalších kuriózních map, jako je třeba hyperpřesná (ale stále samozřejmě nepřesná) trojúhelníčková AuthaGraph z léta roku 2020. Z května roku 2019 pak pocházela zcela nepraktická, ale fenomenálně vypadající „slupkovitá“ mapa japonského umělce Hajime Narukawy a amerického architekta Buckminstera Fullera.
Letos asi jen přebarvování
To nás vrací k té ostré soutěži. AuthaGraph byla nejpřesnější plošnou projekcí Země de-facto jen něco přes půl roku, než přišla ona disková mapa z Princetonu. Zmíněná slupka zvaná též „Orange Peel“ vládla v přesnosti map zhruba rok. Přijde letos nějaká nová mapa světa? Mám obavu, že ne.
Pro letošní rok to zatím vypadá, že jediné změny, jež nás v tomto ohledu čekají, se nebudou týkat způsobu zobrazení či novátorských matematicko-uměleckých přístupů, ale jen politického Lambertova zobrazení. A budou reflektovat nové linie státních hranic na Ukrajině. Z pohledu liberálního Evropana musím tento vývoj označit přinejmenším jako velmi tragický.
