Mluvčí prezidenta republiky následně označil kritické komentáře a snahu studentů položit u pamětní desky květiny za předpřipravenou provokaci namířenou proti hlavě státu a akci, na níž vystupoval. Absurdní - těžko představitelné, ještě obtížněji pochopitelné.
Celé dění okolo oslav sedmnáctého listopadu na Albertově vyvolává otázku, který prostor pamětního místa přesahuje. Jak bychom měli slavit státní svátky? Co se sluší dělat a co už ne?
Ozvaly se totiž i jiné kritické hlasy než jen ten mluvčího prezidenta. Kritici poukazovali na to, že den státního svátku neměl být politizován nebo využíván k propagaci a zviditelňování partikulárních zájmů a názorů. Jenže s těmito hlasy, domnívám se, by nebylo dobré souhlasit.
Sedmnáctý listopad je v současnosti náš nejvýznamnější státní svátek. Zejména proto, že se pokládá za počátek konce komunistického režimu. Tím se stává počátečním dnem našich nejnovější, postkomunistických dějin, jakýmsi „rokem nula“. Českou společnost po roce 1989 by podle mě měly určovat pojmy jako je svoboda a občanská společnost. Sedmnáctý listopad je náš svátek znovuoživení, případně zrození plnohodnotné moderní občanské společnosti.
A právě v tento den by měla být nejživější a nejaktivnější. Projevovat se skrze aktivity politické i nepolitické. Jak jinak by měl být slaven a ctěn svátek návratu občanské společnosti, nežli jejími vlastními akcemi a projevy?
Přesto však letos došlo k pochybení. Tím bylo umístění akce na pietní místo, která ho na delší dobu pro určitou skupinu lidí uzavřela – ať už šlo akci jakoukoliv. Albertov je místo, které má ve spojení se sedmnáctým listopadem velkou symbolickou hodnotu, a oprávněně se tu dala čekat vysoká návštěvnost. Na druhou stranu, dalo se také čekat, že bude symbolika Albertova vybízet k uspořádání nějaké akce. Je jisté, že k uzavření Albertova jen pro jednu skupinu ale nemělo dojít. Pochybili organizátoři akce na podporu prezidenta republiky, když si to neuvědomili; a pokud si to uvědomili, je to ještě horší. Účast prezidenta republiky, která s sebou zcela pochopitelně přináší zpřísněná bezpečnostní opatření a jistá omezení, zejména v souvislosti s teroristickými útoky během předcházejících dní, byla známá dopředu. Přesto však nebylo všem měřeno stejným metrem, jak informuje například Hana Čápová v týdeníku Respekt (48/2015). Pochybil také úřad, který akci povolil a nepřihlédl k tomu, že se tím uzavře prostor, na který mají v den státního svátku nárok jak studenti, tak všichni ostatní.
Myslím si přesto, že si účastníci demonstrace na podporu prezidenta namnoze neuvědomovali, že na prostor v den státního svátku nemají nárok jen oni sami. Dosvědčují to podle mě některé jejich výroky jako „běžte jinam, tady to máme dneska zabraný my“, které zaznívali směrem k přítomným studentům a kritikům prezidenta.
O tom, zda vůbec bylo vhodné, aby se prezident účastnil akce Martina Konvičky, se v médiích věnovalo již dost prostoru a vše podstatné, myslím, už zaznělo. Jakkoliv můžeme s názory Konvičky, Bloku proti islámu a dalších nacionálně izolačních či xenofobních uskupení nesouhlasit, dokud nepřekračují hranici zákona, nemůžeme je zakazovat. A díky práci příslušné státní zástupkyně se tím, zda porušují zákon, bude zabývat soud.
Čelit jim však musí hlavně zdravá občanská společnost – a to je odkaz hodný sedmnáctého listopadu. Zda se tak skutečně děje či ne, to je na zvážení a rozhodnutí každého z nás.
