Adam Zábranský, třiadvacetiletý student práv na Karlově univerzitě, je od roku 2014 pražským zastupitelem za Pirátskou stranu. „Do politiky jsem šel proto, že jsem nebyl spokojený s tím, jakým způsobem u nás probíhá, a myslel jsem si, že se to dá změnit,“ říká. Přiznává ale, že v českém politickém prostředí, kde je velká část politiků přímo napojena na různé zájmové skupiny, je velmi těžké dosahovat větších změn, obzvláště pak z pozice opozičního zastupitele.
Co tedy člověka v tak mladém věku vede k angažmá v politice? A proč se v Česku nedaří zavést „transparentní stát“?
Většina lidí se ve 21 letech asi nerozhodne vstoupit do politiky. Co tě tedy ke kandidatuře do pražského zastupitelstva motivovalo?
Kandidoval jsem proto, že mě baví rozkrývat korupční aféry a v pražské politice je korupce hodně, protože se tam točí velké množství peněz. Také jsem chtěl ve městě nastavit účinná protikorupční opatření, která by alespoň částečně tento systémový problém řešila.
Zkusil bys přiblížit proces, který předcházel tomu, že ses stal pražským zastupitelem?
V Pirátech předcházejí každým volbám primárky. Já jsem se přihlásil do čela kandidátky a jelikož jsem nekonfliktní a něco už jsem měl za sebou – pracoval jsem pro zahraniční odbor strany a přeložil hodně materiálů, navíc jsem byl známý wikipedista –, byl jsem zvolen na třetí místo.
Proč sis vybral zrovna Piráty?
Piráti jsou nejtransparentnější politická strana v Česku. Sami jdeme příkladem – od počátku máme transparentní účet, účetnictví, smlouvy, fórum, na kterém diskutujeme, i seznam schůzek s lobbisty. Zároveň jsou mi Piráti ideologicky velmi blízcí – proevropští, liberální, podporují ochranu soukromí a svobodný software, volají po reformě autorských práv a liberalizaci protidrogové politiky… a mohl bych pokračovat dál.
„Podporují ochranu soukromí a svobodný software…“ Lidé si Piráty většinou asociují se stranou jednoho tématu. Není jejich záběr skutečně trochu úzký?
Myslím, že náš záběr úzký není. Jako každá strana se i Piráti přirozeně profilují na několika málo tématech, ale třeba v našem programu pro letošní volby nevynecháme žádnou oblast.
Není název „Pirátská strana“ při oslovování potenciálních voličů kontraproduktivní?
Někteří lidé nám ten název vyčítají. Zvolili jsme si jej na protest proti kopírovacímu průmyslu: různá vydavatelství a studia se snažila stigmatizovat lidi, kteří si stahují hudbu a filmy a sdílejí je mezi sebou. Pokoušela se vyvolat pocit, že to jsou zločinci, a začala je proto označovat za „piráty“.
My jsme si řekli, že i kdybychom se „Piráti“ nejmenovali, lidé by nám tak kvůli našemu programu stejně začali říkat. Pokusili jsme se proto vnímání slova otočit. Část lidí sice název vnímá negativně pořád, ale myslím si, že když budeme dlouhodobě dělat to, co děláme, tak jistá stigmatizace spojená se jménem strany zmizí.
Člověk ale pořád trochu pochybuje… Máte se svým názvem vůbec šanci oslovit starší část populace?
Některé lidi určitě, sám se často až divím. Když třeba v Praze rozdáváme Pirátské noviny, tak jde spousta starých lidí okolo s tím, že „nechtějí žádnou politickou propagandu“. Pak se ale zastaví: „Jé, Piráti, tak to si vezmu.“ Vědí o nás a je jim sympatické, co děláme. I někteří důchodci jsou rebelové. (smích)
Jak na vás pohlížejí ostatní strany?
Na začátku se z nás některé strany snažily udělat své mládežnické organizace, například Sobotka se snažil být náš kamarád, abychom mu pomohli přilákat mladé voliče. Brzy ale pochopil, že se zlákat nenecháme. Jinak to hodně záleží na jednotlivých místech a lidech – někteří jsou ochotní s námi jednat seriózně, ale pak jsou lidé, kteří nás považují za blázny a radikály a nechtějí s námi mít nic společného.
Jak vlastně tvá práce na magistrátu vypadá?
Jedna část je oficiální – jsem členem protikorupčního výboru a výboru pro sport, kde probíráme materiály týkající se těchto oblastí. Jednou měsíčně se koná zasedání zastupitelstva, na kterém schvalujeme nebo zamítáme návrhy, které se za uběhlý měsíc nakupily. Tuto část své práce však nepovažuji za nejdůležitější. Kdybych jakožto opoziční zastupitel nikde nehlasoval, nic zásadního by se nezměnilo. Koalice bohužel funguje jako „buldozer“ a málokdy se podaří nějaké hlasování zvrátit.
