Krize v eurozóně pohání Euroasijskou unii

Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD)

Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) Zdroj: profimedia.cz

Projekt mnohými považovaný za pohrobka Sovětského svazu nakonec nemusí být jen stínem minulých dob: Euroasijská unie obohatí pokladny členských států do roku 2030 o 1,3 bilionu dolarů, jak uvádí Euroasijská rozvojová banka.

„Pochopitelně vycházíme z toho, že integrace ekonomik bude pokračovat,“ podmínil příznivý výhled předseda výkonné rady banky Igor Finogenov na zasedání Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) v Londýně. To, co bylo oficiálně i v kuloárech k slyšení, nicméně napovídá, že nejde o nepřekonatelnou překážku.

Motorem projektu je krize

Jedním z motorů projektu z autorské dílny Vladimira Putina je probíhající krize v Evropě. Postsovětské země ji berou jako pobídku vytvořit společný mechanismus, který by jim pomohl předejít či zchladit příští krizi na straně jedné a jako memento na straně druhé. I proto podle náměstka ruského ministra financí Sergeje Storčaka architekti euroasijského spolku stanovili pro současné i budoucí členy stropy na deficity a míru inflace. Navíc má unie vlastní stabilizační fond, se kterým podle Storčaka přišla dříve než Evropané.

Základem je přitom nezopakovat chyby, které udělala EU, připomíná Taťána Valovaja zodpovědná za integraci skupiny. Jedním dechem dodává, že je studentem Evropanů. „Pokud něco děláme špatně, je to proto, že nás to Evropané špatně
naučili,“ prohlásila v Londýně. Překotný nábor nových členů touto chybou ale určitě nebude, tvrdí jak ona, tak zástupci dosavadních členů unie. Těmi jsou Rusko, Kazachstán a Bělorusko, tedy už existující celní unie. Dalším na řadě je Kyrgyzstán, země, v níž třetina z pěti milionů obyvatel žije pod hranicí bídy a která je tak druhou nejchudší ve Střední Asii.

Zároveň je to také strategicky zajímavě položená země se zásobami uhlí, uranu a zlata. „Máme textilní průmysl, zemědělství bez chemie a krásnou přírodu. Máme ale také bohatství, o které mají velký zájem důlní společnosti,“ popisuje současné pnutí ředitelka Stromu života Kalia Moldogazieva. Jak dodává, politici s její neziskovou organizací konzultují.

Když ale jde o velký byznys, často nakonec převáží peníze nad dlouhodobými zájmy země, myslí si Moldogazieva. Svou roli navíc hrají i sousedící giganti, kteří měli a mají v Kyrgyzstánu své zájmy. Moskva navazuje na tradiční vazby z dob Sovětského svazu, jež teď přiživuje i to, že mnoho Kyrgyzů odchází do Ruska za prací. Stále větší vliv pak získává na východě sousedící Čína, která postupně posiluje příhraniční sféru vlivu.

„Bylo by lepší, kdyby politici hleděli méně na zájmy cizinců a více na zájmy našich lidí,“ komentuje Moldogazieva. Jak někteří experti doplňují, nejlepší strategií by pro Kyrgyzstán bylo spolupracovat se všemi mocnostmi, ale nevázat se na žádnou. Členství v Euroasijské unii z tohoto pohledu vidí jako nepříliš šťastné rozhodnutí.

Experti radí expandovat do střední Asie

Pochopitelně zůstává otázkou, do jaké míry mají kyrgyzští politici na výběr. I proto experti radí do Kyrgyzstánu a dalších středoasijských zemí expandovat co nejdříve. Jakmile se stanou satelitem jednoho z regionálních center moci, bude daleko obtížnější prosadit se na tamním trhu.

„Nic se mi nevybavuje,“ odpovídá Moldogazieva na otázku, zda jsou v Kyrgyzstánu vidět české firmy. Rychle ale dodává, že je v Biškeku park Julia Fučíka a že ani evropských firem – na rozdíl od humanitárních organizací – v její zemi moc není.

V byznysu převládají Rusové a Číňané. Daří se Indům. Šance na expanzi ale i tak jsou a budou, myslí si Moldogazieva a připomíná rostoucí politickou stabilitu, která zavládla po bouřích v roce 2010. Ty po sobě zanechaly přes stovku mrtvých a nabouraly křehkou stabilitu.

Příležitosti by se měly objevit také v souvislosti s členstvím v Euroasijské unii. Zejména menší země z něj totiž podle Finogenova z Euroasijské rozvojové banky budou profitovat. U Běloruska jde například do roku 2030 o 6,5 procenta HDP. A proto má smysl tento krizí západu zastíněný projekt sledovat, shodli se v Londýně i zástupci velkých firem.

Autor je spolupracovníkem redakce