V letošním roce zasáhne světovou ekonomiku bezprecedentní krize. Takové označení se vztahuje jednak k rozsahu ekonomického poklesu, ale také k opatřením, která vlády a centrální banky po celém světě zavedly. V porovnání s Velkou recesí se jejich reakce významně liší, a to především z hlediska rychlosti a objemu poskytovaných stimulů. Právě agresivnější přístup měnových a fiskálních autorit pak může přispět k rychlejšímu ekonomickému oživení zemí. O budoucnosti české ekonomiky i o tom, jak se svět vypořádává se současnou krizí jsme mluvili s hlavním ekonomem České spořitelny.
Co si představit pod pojmem bezprecedentní krize?
Samotné označení „bezprecedentní“ se v tomto případě týká zejména rozsahu ekonomického poklesu. V této situaci bude rozsah opravdu výrazný, když za ním bude stát „vypnutí“ ekonomiky, ke kterému došlo v předešlých měsících. V průběhu března a dubna jsme zažívali významné omezení běžného života, kdy jsme nemohli navštěvovat obchody, restaurace, a jediné, co nám bylo povoleno, byly zdravotní procházky. Právě tyto restrikce zcela pozastavily ekonomiku, což mimo jiné zkomplikovalo analyzování dopadů krize na jednotlivé podniky. Pokud se podíváme do historie, zjistíme, že proběhly dvě významné krize – Velká deprese z 30. let předešlého století a Velká recese z let 2008 až 2009. Ačkoliv tyto krize byly velmi závažné, nestalo se, že by firmy jako například Škoda Auto pozastavily produkci nebo celý průmysl po dobu jednoho měsíce omezil výrobní aktivitu.
Právě průmysl, který je pro českou ekonomiku stěžejním sektorem, pak představuje problém. Zatímco práce z domova funguje ve službách, průmyslový sektor tuto možnost neposkytuje, což pak významně ovlivňuje ekonomický pokles. V neposlední řadě zasáhla stávající krize dodavatelské řetězce. Již zmíněná Škoda situaci kolem pandemie zvládala do té doby, dokud se nákaza šířila pouze v Číně. V únoru jí však již začaly docházet součástky potřebné k výrobě a následná expanze nákazy problémy pouze prohlubovala. Vzhledem k provázanosti ekonomik je pak nutné zmínit, že ačkoliv jsme pandemii vcelku dobře zvládli, z ekonomického hlediska se nejsme schopni pohnout z místa do té doby, dokud nebude nákaza vyřešená ve všech zemích zapojených do mezinárodní směny. Pojem bezprecedentní se tedy vztahuje nejen k hloubce ekonomického poklesu, ale také pramení z dosud nevídaných opatření, která jednotlivé ekonomiky zavedly a zapříčinily změnu chování nejen ze strany spotřebitelů, ale také podniků.
Zmíněné „vypnutí ekonomiky“ však může představovat komplikaci v otázce měření vývoje cenové hladiny. Pokud nebyla většina statků a služeb nabízena, není možné zaznamenat změny v jejich cenách. Jak odpovídající jsou tedy oficiální hodnoty inflace?
Problematikou inflace v období pandemie se již zabýval jeden z odborných článků, které vznikají ve Spojených státech amerických. Měření inflace stojí na předpokladu, že já jako spotřebitel nakupuji nějaký předem definovaný spotřebitelský koš. V rámci tohoto koše pak potraviny představují 20 %, určité procento zdravotní péče, rekreace, oděvy a obuv, a tak podobně. Na základě našich dat vidíme, že středobodem vesmíru se v období karantény staly právě potraviny a léky. Statistici však tuto změnu nezohledňují a předpokládají, že stále nakupujeme tentýž spotřebitelský koš jako v běžných časech. Tento předpoklad však ve výjimečných situacích, jako byla právě pandemie, neplatí, a proto se naměřený index stává vychýleným.
Jeden z článků pak dochází k závěru, že ono vychýlení dosahuje řádu desetin procent, když oficiální inflace podhodnocuje tu skutečnou. Jinými slovy, skutečný pokles kupní síly peněz byl výraznější, než uváděla oficiální čísla týkající se vývoje cenové hladiny. Důvodem pak je, že lidé nakupovali mnohem větší procento potravin, jejichž ceny rostly rychleji nežli ceny ostatních položek spotřebitelského koše. V případě dlouhodobé změny ve spotřebitelském chování by bylo nutné upravit skladbu koše. Nicméně my předpokládáme, že se bude jednat pouze o krátkodobý efekt, a tudíž nejsou uvedené úpravy nutné. Rovněž z hlediska centrální banky, pro níž je stabilita cenové hladiny hlavním cílem, nepředstavuje krátkodobé vychýlení inflace žádný významný problém.