Soustředím se proto na „watchdog“. Často se nám ozvou občané, buď zaměstnanci příspěvkových organizací, nebo „insideři“ z politických stran, kteří nás upozorňují na podezřelé věci, které se okolo nich dějí. Já se je pak snažím rozkrýt. Zpravidla je to však těžké. Lidé, kteří dělají korupci, jsou totiž profíci. Umějí to zařídit tak, že podvody nejdou odhalit bez někoho třetího, který celý případ popíše a poukáže na finanční toky.
Zdá se ti tedy Praha hodně zkorumpovaná?
Platí pravidlo, že moc vede ke korupci, a čím větší moc, tím větší korupce. Praha je zkrátka bohatá, ročně hospodaří se 60 miliardami korun. Já si nemyslím, že celou tu částku k tomu, aby se rozvíjela a fungovala, vůbec potřebuje. Když je hodně peněz, lidé u moci hledají všemožné způsoby, jak si z nich něco utrhnout. Je to mnohem jednodušší než v nějakém malém městě s ročním rozpočtem v řádu milionů korun.
Setkal ses s korupcí přímo? Byl ti někdy třeba nabídnut úplatek?
Nesetkal. Myslím, že o nás všichni vědí, že korupci upřímně nesnášíme. Asi tuší, jak by dopadli, kdyby za námi s úplatkem přišli.
A také se skoro nikde nepodílíte na moci…
To je druhý faktor. Přirozeně nemá cenu někoho uplácet, když nepotřebujete jeho hlas. Ale jsou případy, kdy se koalice na něčem neshodne a část hlasů musejí dodat opoziční zastupitelé. V Praze je to oblast územního plánování, kde jedno rozhodnutí zastupitelstva může zvýšit hodnotu pozemku třeba o 300 milionů – z pole se udělá stavební parcela a je to. Trojkoalice se na tom moc nepodílí, takže developeři shánějí hlasy v opozici. U nás ale ne, je pro ně mnohem jednodušší „dohodnout se“ s jinými stranami.
Podařilo se ti v boji proti korupci dosáhnout nějakých úspěchů?
Co se mi povedlo a co se obecně pražským Pirátům daří dobře, je medializovat magistrátní kauzy. Já za svou malou výhru považuji to, že jsem se podílel na odchodu Radmily Kleslové, šedé eminenci pražského ANO, z politiky: zveřejnil jsem, že měsíčně dostává 350 tisíc korun z městských firem, ve kterých se nechala zaměstnat.
Za další úspěch považuji protikorupční strategii, kterou v únoru schválilo zastupitelstvo. Podařilo se mi v ní prosadit hodně dobrých návrhů a teď stačí hlídat, aby byly dodržovány.
Existují i věci, které považuješ za své neúspěchy?
Nevím jestli přímo neúspěchy, ale existuje několik věcí, které se snažím prosadit a nedaří se mi to. Například se pokouším změnit způsob pronájmu městských nemovitostí. Praha vlastní asi 2000 nebytových prostor, velká část je v centru Prahy a mnohdy jsou velmi lukrativní. Nájmy jsou často úplně směšné a je mi jasné, že to není čisté a že za tím jsou všelijaké dohody. Při pronajímání nemovitostí vykonává magistrát jen zákonné minimum – když chce něco pronajmout, tak to na 15 dní vyvěsí na úřední desku a to je podle mě hrozně málo.
Snažil jsem se to nějak změnit. Jednak jsem upozornil na několik do očí bijících případů, jednak jsem psal různé návrhy a podněty, jak by šlo nemovitosti pronajímat lépe. Dostal jsem odpověď, že to odbor majetku nějak řeší, prý nějaké nájmy vypověděli. Tím celá věc skončila.
Není celková neschopnost dosáhnout větších změn do jisté míry frustrující? Kde hledáš pro svou práci motivaci?
Kdybych šel do politiky s představou, že se vše lusknutím prstu obrátí k lepšímu, pravděpodobně bych se frustrovaně cítil. Tak to ale nebylo. Nebyl jsem naivní a věděl jsem, že nebudeme schopni zaměřit se na všechny problémy. Za Piráty jsme teď v zastupitelstvu čtyři, což nás z hlediska kapacity značně omezuje. Spousta novinářů nám ale říká, že jsme jediní z opozice, občas i z celého zastupitelstva, kdo na magistrátu něco dělá. To je pro mě motivující.
