Komentář: Hnutí ANO věří jen třetina voličů. Ostatní mají právo klást kritické otázky
Ministr Brabec má rád svobodnou diskuzi. Dokonce tak moc, že kvůli tomu v roce 1989 demonstroval ještě jako student na Národní třídě. O 28 let později to ale vidí trochu jinak. Novináři, se kterými je ochoten diskutovat, jsou jen takoví, kteří kladou ty správné otázky.
Na Facebooku už nějakou dobu funguje legendární skupina „Tomio Okamura mi dal ban“, která upozorňuje na to, jak si svobodnou diskuzi představuje vrchní varovatel před cenzurou Tomio Okamura, jenž sám cenzuruje na svém profilu diskuzi, seč mu síly stačí. Stejně tak by teď mohla vzniknout skupina „Richard Brabec nám dal ban“ nebo „Hnutí ANO nám nedá rozhovor“.
O víkendu, kdy si celá Česká republika připomínala výročí Sametové revoluce, si totiž vicepremiér vlády a ministr životního prostředí po dvou dotazech směrem ke své osobě zablokoval místo odpovědi náš účet na Twitteru. V tomhle nejsme sami, politici hnutí ANO odmítají (nebo se vymlouvají na časovou tíseň) rozhovory do kritických médií už delší dobu. Kdy jste naposledy četli rozhovor s Andrejem Babišem v Respektu? Proč asi nikdy nedal interview časopisu Reportér? A proč mířil Babiš po vyhraných volbách jako první na TV Barrandov a ne do (snad napořád) veřejnoprávní České televize?
Nikdo nezpochybňuje, že hnutí ANO vyhrálo volby. Získalo ovšem podporu jenom necelé třetiny obyvatel. Zbytek má zákonitě právo klást prostřednictvím novinářů členům ANO nepříjemné otázky.
Jedna z nich je třeba ta, jak se vyrovnávají s faktem, že Babiš čelí podezření ze spolupráce s StB. Respektive, že míra zmínek o jeho zapojení v dochovaných materiálech Státní bezpečnosti více než naznačuje, že byl aktivním příslušníkem tajné služby, která kvůli názorům odlišným od těch režimních například probouzela občany v ranních hodinách a další mlátila na samotě za lesem.
Je zcela legitimní, pokud si ministr Brabec myslí, že je tohle všechno jedno, že 28 let po převratu už nemá cenu soudit, kdo byl a kdo nebyl agentem StB. Ale je třeba to tedy říct narovinu a nechat pak voliče, ať tuhle větu posoudí.
A přesně tohle Richard Brabec odmítá.
Členové hnutí ANO zjistili, že na nepříjemné otázky některých médií zkrátka odpovídat nemusí. Oni je totiž nepotřebují. Raději půjdou do pořadu moderovaného žijící karikaturou žurnalistiky Jaromírem Soukupem, který v každém dalším rozhovoru s Andrejem Babišem soutěží sám se sebou o to, jak hluboko do jeho rektálního otvoru ještě zaleze. „No vždyť to říkám, jste prostě tvrďák a čekáte, až změknou,“ je formulace, která vejde do dějin kritické novinařiny. (Pořad JS: 34:02)
Zní to celkem úsměvně, ale vlastně by nám všem z toho měl běhat mráz po zádech. Ve chvíli, kdy politici nebudou konfrontováni s důležitými otázkami týkajících se dalšího směřování naší země – třeba jestli je správné, že vedení bezpečnostního výboru vložíme do rukou člověka, který v každém druhém výroku neříká pravdu nebo s ní manipuluje, jak vyplývá z práce Demagogu, a zároveň šíří protiuprchlickou hysterii v zemi, která má 12 uprchlíků –, končí jeden z principů liberální demokracie, za kterou se před 28 lety lidé včetně Richarda Brabce nechali na Národní třídě v roce 1989 mlátit obušky od lidí, jako je poslanec Zdeněk Ondráček.
Pak už nejsme v demokracii, ale ve firmě, kde je jasný majoritní vlastník a jediná média, která smí klást otázky vládním politikům, jsou ta firemní. Členové hnutí ANO rádi říkají, že jsou pro demokracii a necítí se být zaměstnanci Babišova politicko-podnikatelského počinu. Jestli to myslí vážně, měli by přijmout hozenou rukavici médií, která je vyzývají ke kritické diskuzi.
Začíná to totiž vypadat, že si v hnutí ANO myslí, že volbami vše začíná a také končí. Jenže proto u nás nemáme pouze „demokracii“, ale „liberální demokracii“, mezi jejíž nutné předpoklady patří možnost svobodné diskuze a kritiky vládnoucí moci.
České republika ještě není filiálka Richarda Brabce ani Andreje Babiše.