Berezovskij byl nalezen mrtev ve svém domě v hrabství Surrey jihovýchodně od Londýna. Příčina jeho úmrtí je zatím neznámá. Berezovskij se z vlivného „oligarchy“ a spojence Kremlu stal po Putinově nástupu k moci nežádoucím a od roku 2000 žil v Británii, kde přežil řadu pokusů o atentát.
Známý moskevský právník Alexander Dobrovinskij, který magnáta dobře znal, se domnívá, že Berezovskij spáchal sebevraždu. „Dostal jsem právě telefonát z Londýna. Boris Berezovskij spáchal sebevraždu. Byl to složitý člověk,“ napsal Dobrovinskij podle RT na své sociální síti. Berezovského zeť Egor Schuppe na Facebook napsal, že bývaký magnát byl v poslední době v těžké depresi a vyhýbal se přátelům a příbuzným.
Bývalý šéf ruského nakladatelství Kommersant Publishing House Damian Kudrjavcev uvedl, že Berezovskij zemřel v jedenáct hodin místního času. Kudrjavcec na Twitteru napsal, že se neobjevily žádné známky násilné smrti. Podle dalších zdrojů byl mrtvý Berezovskij nalezen v koupelně. V posledních týdnech údajně utrpěl několik srdečních příhod.
Deprese z prohraného soudu
Berezovského deprese mohly podle zdrojů souviset se ztrátou majetku. Loni v srpnu prohrál soudní spor s ruským miliardářem a vlastníkem londýnského fotbalového klubu Chelsea Romanem Abramovičovi o vlastnictví ruské ropné společnosti Sibněfť, kde šlo o více než pět miliard dolarů (asi 100 miliard Kč). Berezovskij tvrdil, že jej Abramovič zastrašováním nutil prodat své akcie Sibněfti za zlomek skutečné hodnoty. Jeho tvrzení londýnský soud označil za nevěrohodná a nařídil mu, aby Abramovičovi zaplatil odškodné 56 milionů dolarů, píše RT.
Berezovskij získal ohromný vliv a majetek za prezidenta Borise Jelcina. Vlastnil podíly v několika bankách, ropných a leteckých společnostech a především v médiích. Ke konci 90. let však musel v Rusku stále častěji čelit skandálům kolem svých podnikatelských aktivit ve firmách Sibněfť, Aeroflot a televizi ORT. Jeho osud zpečetilo to, že se postavil proti Putinovi.
Berezovskij se zbavil významné části majetku a odešel do Británie, kde získal v roce 2003 azyl. Stal se tam pak velkým Putinovým kritikem a spolupracoval například s bývalým ruským agentem Alexandrem Litviněnkem, který zemřel v listopadu 2006 v Londýně na otravu ozářením.
V Rusku byl Berezovskij odsouzen k celkem 19 letům vězení za rozkrádání majetku letecké společnosti Aeroflot a za údajné vytunelování automobilky Autovaz. Byl také obviněn z pokusu o státní převrat a dalších trestných činů.
Profil zesnulého magnáta
Původním vzděláním matematik Boris Berezovskij, získal dva vysokoškolské tituly – z Vysoké školy lesnické a z Moskevské státní univerzity – a byl dokonce členem-korespondentem Ruské akademie věd, je jednou z nejvýraznějších a zároveň nejproblematičtějších osobností ruského podnikatelského i politického života těsně postsovětských dob. Začínal podobně jako jiní slovutní představitelé ruského světa oligarchů už za perestrojky. A tady je alespoň stručný výčet jeho podnikatelských aktivit.
Snad nejpodstatnější pro Berezovského další kariéru byl v lednu 1995 významný podíl na přebudování bývalého Prvního kanálu sovětské televize ve Veřejnou ruskou televizi, která se však veřejnoprávní v evropském slova smyslu nikdy nestala. Berezovskij je ve staronové televizi ORT členem Rady ředitelů. Téhož roku se stává akcionářem Moskevské nezávislé mediální korporace TV-6, v roce 1999 kupuje Nakladatelský dům Kommersant (vydávající četné a často dodnes nejvlivnější listy jako stejnojmenný Kommersant, Nězavisimaja gazeta a další), a vytváří tak jednu z nejmocnějších ruských mediálních říší. Od roku 1996 je, pravda, také členem Rady ředitelů již zmiňované Sibněfti, ale mocensky je pro něj důležitější jeho mediální království, které se mu za Putinova panování nakonec stalo osudným.
Politická kariéra a exil
Ve stejné době se na politické scéně ocitá v roli tajemníka mocné Bezpečnostní rady Ruské federace. Kombinace politické, podnikatelské a mediální moci z něj v druhé polovině 90. let činí jednoho z vůbec nejmocnějších mužů Ruska: V roce 1996 jako člen tzv. sedmioligarštiny pomáhá do čela státu na druhé prezidentské období Borisi Jelcinovi, proniká do jeho rodiny politické i soukromé a ke konci desetiletí je bezesporu krkem, který otáčí hlavou. V tomto případě hlavou státu. V druhé polovině 90. let je moc několika málo ruských oligarchů skoro bezmezná.
Ihned po odchodu Borise Nikolajeviče Jelcina z politické scény a nástupu Vladimira Putina je ale Berezovskij ze svých mocenských pozic velmi rychle odstraněn a podobně jako jiný majitel mimořádně vlivného mediálního impéria, Vladimir Gusinskij, donucen k prodeji většiny svého majetku a k odchodu do britského exilu, kde se v roce 2003 stává politickým azylantem. Doma v Rusku byl v nepřítomnosti odsouzen k několika trestům – kupříkladu za vytunelování Aeroflotu i za další údajné delikty, jejichž dokazování bylo ostatně mnohem věrohodnější než třeba v kauze společnosti Jukos a Michaila Chodorkovského – a Ruská federace po britské vládě vytrvale žádala jeho vydání.