Dostávají se veřejnosti reálné informace o tom, kdo na magistrátu dělá svou práci pořádně a kdo ne?
Novináři o tom píší, ale samozřejmě platí, že ne ke všem se ty informace dostanou. Když čte někdo například jen Mladou frontu, tak se nedozví, že zastupitelský klub ANO na magistrátu zařídil všem svým zastupitelům trafiky, aby hlasovali podle pokynů.
Problém řešíme tak, že jednou za půl roku nebo rok vytiskneme 100 tisíc kusů Pirátských listů, které pak rozdáváme na stanicích metra. Samozřejmě jejich dosah je omezen tím, že ne všichni v Praze jezdí metrem.
Věnovat se odkrývání korupčních kauz v tak rezistentním prostředí musí být časově náročné. Do jaké míry zvládáš svou práci kombinovat se studiem práv?
Když chce zastupitel dělat svou práci pořádně, tak není jednoduché k tomu zvládat studium. Na právech je ale naštěstí dost volný režim. Přes semestr chodím do školy jen na pár hodin týdně, díky čemuž se můžu věnovat plně politice. O zkouškovém období, což je třeba měsíc, si pak dávám od práce volno.
Je to, co se na právech naučíš, v politice užitečné?
Znalost práva je podstatná hlavně pro vyšší politiku – v Senátu a Poslanecké sněmovně člověk musí zákony znát a myslím, že je dost hloupé, že je tam právníků, nebo alespoň lidí práva znalých, tak málo. V komunální a regionální politice zas tak zásadní není, občas se ale hodí. Já se například zabývám právem na informace a od svého zvolení jsem se soudil už asi pětkrát. Například s městskými firmami, které mi nechtěly poskytnout informace, ačkoliv k tomu byly ze zákona povinny.
Na svém facebookovém profilu často upozorňuješ na různé korupční aféry a důležité politické kauzy. Pak jsou ale lidé (například Dominik Feri), kteří politiku spíše humorizují a jsou nezměrně populárnější. Vnímáš tuto skutečnost jako problematickou?
Politika není jednoduchá ani jednoduše pochopitelná věc. Jsou potřeba lidé, kteří jsou schopni ji zjednodušit tak, aby to veřejnost zajímalo. Osobně vidím jako velký problém, že je v Česku dost malá politická angažovanost – lidé jsou nanejvýš schopni dojít k volbám. To nestačí, pokud se má politika zlepšit.
Vnímám tedy pozitivně, že lidé jako Dominik Feri politiku popularizují. Doufám ale, že se to promítne do vyšší politické angažovanosti, a ne jen do několika hlasů navíc pro „Topku“.
Snaží se Piráti o zvýšení politické angažovanosti, případně zájmu o politiku mezi mladými lidmi?
My mladé lidi přitahujeme přirozeně. Například studentské volby vyhrajeme skoro vždy. Samozřejmě to může být způsobeno tím, že si chtějí jednoduše zahrát na rebely, ale mladých lidí k nám obecně také dost vstupuje; myslím, že lidé ve věku od 25 do 35 let tvoří hlavní stranickou základnu.
Hledáme různé způsoby, jak mladé lidi oslovit, protože je pro nás důležité, aby se do politického dění zapojovali. Ale je to složité, politika je špína a málokdo se chce v té špíně hrabat.
Na druhou stranu znám několik mladých politiků, kteří na mě působí jako typičtí kariéristé. Snaží se co nejrychleji šplhat do nejvyšších pozic, aby si pak mohli užívat peněz a moci s tím spojené. Takový druh zájmu o politiku se vyvolat nesnažíme.
Jak tedy lze zvýšení politické angažovanosti obecně dosáhnout?
Pozitivní motivací – lidé musejí dospět k závěru, že když se budou angažovat, tak budou schopní reálně něco změnit. Nejsem si jistý, jestli je k tomu dokážou přimět politici, ale myslím si, že mladým lidem v současnosti dost pomáhá, že jezdí po světě a říkají si: „Tohle je super a chtěl bych, aby to takhle fungovalo i u nás.“ Díky tomu, že se to už někde jinde děje, mnohdy nedaleko odsud, si řeknou, že změna je možná, vstoupí do politiky a pokusí se to prosadit.
„Transparentní stát“ se jeví být v zájmu celé společnosti, proč se jej nedaří ustavit?
Člověk by očekával, že pokud politici chtějí, aby lidé měli v politiku důvěru a nebyli pořád naštvaní, budou se snažit v první řadě o to, aby byl stát transparentní, a až v druhé řadě například o to, aby každý zaplatil daně do posledního puntíku.
