Evropská unie, Spojené státy, Čína, Wall Streat Journal či Financial Times tleskají každé jeho reformě. Tento profesor ekonomie s tváří klidného otce je považován za zachránce Itálie a brzy i eurozóny. Svět je nadšen, ale také se táže: jak je to možné, že Itálie zažila jen několik krátkých stávek, zatímco ve Španělsku a v Řecku, které rovněž musely učinit přísná úsporná opatření, to vře?
Avšak tento dobrý žák liberální školy by se měl mít na pozoru. Obdiv vyjadřovaný v zahraničí sotva skryje budoucí těžkosti na domácí půdě. Mario Monti otevřel dvě fronty. Jedna je identifikována: jsou to odbory. I ty konfederace, které jsou reformě nakloněny nejvíce, nejsou spokojeny s tím, že z pracovního zákoníku zmizel článek 18, který přísně reguloval propouštění ze zaměstnání.
Monti a jeho ministryně práce Elsa Fornerová vyškrtli tento „totem“ levice s vysvětlením, že náklady na propouštění byly rovněž brzdami pro najímání nových pracovníků, zejména mladých, u nichž se nezaměstnanost pohybuje až ke 30 procentům. Budou Italové připraveni na další oběti ve prospěch liberalismu bez reakce? Po létech sporů se v pátek 13. dubna uskuteční společná demonstrace všech odborů proti důchodové reformě.
Obavy z regionálních voleb
Druhá fronta je politická. Monti se až dosud těšil přízni největší politické většiny, jakou kdy premiér měl. Demokratická strana, Lid svobody i Svaz středu jej bezvýhradně podporují. Jen Liga severu a Itálie hodnot bývalého protikorupčního soudce Antonia di Pietra si zvolily otevřenou opozici. Brzy bude jasné, kdo se mýlil a kdo měl pravdu, když si zvolil tu či onu strategii. Místní a regionální volby, které se uskuteční 6. a 7. května, jsou již dnes pro vládu obávaným mezníkem. Jestliže pravice a levice posílí své pozice, bude to důkaz, že podpora Maria Montiho byla správnou volbou.
V opačném případě vznikne napětí. Vše může být zpochybněno, jestliže Liga severu a Itálie hodnot získají ze své opozice nějaké výhody. Pak by politici, kteří souhlasili s tím, že postoupí své místo technokratické vládě, mohli být v pokušení se znovu chopit moci.
Monti se snaží vyvíjet tlak na strany a uklidňovat jejich obavy a netrpělivost tím, že hrozí demisí v případě, že nebude schválena reforma trhu práce nebo že ji parlament příliš okleští. Je si vědom toho, že jeho přítomnost vzdaluje nebezpečí nové ztráty důvěry investorů vzhledem k obrovitému italskému zadlužení, které dosahuje 1,9 bilionu eur, tedy 120 procent hrubého domácího produktu.
Co bude dál?
Co potom? Co ještě zbude v Montiho agendě, až bude schválena reforma trhu práce? To je další neznámá. Politické formace, které ho podporují, hodlají omezit tuto podporu pouze na ekonomiku. Sotva Monti vyjádřil vůli reformovat soudnictví, které je pomalé a neefektivní, okamžitě se strany postavily proti tomu, co považují za zasahování do jejich hájemství.
Mario Monti ví, že jeho úspěch je paradoxně jeho Achilovou patou. Kromě květnových voleb se již rýsuje perspektiva voleb na jaře příštího roku, z nichž vzejde nová parlamentní většina a z ní pak příští premiér. Zatímco perspektiva neúspěchu Montiho vlády a řeckého scénáře v Itálii jednu chvíli politické formace svázala, možnost úspěchu jim zase dává volné ruce. Každá z nich se chce prezentovat jako tvůrce „nové renesance“ v Itálii a co nejrychleji uzavřít Montiho kapitolu.
