Pokud se hlásíte na postgraduální studium, ať už na magisterské nebo doktorandské, do USA, tak se s největší pravděpodobností nevyhnete zkoušce GRE. Stojí ale vůbec studium v zahraničí za takový stres?
Graduate record exam, jak se tento test nazývá, má za cíl ověřit jazykové a analytické schopnosti uchazečů. Skládá se ze šesti částí – dvou instancí verbální sekce, dvou testů kvantitativních schopností a dvou úkolů týkajících se analytického psaní. Prvně jmenovaná se zaměřuje na schopnost práce s textem, jeho pochopení a slovní zásobu. Pokud jste někdy skládali jakoukoli standardizovanou zkoušku z angličtiny, jako jsou FCE, CAE nebo IELTS, budou vám úkoly asi dost povědomé: vyberte z pěti možností tu, která nejlépe vystihuje význam textu, doplňte slovo do věty, najděte synonymum a tak podobně.
Kvantitativní část je přibližně na úrovni středoškolské matematiky, možná ani to ne, a spíše než znalost rovnic a vzorečků testuje schopnost matematického myšlení, zejména úpravy výrazů, základní funkce, jednodušší trigonometrie. Analytické psaní má pak dvě části: issue task, kde máte za úkol napsat esej na zadané téma, a argument task, kde je vaším cílem rozebrat myšlenkový proces a logiku uvažování někoho jiného.
Výsledky prvních dvou částí se pak udávají jako cifry mezi 130 a 170 s jednobodovými intervaly, výsledek psací části se udává na půlbodové stupnici od nuly do šesti. Pokud tedy máte pocit, že se jedná o brutálnější verzi českého testu studijních předpokladů, tak jste na správné stopě.
Pro americké univerzity má tato zkouška poměrně zásadní význam. Většina z nich, stejně jako na bakalářském studiu, totiž nepořádá vlastní přijímací zkoušky a místo toho se omezují na kombinaci předchozích známek a úspěchů, osobní pohovor a často právě také na testy pořádané externími agenturami.
To má pro studenty samozřejmě tu výhodu, že pokud se hlásí na pět různých škol, tak nemusejí skládat pět různých zkoušek, místo toho se prokáží výsledkem jedné. Při velikosti (a v případě zahraničních uchazečů i vzdálenosti) USA to umožňuje uchazečům hlásit se na ty postgraduální programy, které nejvíce odpovídají jejich zájmům a schopnostem, a ne na ty, na jejichž přijímací zkoušky mají dostatek financí i času se dostavit. Odpadá také obava z překrývajících se termínů. Pro univerzity zase představují univerzální síto, díky kterému jim klesá množství administrativy a nákladů spojených s organizací a vyhodnocením přijímaček.
Můj den Gé
Toliko teorie, teď trochu praxe. Já sama jsem zkoušku vykonávala v Londýně, ale vzhledem k agenturní posedlosti unifikací a férovými podmínkami se v závislosti na lokalitě bude lišit pouze okolní prostředí. Na testy se hlásíte online na stránkách agentury Educational testing service (ETS) a stojí to dohromady 205 dolarů, v přepočtu tedy asi čtyři tisíce korun. Cena je vyšší jen v případě, že chcete test dělat v Austrálii nebo Číně.
Vybrat si můžete mezi počítačovou a papírovou verzi. Osobně jsem, vzhledem ke své neschopnosti napsat tři řádky (čti slova) čitelně, volila počítač a neměnila bych. V České republice se testy konají v Praze na Pankráci zhruba třikrát do týdne. Na testy se doporučuje zaregistrovat se alespoň tři týdny předem a z osobní zkušenosti bych radila udělat si je co nejdříve, a to z několika důvodů: zejména v listopadu bývají termíny plné dlouho dopředu, protože přihlášky na většinu programů se uzavírají na začátku prosince. Můj osobní odhad je, že v Praze bude přetlak výrazně menší než v Londýně, ale i tak je lepší mít rezervu.