Částečně jsme se již dotkli srovnání stávající krize s těmi předešlými. Pojďme se však zaměřit na reakce vlád a centrálních bank. Byla fiskální a měnová opatření tentokrát úspěšnější?
Do jaké míry byla opatření úspěšná, budeme moci hodnotit, až dojde k sečtení výsledných ztrát za celý letošní rok. Tehdy budeme schopni určit, které reakce byly úspěšně a které méně. Co je však obecně odlišné v porovnání s předchozími krizemi, je to, že nynější opatření byla zavedena velmi rychle, navíc fiskální a měnová politika byla lépe koordinována. Ale co je obecně jiné, je, že ta reakce byla velmi rychlá a vedle toho byla více koordinovaná reakce fiskální a měnové politiky. K tomu během finanční krize nedocházelo. V průběhu minulých měsíců snížily centrální banky sazby k blízkosti nuly a především zahájily kvantitativní uvolňování, a tedy významně navýšily své bilance. Takový vývoj se týká zejména americké centrální banky Fedu, ale rovněž evropské ECB.
Právě tyto kroky lze hodnotit jako velmi pozitivní v porovnání se situací z roku 2000 až 2009. Tehdy nedostatečně expanzivní přístup měnové autority zapříčinil, že krize v Evropě měla tvar takzvaného „W“, tedy že přišla druhá recese. V neposlední řadě dochází i k rozlišnému vývoji v otázce fiskální politiky. Když se podíváme na období Velké recese, deficit rozpočtu vzrostl zhruba na 10 % HDP, nyní se bavíme o 16 %, přičemž vlády připravují další finanční balíky. To znamená, že podpora ze strany vlády je mnohem větší, ačkoliv otázkou zůstává, zdali se peníze dostanou do reálné ekonomiky. Například v Česku vidíme, že vláda schválila pomoc kolem jednoho bilionu korun, ale od března byl vyčerpán pouze zlomek této sumy.
I v rámci předešlé krize se centrální banky snažily mírnit negativní dopady. Minulé kroky měnových autorit však bývají mnohdy kritizovány jako nedostatečně efektivní. Dá se tedy říct, že nyní vešly do období ekonomického poklesu obohaceny předchozími zkušenostmi?
Významný rozdíl oproti předešlé krizi představuje především finanční sektor, který byl zdrojem Velké recese. Jakmile má problémy finanční sektor, není možné úspěšně úvěrovat ekonomiku, což vede k zadření tzv. úvěrového kanálu. Taková situace v současnosti nehrozí, když ekonomiku nezasáhl vnitřní, nýbrž vnější šok. Významné ponaučení pak představují regulace bank, k nimž docházelo v reakci na předchozí ekonomický pokles. To znamená, že komerční banky vstoupily do současné krize v lepším stavu, s vyšší kapitálovou přiměřeností, a tedy s mnohem vyššími rezervami, díky kterým mohou pokrýt případné ztráty. Centrální banky poté nemusí ty komerční zachraňovat a mohou se zaměřit na dodávky likvidity a podporu úvěrování.
V letech 2008 až 2009 sloužila likvidita uvolněná centrálními bankami k sanaci těch komerčních, nyní se dostává do reálné ekonomiky, což lze mimo jiné vidět na růstu úvěrů, kdy například v USA dosáhl meziroční růst půjček poskytovaných podnikům o 30 %. Úvěry rostou rovněž v eurozóně, sice v menší míře, ale i tak je to významný rozdíl v porovnání s obdobím Velké recese. Podstatnou změnu představuje také vývoj myšlení. V průběhu předešlého poklesu se totiž stavělo na předpokladu, že z krize se musíme „prospořit“. I Mezinárodní měnový fond říkal, že je nutné, aby země spořily a snižovaly deficity, po několika letech však uznal, že takový přístup byl zcela chybný. Právě během krize bývají fiskální multiplikátory nejvyšší, a proto bylo nesprávné vlády nutit k významným škrtům. Na druhé straně však takovému postoji rozumím. Tehdy ještě nebylo kvantitativní uvolňování tak běžné a panovaly obavy, že vlády nebudou mít dostatek finančních prostředků. Každopádně nyní se nacházíme v éře kvantitativního uvolňování, kdy centrální banky ovlivňují výnosy státních dluhopisů, a tak se vlády nemusejí obávat o nedostatek prostředků, které by cílily na podporu ekonomiky.
