Timothy Snyder, americký historik a vysokoškolský profesor na Yaleově univerzitě, je autorem červené knížky Tyranie, kterou jsme v knihkupectvích za poslední rok viděli snad všichni. V dalších dílech se věnuje převážně zemím střední Evropy ve 20. století, holokaustu a nesvobodě. Na konci listopadu strávil dva dny v Praze, kde měl dvě přednášky: na ministerstvu zahraničí a o den později na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Studentům přednášel o používání fikce a dezinformací i o ztrátě budoucnosti.
Ze začátku mluvil česky. Jen pár vět, ale už z nich bylo patrné, že jazyk ovládá. „Neměli byste mě podporovat,“ smál se už anglicky potlesku, který následoval po jeho českém úvodu. „Měl jsem celou přednášku v češtině, a to vážně nechcete slyšet. Sranda je to asi třicet sekund.“ Tím si vysloužil další ovace. Po celou dobu vtipkoval, aniž by to znělo strojeně, působil sympaticky. Už během prvních minut všechny přesvědčil, že to, co se o něm říká, je pravda. Že dokáže s lehkostí komunikovat s laickým publikem a přesvědčivě formulovat své argumenty tak, aby jim rozuměl každý, mohli účastníci přednášky vidět na vlastní oči.
Hlavním pojítkem jeho řeči bylo srovnání situace dvacátých a třicátých let dvacátého století, tedy období před nástupem fašismu a nacismu, se situací dneška, přesněji obdobím po hospodářské krizi v roce 2008. V tomto kontextu mluvil o dvou odlišných globalizacích, které v těchto dvou dobách probíhaly nebo stále probíhají.
Dnes už se za demokracii nebojuje
Podle Timothyho Snydera je rozdíl mezi fikcí, která se šířila během první globalizace, a fikcí, která se používá nyní. Ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, když lidé ztratili víru ve svět faktů, uchýlili se k velkému příběhu nacionalismu a k ještě většímu příběhu totalitarismu. Po roce 2008 se dle historika lidé k nacionalismu obrátili taky, ale ne v takové míře. Teď tu fikce přítomná je, ale jen tak napůl. V téhle se velké narativy pouze předstírají. Jako příklad uvádí rozdíl mezi společnost formujícím příběhem o silném vůdci, který spasí celou zemi, na němž byl postaven fašismus, a dnešními „středně velkými lžemi“, jako že se Barack Obama nenarodil v USA. Ty sice dokážou způsobit problémy a vytvořit zmatek, ale nejsou to žádné velké příběhy s důsledky pro celý svět.
Odlišnosti mezi obdobími se objevují kromě používání fiktivních informací a příběhů také ve snaze demokracií jim zabránit. V minulosti se podle Snydera dokázali demokracie totalitarismu účinně bránit, zatímco nyní se za demokracii nebojuje. Nikdo nepřišel s plánem, jak by se demokracie měly bránit stoupajícímu tlaku. Z toho lze soudit, že se celý systém posunul, zůstává však podobně vyvážený. Fikce dnešního totalitarismu není komplexní a nemá takový dopad jako ve třicátých letech, na druhé straně obrana demokracií dnes prakticky neexistuje.
Jak zaniká budoucnost
Další téma, kterému se historik věnoval, byla budoucnost. Kdo ví, co bude za deset, za patnáct let? Nikdo! A zdá se, že to ani nikdo vědět nechce. „Posledních tři sta let bylo jen a jen o budoucnosti, o tom, co bude, kam se země posunou. Nyní to vypadá, že jsme naprosto neschopní o budoucnosti mluvit,“ zdůraznil Snyder. Podle něj jsme přešli od jejího pozitivního vnímání k současnému negativnímu pojetí. Budoucnost přijde bez ohledu na to, co uděláme, ale zatímco dříve se brala jako příležitost, nyní převažuje víra, že v budoucnu dopadne všechno špatně, a to bez ohledu na to, co uděláme.
Tato beznaděj je pro dnešní dobu příznačná a podle Snydera je propojená s neustálým pocitem překvapení, který den co den prožíváme. „Jsme překvapeni z Brexitu, jsme překvapeni z Trumpa. Každý den jsme znova překvapeni z Trumpa.“ Smích publika, který prohlášení následoval Snyder odbyl téměř sarkasticky: „Aha, tady je to ještě vtipné. Dobře.“ Hned ale pokračoval ve výkladu. „Jsme překvapeni, že amerického prezidenta mohli vybrat Rusové. Jsme překvapeni vším možným.“ A důvod tohoto konstantního překvapení? „Už jen to, že můžeme být překvapení, je luxus. Je to příležitost k tomu říct: ale co můžu dělat, všechno je to nové, co já s tím asi můžu dělat? Pak následuje beznaděj,“ okomentoval to na přednášce Snyder.
To, že je něco nové, nepředvídatelné, nám automaticky usnadňuje cestu k závěru, že se s tím stejně nedá nic dělat. Po každém šoku si podle historika můžeme vybrat dva způsoby jednání. Buď přijmeme zodpovědnost za to, co se stalo, nebo budeme dál víc a víc překvapení vinit ostatní a šířit beznaděj. Snyder stav bez budoucnosti označil jako „futurlessness“ a upozornil, že budoucnost zaniká v okamžiku, kdy nikdo v nic a ničemu nevěří. Do tohoto momentu se snaží dostat společnost každý, kdo šíří dezinformace a snaží se vzbudit nedůvěru.
Občas je Snyderovi vyčítáno, že problematiku příliš zjednodušuje. Celá přednáška byla velmi srozumitelná, přesto by se nedala označit za povrchní nebo jednoduchou. Každé své tvrzení opakoval historik v obměnách několikrát a z několika úhlů navíc přidával příklady, aby mu porozuměl skutečně každý. Jeho humor dokázal odlehčit atmosféru ve správných chvílích. Své názory prezentoval velmi rozhodně, ale díky silným argumentům by bylo těžké některému z nich oponovat. Historik světové úrovně v Praze zanechal dojem, o jeho návštěvě a přednáškách referovala přední česká média. Hlavně ale přinesl ne úplně typický pohled na historii i současnost a pro české studenty byl zajímavým příkladem toho, jak může být přednáška pohlcující, když profesor rozumí svému oboru a zároveň je dobrý řečník a učitel.