Druhý důvod je pak ten, že pokud nejste se svými výsledky spokojeni, můžete test opakovat každé tři týdny, a to až pětkrát do roka. Bohužel ho tedy musíte vždy opakovat celý, nemůžete opakovat jen část, s níž nejste spokojeni. Zároveň také doporučují pořádně promyslet datum konání – přeložení na jiný termín vás totiž vyjde asi na tisícovku.
Podpis mlčenlivosti připomíná přihlášku do CIA
V Londýně se test konal v krásné budově poblíž historického centra. Na nějaké velké rozhlížení ale nebyl čas, protože sotva jsem dorazila, už si ode mě paní za pultíkem brala občanský průkaz a potvrzovací email a pod nos mi strkala confidentiality statement neboli závazek mlčenlivosti. Když si ho pročtete, zjistíte, že se pod hrozbou palečnic, lámání v kole a upálení na hranici zavazujete neprozradit nic z obsahu testů.
Toto opatření má svůj smysl v tom, že kompletní seznamy otázek pro poslední dva úkoly, analytical writing, jsou dostupné online na oficiálních stránkách agentury a dá se čekat, že se nebudou opakovat ve dvou po sobě jdoucích testech. Ten, kdo by věděl, které otázky byly v předchozí zkoušce, by tak mohl získat nepatrnou výhodu proti ostatním. I tak jsem ale měla pocit, že podepisuji přihlášku do CIA.
Jakmile vyřídíte administrativu, dostanete klíček od skříňky, do které si uložíte své osobní věci, s sebou do zkušební místnosti si nesmíte vzít nic kromě tužek a mazací gumy. Právě tohle je z mého pohledu nejkontroverznější aspekt celého procesu. Jedno testování totiž trvá tři hodiny a čtyřicet pět minut. Po každé ze šesti částí máte minutovou pauzu a po třetí sekci máte nárok na dobrovolnou desetiminutovou pauzu.
Teoreticky sice můžete své testovací místo opustit kdykoli, ale čas, který máte na test vymezený, se zastaví pouze v průběhu oné desetiminutové pauzy. Ano, rozumíte naprosto správně. V průběhu téměř čtyř hodin máte deset minut na to, abyste se napili, něco snědli nebo si došli na toaletu, jinak ztratíte čas, který byste mohli věnovat otázkám. Mám sice praxi ze směn v práci, ale i tak mi po odchodu z budovy třeštila hlava hůř než při nejhorší kocovině.
Tím ale zábava nekončí. Jakmile podepíšete závazek mlčenlivosti a uložíte si věci, posadíte se a čekáte, až vás zavolají. Před tím, než vás někdo z personálu odvede do testovací místnosti, si ještě jednou zkontrolují, jestli jste to opravdu vy, vyfotí si vás a kromě toho vás také prověří ručním detektorem kovů. Tohle se bude opakovat při každém odchodu a návratu do místnosti. Přítomnost detektoru kovů, mimo jiné, znamená, že kromě zásnubního/snubního prstýnku na sobě nesmíte mít žádné šperky, neměli byste mít nic v kapsách a jsou zakázané jakékoli hodinky, včetně ručičkových.
Úroveň paranoi v tomto bodě nejlépe vystihuje fakt, že jsem začala napůl vážně přemýšlet, jestli mi přikáží si z kůže na předloktích vyříznout tetování (neudělali to, ale je to jen otázkou času, než je to napadne). Z těch praktických věcí v tomto bodě také dostanete papír, na který si můžete v průběhu dělat poznámky. Teprve poté vás někdo odvede na práh testovací místnosti. Zde zůstanete stát, zatímco zástupce či zástupkyně centra ještě naposledy zkontroluje vaše pracovní místo a pak vám milostivě dovolí začít.