To znamená, že ke změně přístupu opravdu napomohlo určité poučení z minulých let?
Ponaučením je, ačkoliv se to mnohým nelíbí, že ekonomiky je třeba podpořit, a to ať už měnově, nebo fiskálně. Nejlepší možnou variantou je ale situace, kdy měnová a rozpočtová politika táhnou za jeden provaz. To dokládá i příklad Evropské centrální banky, která již dlouho tvrdí, že dělá, co může, ale dokud nedojde k fiskální expanzi, a to především z německé strany, nepohneme se z místa. V současné chvíli se nacházíme v prostředí uvolněné měnové politiky, avšak i fiskální politika začíná pomalu fungovat. Takový vývoj, který lze považovat za velmi pozitivní, můžeme sledovat právě i ve zmiňovaném Německu. Díky takovému přístupu může být ekonomické oživení mnohem rychlejší a méně bolestné. Určité riziko představuje změna názoru ze strany německé vlády, která by se naopak rozhodla významně spořit, ale v takový scénář osobně nevěřím.
Centrální banky tedy významně uvolnily měnové podmínky, když snížily úrokové sazby a začaly ve velkém objemu uplatňovat nákupy aktiv. Nemůže to vzbuzovat dojem, že jejich možnosti byly částečně vyčerpány?
Z teoretického hlediska nemohou být možnosti centrální banky nikdy vyčerpány, a to proto, že v krajním případě mohou měnové autority „tisknout“ měnu v neomezeném objemu. Otázkou jsou pak dlouhodobé dopady takového kroku. „Tištění“ nových peněz nemusí nutně vyústit v hyperinflaci, může se jednat pouze o vyšší hodnoty inflace či její koncentraci na určitých trzích, jako třeba na trhu nemovitostí, což může zapříčinit nerovnováhy, kdy si lidé nemohou dovolit pořídit vlastní bydlení. Takový vývoj pak přináší negativní sociální dopady. Nicméně možnosti měnové politiky nemohou být vyčerpány, a to do té doby, dokud budeme ochotni přijímat národní měnu, k čemuž nás vlastně nutí zákon. Debaty o nedůvěře v korunu však nejsou v současné chvíli na místě, jedná se opravdu o čistě teoretickou úvahu.
Podstatnou otázkou však je, co by vlády a centrální banky mohly dělat v případě příchodu druhé vlny pandemie. Jak historie ukazuje, druhé vlny opravdu nastávají, přičemž i nyní ve světě opětovně narůstají počty nakažených. Mnoho států se již na druhou vlnu pandemie opravdu připravuje a investuje do chytrých karantén a trasovacích systémů. Taktéž v Česku jsme se poučili, že efektivní nástroj proti dalšímu šíření nákazy představuje prosté nošení roušek. Podstatné tedy z ekonomického hlediska bude, zdali se vyvarujeme zavedení plošné karantény. V případě nutnosti by pak bylo možné zavést lokální karantény, které by ekonomický vývoj tak významně neohrožovaly.
Co na to ČNB?
Jaké další kroky by mohla v případě zhoršení ekonomického vývoje například v důsledku druhé vlny pandemie zvolit Česká národní banka? Na úrovni bankovní rady dochází k teoretickým diskuzím na téma nekonvenčních nástrojů měnové politiky.
To je dobrá otázka. Centrální banka provedla simulaci, co by se stalo, pokud by přišla druhá vlna pandemie. Tato simulace však počítá s opětovným zavedením plošné karantény, která snad už znovu nenastane. Výsledkem oné simulace pak je, že v případě zmíněného scénáře by sazby měly být nastaveny na záporné hodnotě. To ale znamená, že pokud bychom se chtěli záporným sazbám vyhnout, musela by ČNB změnit nastavení měnové politiky jiným způsobem. Záporné sazby nemají mnoho příznivců, a to především mezi osobami z oblasti finanční stability. Jak zmiňoval i guvernér ČNB Jiří Rusnok, negativní sazby snižují ziskovost bank, což redukuje jejich schopnost produkovat kapitál a pokrývat případné rizikové úvěry. V minulosti pak alternativu k politice záporných úrokových sazeb představoval například kurzový závazek, který by však v současné situaci nebyl řešením. Důvodem je, že slabší koruna podnikům nepomůže, zvláště když jsou následkem plošné karantény narušené odběratelsko-dodavatelské řetězce.