U nás to ale zatím moc nefrčí. Mezi voliči je o zprůhlednění státu velký zájem, a dokonce i velké strany jsou nuceny slibovat, že v tomto směru zavedou pozitivní opatření. Ve výsledku ale převáží tlaky, které jdou z jiných stran než od voličů, a nikdo nakonec nic neprosadí.
Osobně vnímám dost pozitivně projekt Rekonstrukce státu, který „přinutil“ politiky, aby se podepsali pod to, že se zasadí o různé návrhy na transparentní stát. Je totiž těžké donutit politiky k tomu, aby splnili, co slíbili – budou se pořád vymlouvat, že tam byl nějaký „zádrhel“, někdy dokonce zatajovat, že třeba hlasovali proti něčemu dobrému. Existence velké skupiny lidí, která je bude hlídat a bude schopná sehnat dostatečné finance, aby před volbami rozeslali třeba milion dopisů po celém Česku, ve kterých uvede, co politici reálně dělali a co ne, může mít pozitivní dopad.
Když například Piráti, s odkazem na Rekonstrukci státu, zveřejňovali, kteří poslanci při hlasování o novele zákona o registru smluv hlasovali v rozporu se svými předvolebními sliby, mělo to na popularitu politiků přímý dopad?
Myslím, že ano. Problémem ale je, že se to nedostane k dostatečnému množství lidí. Hrozně dobře to udělal Babiš, jehož poslanci odešli během hlasování z místnosti. Pro lidi je těžko pochopitelné, že by se bez jejich „odskočení si na záchod“ korupční novela neschválila. Ale vzhledem k tomu, že návrh prošel jen o jeden hlas, lze říci, že se na tom ANO také podílelo.
Jenže Babiš si na tom udělá PR a řekne, že „socani“, „ódéesáci“ a „komunisti“ to zlikvidovali a on se na tom nepodílel. Lidé mu to uvěří, protože principy hlasování ve sněmovně neznají.
Co je tedy hlavní příčinou nemožnosti prosadit transparentní stát? Jsou všechny strany napojeny na nějaké zájmové skupiny?
Myslím si, že všechny strany, co jsou teď v Poslanecké sněmovně, na tyto skupiny napojené jsou. Komunisté, kteří nikdy nevládli, nejsou sice přímo napojeni na lobbisty, ale mají silné zastoupení v mnohých zastupitelstvech – v některých vládnou, v některých mají alespoň hezky placené funkce za to, že mlčí o nekalostech. Přirozeně proto také nemají zájem na tom, aby kraje byly transparentní, ne nutně kvůli vlivu lobbistů, ale kvůli nim samotným.
Určitou roli hraje asi také politické prostředí…
To je zásadní faktor. Nemyslím si, že všichni lidé, kteří do politiky jdou, mají od počátku nekalé úmysly. Prostě je zlikviduje systém. Ve chvíli, kdy žijete v prostředí, kde je normální brát úplatky nebo občas vykonat něco dobrého pro firmu, která financuje vaši kampaň, je těžké se tomu ubránit. Na druhou stranu politika funguje podobným způsobem všude a ostatní státy jsou schopny přijmout zákony, které stát zprůhledňují.
Poslední dobou ale přibývají různí hlídací psi demokracie dostávající myšlenku nutnosti transparentního státu do povědomí velkého množství lidí, kteří si pak, byť politiku nesledují, řeknou: „Hele, ti, pro které jsem hlasoval, to pěkně zkonili, už je volit nebudu.“
Během následujících dvou volebních období podle mě dojde ke změně k lepšímu. Strach politických stran z toho, že už se příště nedostanou k moci, převáží nad tím, že je pro ně v krátkodobém horizontu výhodnější, aby hlasovali pro špatný návrh, protože za to dostanou od spřáteleného podnikatele několik milionů na kampaň.
Kdyby měly tvé další čtyři roky na magistrátu vypadat jako dosavadní tři, kandidoval bys znovu?
Asi s mnohem menší chutí. Nicméně věřím v to, že po těch čtyřech letech našeho působení budeme mít v dalších volbách vyšší preference, a pokud se to podaří, budeme usilovat o to, abychom se stali součástí koalice. V takovém případě bude možné během jednoho volebního období dosáhnout reálných změn.
Zvažuješ také vstup do vyšší politiky?
Beru to jako jednu z možností. Uvidím podle výsledku letošních voleb: jestli Piráti pohoří, tak mě to celkem demotivuje a pravděpodobně zkusím jiné způsoby, jak změnit naši zemi k lepšímu.
Nemyslím tím, že bych Piráty přestal podporovat. Ale třeba místo aktivní účasti v politice začnu vydělávat peníze v soukromé sféře a budu Pirátům pomáhat finančně. Případně budu podporovat vybrané neziskové organizace více než dnes.
