Od bombardování Bělehradu uplynulo 20 let, vztah Srbů k Západu ovlivňuje doteď

Bombardování Jugoslávie

Bombardování Jugoslávie Zdroj: ČTK

Bombardování Jugoslávie
Bombardování Jugoslávie
Bombardování Jugoslávie
Bombardování Jugoslávie
Bombardování Jugoslávie
37
Fotogalerie

Převážně Albánci obývané Kosovo, považované za kolébku srbského státu, se již koncem 80. let stalo rozbuškou národnostních problémů v někdejší Jugoslávii. O dekádu později pak tvrdý postup srbského vedení proti albánskému obyvatelstvu vedl k bezprecedentnímu zásahu Severoatlantické aliance. Bombardování, které začalo 24. března 1999, nakonec donutilo Bělehrad ke kapitulaci a stažení z Kosova, jež se poté vydalo k nezávislosti.

Letecké útoky proti režimu Slobodana Miloševiče, který právě v Kosovu v dubnu 1987 zahájil svou cestu na vrchol srbské politiky, trvaly celých 78 dnů. Alianční bomby a řízené střely během mířily nejen na vojenská zařízení a techniku, ale také na důležité body infrastruktury nebo továrny vyrábějící zbraně a munici. Z čistě vojenského hlediska bylo bombardování Jugoslávie bezpochyby úspěšné, přes některé přehmaty a ztráty, politické dozvuky ovšem už tak jednoznačně nevyzněly.

Negativní reakce vyvolal třeba přehmat v podobě bombardování čínské ambasády v Bělehradě, při kterém zahynuli tři Číňané. NATO později zdůraznilo, že se jednalo o omyl, který vzešel ze zastaralých plánů Bělehradu. Nálety si - přes veškerou snahu zaměřit se na vojenské cíle - vyžádaly také oběti mezi srbskými civilisty. Podle organizace Human Rights Watch jich bylo kolem pěti stovek, Bělehrad uváděl zhruba čtyřikrát vyšší čísla a k tomu tisícovku mrtvých vojáků a policistů.

Nálety, po kterých se například Srbové místo běžného „dobar dan“ zdravili "bombar dan", pak dodnes negativně ovlivňují srbské vztahy ke Spojeným státům i celému NATO. Bombardování jako takové se dočkalo mezinárodní kritiky kvůli tomu, že k němu Severoatlantická aliance přistoupila bez mandátu OSN, například Rakousko a Švýcarsko aliančním letounům nepovolily použít jejich vzrušný prostor. Údery NATO bez jejího schválení navíc výrazně narušily prestiž samotné celosvětové organizace.

Také na české politické scéně vyvolaly útoky na Miloševičovu Jugoslávii řadu nesouhlasných reakcí, zejména od komunistů, výhrady k nim měli i tehdejší předseda ODS Václav Klaus nebo část vládní ČSSD. Kabinet premiéra Miloše Zemana, ačkoliv úder schválil, pak v reakci na zahájení náletů uvedl, že o použití vojenských vzdušných sil NATO bylo rozhodnuto před přijetím České republiky za jejího člena a vláda jej vnímá jako pokus o zabránění eskalace kosovské krize a humanitární katastrofy.

Jasného zastání se akce dočkala od Václava Havla. „Jugoslávie byla napadena, aniž k tomu měla aliance přímý mandát od OSN. Nestalo se tak ale ze svévole či z agresivity nebo z neúcty k mezinárodnímu právu. Stalo se tak naopak z úcty k právu. Ale k právu vyššímu, než je to, které chrání suverenitu států. Totiž z úcty k právům člověka,“ řekl prezident. Jeho postoj byl ale opakovaně napadán, dodnes se také objevuje zkreslený a Havlovi připisovaný výrok o „humanitárním bombardování“.

Letecká operace - první bojová mise NATO proti suverénnímu státu, do níž se prvně od konce druhé světové války zapojilo i Německo - nakonec přinutila Miloševiče přistoupit na podmínky mezinárodního plánu pro Kosovo. Ten počítal s odsunem srbských sil z provincie a s přítomností mezinárodních mírových jednotek v oblasti. Příslušná dohoda byla podepsána 9. června 1999 v makedonském Kumanovu. Následující den NATO nálety pozastavilo a 20. června akci oficiálně ukončilo.

Po skončení bojových operací v létě 1999 sice Kosovo zůstalo formálně součástí Svazové republiky Jugoslávie a později už samostatného Srbska. Fakticky však bylo mezinárodním protektorátem pod kontrolou vojenské mise KFOR a Prozatímní civilní správy OSN v Kosovu (UNMIK). V únoru 2008 pak Kosované vyhlásili nezávislost, Srbsko ale odtržení své jižní provincie nikdy nepřijalo. V poslední době nicméně obě strany stále častěji usedají k jednacímu stolu.