Jednou z uplatnitelných možností by tedy mohlo být zavedení kvantitativního uvolňování, které by ve spojení s fiskální expanzí mohlo vést k financování vládních výdajů. Ačkoliv samotné kvantitativní uvolňování funguje na principu nepřímé účasti centrální banky na úvěrování vlády, jedná se pouze o jakousi zástěrku, kdy se ve skutečnosti centrální banka na zadlužování vlastně podílí. Předpokládám však, že takový model může v krizi úspěšně fungovat, pokud bude rozumně nastaven. To znamená, že bude dodržena podmínka nezávislosti centrální banky, a ta bude zároveň schopna kvantitativní uvolňování zavčasu ukončit. Koordinovanou činnost fiskální politiky, která bude produkovat deficity, a měnové politiky, kdy centrální banka zajišťuje setrvání výnosů státních dluhopisů na nižších úrovních, tak osobně v případě návratu pandemie považuji za efektivní řešení.
Netradiční měnová opatření však mají řadu odpůrců, kteří argumentují negativními důsledky, jako jsou například rostoucí ceny aktiv, a tedy i nemovitostí. Jak na záporné stránky těchto politik nahlížíte vy?
Významným argumentem v neprospěch expanzivního přístupu centrální banky je rostoucí inflace. Takový scénář však nemusí vždy nastat, inflace se totiž může projevit jen v určitých segmentech, jako je třeba trh nemovitostí. I navzdory tomu však předpokládám, že v Česku ceny významně rostly zejména kvůli nabídkové straně, kdy se nacházíme v situaci nedostatku volných nemovitostí. Stavební povolení je příliš zdlouhavé a mimo to musí developeři získat územní rozhodnutí a posouzení vlivu na životní prostředí, což trvá v průměru 8 až 9 let. Nabídková strana pak nebyla schopna reagovat na situaci, kdy se Češi po krizi dostali z depresní fáze do té manické, kdy zvyšovali poptávku po vlastnickém bydlení. Co se týká záporů spjatých s uvolněnými měnovými podmínkami, a tedy i s netradičními nástroji, nespatřuji hlavní riziko na trhu nemovitostí, ale spíše v otázce penzijních fondů.
Centrální banky manipulují s finančními trhy, když snižují výnosy aktiv. Penzijní fondy pak získávají nižší výnosy a zároveň klesá cílová částka, kterou naspořím. Z logického hlediska by se měl každý jedinec dopouštět takzvané mezičasové substituce a zvýšit v současnosti míru úspor, protože nízké výnosy vedou k tomu, že si na stáří musí spořit větší částky. Taková substituce však znamená pokles spotřeby, a tedy další negativní šok pro ekonomiku. Otázkou však je, zda lidé takové kroky opravdu činí, a to vzhledem k tomu, že obvykle spoříme neoptimálně a současné problémy přesouváme do budoucnosti. To však dělá i samotná měnová politika. Monetární politika vlastně není nic jiného, než že někomu vezme a jinému dává. Buď bere těm, kteří spoří, a to tím, že snižuje úrokové sazby a nutí je více utrácet, nebo naopak napomáhá investorům. Také přerozděluje v čase, kdy bere mému budoucímu já, kterému snižuje životní úroveň tím, že snižuje nynější výnosy aktiv.
Kontroverzní téma, které se v průběhu minulých měsíců stalo opět populárním, představuje jednotná evropská měna. Měli bychom být nyní vděční za českou korunu, jak zmiňuje například člen bankovní rady Marek Mora, nebo by nám euro naopak přineslo určité benefity?
V otázce eura je nutné rozlišovat ekonomický a politický pohled. Pokud se na věc podíváme z ekonomického hlediska, zjistíme, že v průběhu krize v letech 2012 až 2013 nám slabá koruna opravdu pomohla. Kdybychom byli členy eurozóny, byli bychom součástí problému, který se v eurozóně odehrával. Evropská centrální banka totiž vcelku zaspala dobu a s kvantitativním uvolňováním začala později, navíc pro některé země byl objem nákupu aktiv nedostatečný. Naopak pro jiné země bylo kvantitativní uvolňování nadměrné, a tím se právě dostáváme k problému, že jednotná měnová politika nesedí všem zemím.
