Výraz populismus zevšedněl. Některé politické strany a politici hrdě prohlašují, že jsou tak označováni neprávem. Média slovo populismus používají k označení různých ideově nesourodých politiků od konzervativních multimilionářů přes euroskeptické pseudonacionalistické strany až po nová levicová socio-enviromentální hnutí. Pravdou je, že slovo populismus může být zavádějící a neoznačuje jednotnou ideologii, ale spíše proměnu politické komunikace.
Řadu politiků a politických stran od Donalda Trumpa – republikánského multimilionáře až po španělské hnutí Podemos – levicové ekologické hnutí s antiestablishmentovou rétorikou spojuje to, že jsou označováni jako populisté. Jak je možné že tak rozdílně orientované strany mohou být spojovány dohromady pod jeden název?
Demokracie rovná se vůle lidu, nikoli elit
„My“, ctnostný lid, versus „oni“, zkorumpované elity. Populismus je ideologií, která rozděluje společnost do dvou jasně definovaných a protichůdných skupin. Tou první skupinou je „ctnostný“ lid, který populisté stylizují do role obětních beránků, zatímco druhou skupinou jsou „zkorumpované“ elity, které lid využívají. Takto popisuje základní princip populismu Cas Mudde, nejcitovanější teoretik zkoumající populismus. Ačkoliv se Muddemu podařilo trefně popsat významný jev ve vývoji mnoha demokracií, jeho teorie postavená na studiích z 80. let minulého století je dnes už v mnohém překonaná.
Soudobější výzkumy vnímají populismus jako širší fenomén, na který se nedá tak snadno poukázat. Populismus vidí jako nástroj, nikoliv ideologii. Jde o schopnost adaptovat se na aktuální společenské proudy a nálady. Populismus je nástrojem k dosažení moci nebo také k prostoduchému „politickému podnikání“. Současní teoretici Alvares a Dahlgren hovoří o zjednodušování jevů ve společnosti a důrazu odvolávání se na emoce a zjednodušování všeho od ekonomických procesů po složité sociální problémy.
Populismus se ale automaticky nerovná extremismus. Je to prostředek a způsob politické komunikace, zatímco extremismus znamená soubor širších hodnot, které odporují hodnotám demokracie, právního státu a pluralismu. Stojí v rozporu s lidskými právy určitých jednotlivců nebo menšin. Je samozřejmé, že populismus a extremismus jdou mnohdy ruku v ruce, což lze vidět na boomu nově vzniklých antiislámských stran vymezujících se vůči cizincům a svobodě vyznání.
Tyto strany jsou pak jasnou ukázkou bezbřehého oportunismu, který se snaží využít negativní společenské nálady, které vyvolala migrační krize, a dál tyto negativní nálady ve společnosti živit a využít k dosažení politických postů a moci.
Populistické mentalitě podléhají i média
Zatímco na univerzitních půdách nepanuje jednotná shoda o tom, co populismus znamená, v masmédiích s tímto pojmem nakládají velmi volně. To může být zavádějící, protože označení je obvykle směřováno na nově vzniklé politické strany, zatímco dlouhodobě zavedené strany jsou tohoto označení prosty. Jenže i staré a tradiční politické strany mohou podléhat populismu a to daleko více než ty novodobé. Jejich příslušníky totiž mnohdy bývají lidé, jejichž členství pramení z pouhého pragmatismu.
Ve snaze o rychlý přenos informací podléhají určitému druhu populismu i masová média. Významný filozof 20. a 21. století, představitel kritické teorie Jürgen Habermas o masových médiích říká, že dopomáhají k vytváření dvou protichůdných názorových bloků. Tyto názorové bloky vznikají zjednodušováním a banalizováním zpráv a jevů ve snaze o rychlost a kvantitu produkovaných informací. To společnost nutí přiklonit se k jednomu názoru a druhý zavrhnout.
Jedná se o podobný princip, o kterém hovořil právě Cas Mudde jako o hlavním znaku populismu: vytváření dvou nesmiřitelných protikladů. Takto pak vnímáme i samotný populismus, strany mediální řečí rozlišujeme na ty mainstreamové a populistické, aniž bychom hledali širší rozdíly v idejích, které prosazují.
Populismus nahrazuje ideologie
To, že se z politiky vytrácí ideové a hodnotové ukotvení, je již dlouhotrvající proces, který populismus podněcuje napříč celým politickým spektrem včetně zavedených stran. Podle Habermase je to podobný proces jako s masovými médii. Strany se stále více transformují na podobu takzvaných catch-all parties, jejichž hlavním cílem je analyzovat nálady ve společnosti a dlouhodobě se na ně adaptovat, aby zaujaly co nejširší část elektorátu.
Takto transformované politické strany ale neplní svou původní politickou funkci – prosazování hodnot, myšlenek nebo obhajování zájmů nějakého segmentu společnosti. Podle Habermase mizí veřejná debata o skutečných problémech, jelikož hlavní a nejdůležitější otázky se projednávají v zákulisí a za zavřenými dveřmi PR agentur.
Na rozložení moci v parlamentech mají stále čím dál větší vliv marketingoví a PR experti, kteří mají za úkol jedinou věc: přilákat voliče. Celý proces je založen na důmyslně připravovaných a velice nákladných reklamách a silné medializaci. Ta se již nespoléhá na předkládání skutečných problémů a jejich řešení, nýbrž na opakování obyčejných a velmi jednoduchých hesel a frázovitých sloganů.
Tímto nepříliš optimistickým, avšak trefným pohledem tak můžeme vnímat populismus jako širší fenomén vývojové fáze současné politiky. Fenomén, kdy se „my versus oni“ stává normou předvolebních sloganů. Umělé vytváření těchto dichotomií je však účelové a slouží jako prostředek k tomu, aby se mezi elity jejich autoři sami zařadili. Zatímco se během kampaní vymezují vůči „všemocným“ a „zlořádným“ elitám, stávají se sami součástí těchto elit a profitují na systému, který kritizují.