Dejme tomu, že řešením by mohla být určitá diferenciace, kdy by ECB nakupovala pouze dluhopisy zemí s ekonomickými problémy, jako je například Řecko či Španělsko. Takové řešení je však neproveditelné jednak z politického hlediska, ale také neodpovídá klíči, podle nějž ECB cenné papíry nakupuje. Proto pak centrální banka nakupuje dluhopisy německých drah, které nemají nulové, ale dokonce záporné výnosy, což nedává smysl. Pokud se ale podíváme na výhody společné měny, spatříme je především v dobrých časech. Patří k nim úspora transakčních nákladů, kdy české firmy musí směňovat korunu za eura, musí se takzvané hedgovat proti kurzovým výkyvům či nést riziko, že se jim nezajištěný kurz nemusí zcela vyplatit. I přesto však docházím k závěru, že ekonomicky je pro nás euro spíše nevýhodné, a to i z toho hlediska, že reakce eurozóny nebývají vždy optimální.
A ten politický pohled na společnou měnu?
Evropská unie začíná být koncentrována stále více kolem eurozóny, kde mají členské země mnohem větší slovo při rozhodování o budoucím vývoji celé EU. Jak říkají Britové: lepší je sedět u stolu, než být na něm porcován. Častým argumentem odpůrců eurozóny pak bývá, že my Češi jsme vlastně velmi malí hráči na to, abychom něco ovlivnili. Není tomu tak. Analýzy ukazují, že při přepočtení na obyvatele patříme mezi státy s nejsilnějším hlasem v EU. Současná situace je však plná specifik. Typickým argumentem ve prospěch koruny bývá, že její slabší úrovně napomáhají exportérům, a tudíž také ekonomickému oživení země. Tento předpoklad však platí ve standardních dobách, kdy neřešíme problém narušených dodavatelsko-odběratelských řetězců. Proto je pro nás nyní než slabší koruna podstatnější bezproblémové fungování jednotného evropského vnitřního trhu, a to i vzhledem k tomu, že Česko vyváží více než 80 % produkce do Evropské unie.
Studie ukazují, že pro průměrnou zemi přináší vnitřní trhy benefity v hodnotě kolem 8 až 9 % HDP, přičemž pro Česko je to dokonce 18 % HDP. To znamená, že v praxi můžeme čerpat výhod i bez zavedení eura. Bez čeho se však neobejdeme, jsou dobré vyjednávací a diplomatické schopnosti. Těmi však v současné chvíli bohužel nedisponujeme. I proto nelze očekávat, že by samotné členství v eurozóně přineslo nějaký zázrak. Euro totiž pouze multiplikuje, což znamená, že pokud je nějaká ekonomika silná a její zástupci jsou dobrými vyjednávači, přijetí eura přispěje k pozitivnímu vývoji. V opačném případě však problémy pouze znásobí tak, jako tomu bylo s Řeckem. To je sice často označováno za oběť eurozóny, ale ve skutečnosti je obětí svých nevhodných politik v minulosti.
Jedním z možných důsledků pandemie může být taktéž zpomalení probíhajícího procesu globalizace. Například WTO odhaduje, že světový obchod letos poklesne o 13 až 32 %. Takový vývoj však není pro malou otevřenou ekonomiku, jako je Česko, zcela žádoucí. Je to tak?
Deglobalizační tendence nemusí přinést pouze negativní důsledky. Pro některé země tato situace může představovat významnou příležitost. Nicméně zpomalení globalizace nastalo i po Velké recesi z období 2008 až 2009. Tehdy se globalizační růst pozastavil na několik let. Podíl světových vývozů na HDP se nejprve propadl, následně začal stagnovat, avšak nakonec opět rostl. Nynější propad v globalizaci by však byl zapříčiněn snahou mnoha zemí stát se soběstačnými. Vlády upozorňují na rizika spjatá se závislostí na Číně, kdy argumentují vývojem minulých měsíců, během nichž jsme neměli dostatek ochranných zdravotnických pomůcek.
V České republice pak mimo jiné vzniká zákon o potravinové soběstačnosti, jenž zahrnuje požadavek, aby 85 % potravin prodávaných v obchodech bylo vyprodukováno v tuzemsku. Tento zákon představuje názorný příklad deglobalizačních tlaků, který je však zcela špatně uchopen. Cílem Česka by totiž neměla být soběstačnost v rámci naší země, ale soběstačnost celé Evropské unie, a to především v otázce strategických produktů, jakými jsou například zmiňované roušky. Právě EU by měla disponovat flexibilitou a možností začít vyrábět potřebné produkty včas a koordinovaně napříč jednotlivými zeměmi, a to především za pomoci využití komparativních výhod.
Při přesunu výrovy z Číny do Evropy se vyplatí robotizace
Vedle toho se objevují návrhy na přesunutí výroby z Číny zpět do Evropy. Nebyla by realokace výroby příliš nákladná a nepocítili by tyto náklady zejména spotřebitelé v konečných cenách produkce?
Dalším příkladem deglobalizačních tlaků je právě snaha o navrácení produkce z Číny do evropských zemí. Důvodem je však také rostoucí strach z Číny, který firmy motivuje, aby se vracely do svých původních destinací. Jedná se však o dlouhotrvající záležitost z doby dávno před pandemií. Přesun výroby z Číny dává navíc smysl i z hlediska ekologie. Pokud se chce totiž Evropa stávat zelenějším kontinentem, neměla by vyrábět v Číně, kde se produkce stala „špinavější“ a její negativní dopad na životní prostředí je opravdu znatelný. Pokud se však bude vyrábět v Evropě, bude docházet k investování do moderních technologií, které povedou ke zmírnění náročnosti z hlediska životního prostředí. Z takového vývoje by pak mohla těžit i naše země.
Česko je průmyslová ekonomika a aktivity, které se budou postupem času navracet do Evropy, budou právě průmyslového charakteru. Pokud tedy české firmy zainvestují do zelenější výroby, díky robotizaci a zefektivnění produkce budou velmi dobře připraveny na diskutovaný přesun průmyslové činnosti zpět k nám. Co se pak týká nákladů, dostáváme se opět k oné automatizaci výroby. Jakmile bude na jednom produktu pracovat sto Čechů nebo sto Číňanů, náklady se opravdu zvýší. Pokud však budeme předpokládat, že v Česku si vystačíme například se třetinou pracovní síly, neměl by být nárůst v nákladech tak významný. A co víc, když zohledníme negativní externality, a to především škody z hlediska životního prostředí, které vznikají v důsledku produkce v Číně, bude výroba v Evropě opravdu levnější.
Zatímco negativní dopady předešlé krize současná mladá generace ještě nepociťovala, dnes bude dle studie OECD patřit k nejohroženějším skupinám. Jak se nepříznivý vliv na této generaci projeví?
Negativní dopady pociťují mladé generace při každé krizi. Pokud je mladý člověk v situaci, kdy vstupuje na pracovní trh, obavy jsou dle mnoha studií opravdu na místě. Lidé ucházející se o své první zaměstnání mají logicky nižší nástupní mzdu, přičemž tato prvotní mzda posléze ovlivňuje jejich celoživotní výdělky. Ty jsou totiž nižší než u těch pracovníků, kteří na trh vstoupili v období konjunktury. Důvodem je tedy efekt srovnávací základny, kdy ve svých mzdových požadavcích zohledňuji své první životní výdělky. Stávající krize však nemusí přinést až tak nepříznivé dopady, otázkou je totiž doba jejího trvání.
Jak ukazují například indexy nákupních manažerů, a tedy jeden z předstihových ukazatelů, ekonomický vývoj je daleko lepší, než jsme vůbec doufali. Tudíž je možné, že ekonomické oživení proběhne opravdu rychle a dopady na mladou generaci mohou být zanedbatelné. V neposlední řadě je pak nutné zmínit, že veškeré studie pracují s průměrným mladým zaměstnancem. Pokud je tedy člověk excelentní a má dnes ceněné charakteristiky, může se na trhu práce velmi snadno uplatnit za každé situace. Mezi podstatné charakteristiky pak patří takzvané T znalosti, kdy jedinec disponuje jednou hlubokou znalostí a poté mnoha dalšími, ačkoliv ty ovládá pouze povrchově. V dnešní době je totiž velmi podstatný interdisciplinární rozsah, přičemž již nefunguje model, v němž si vystačíte s jednou dovedností. Proto doporučuji – a aplikuji to i osobně – se neustále vzdělávat a získávat informace i nad rámec svého hlavního oboru.