Na každou část máte určený časový limit, po něm se daná část zavře a nemůžete se k ní už vrátit. Tady je jedna věc, která mi připadá dost podivná. Navzdory všem bezpečnostním opatřením není naprosto žádný problém s tím, že různí lidé začínají a končí test v různou dobu, podle toho, kdy je administrátoři usadili a dovolili začít, a že lidé i při odchodu na přestávku míjejí jeden druhého. Místnost se sice obsazuje odzadu a riziko opisování je minimální, ale ve světle všech příkazů a zákazů to bylo divné.
Osobnost nechte doma, hlavní je splnit kritéria
Co se týče samotného testu, více než test vašich schopností je to test toho, jak dobře umíte napsat GRE. Ano, já vím, že se to říká o každém standardizovaném testování, ale zejména v případě psací části se opravdu jedná spíše o to, jestli splníte kolonky „uvážil/a obě stanoviska“, „odhalil/a slabá místa myšlenkového procesu“ a podobně.
V jedné příručce (konkrétně se jednalo o Cracking the GRE, verze 2013, od The Princeton Review a mohu ji s klidným srdcem doporučit) jsem četla, že hodnotitelé a hodnotitelky eseje ve většině případů ani nečtou slovo od slova, zaměřují se jen na strukturu. U verbální a matematické části se zase hodně hraje na to, jak moc umíte pracovat v časovém presu (v každé sekci je kolem třiceti otázek na dvacet minut) a jak si umíte rozvrhnout práci.
Jelikož všechny otázky mají stejnou váhu a můžete mezi nimi v rámci jedné sekce volně přecházet tam a zpět, je strategie stejně důležitá, nebo možná i podstatnější než vaše znalosti. Za špatné odpovědi se body nestrhávají, takže když se čas krátí, TIPUJTE. Jakmile skončíte poslední sekci, tak se vám zobrazí přibližné skóre z verbal a quantitative, a budete také vyzváni, abyste zadali, kterým institucím se mají výsledky odeslat. V tomto bodě, a POUZE v tomto bodě, můžete své výsledky zdarma odeslat až čtyřem univerzitám. Kdykoli později bude každá další (tedy i první čtyři) asi za pětistovku.
Tento systém mi připadá dost nesmyslný, protože vydolovat z vyždímaného mozku, kam se to vlastně hlásím, ideálně i se čtyřmístným kódem každé instituce (který, ano, hádáte správně, si samozřejmě nesmíte přinést s sebou napsaný), byl téměř nadlidský úkol.
Dobrá zpráva – GRE se nedají neudělat
Můžete se také rozhodnout, že své výsledky chcete rovnou skartovat, ale pokud vaše testování neovlivnil útok zombie nebo vaše smrt, nedělala bych to. Později budete mít vždy možnost si vybrat, které výsledky univerzity uvidí. Užitečná je také možnost dovolit ETS, aby vaše výsledky zprostředkovala k nahlédnutí i těm místům, kam se nehlásíte.
Pokud je vaše skóre dobré, mohou vás díky nim oslovit i instituce, na které jste sami nepomysleli. Samozřejmě se ale pořád budete muset i na tato místa přihlásit a zaplatit ETS, aby jim poslala vaše GRE skóre oficiální cestou, což je dost bizarní. Na výsledky počítačového testu jsem čekala asi deset dní, oficiálně je pak univerzity dostanou o pár dní později. Ke cti ETS slouží, že i v nejvytíženější sezóně to zvládli v kratším termínu, než sami avizovali. Co se týká hodnocení, dobrá zpráva je že, že se GRE nedá „neudělat“. Ať už dosáhnete jakéhokoli výsledku, vždy ho můžete univerzitám poslat.
Pro představu se ale průměrné skóre pohybuje okolo 150 u verbálního a kvantitativního a 3.5 u analytického. Konkrétní minimální požadavky se ale liší obor od oboru, instituce od instituce. Pokud vás zajímá konkrétní univerzita, doporučuji stránky magoosh.com, kde najdete přibližné výsledky úspěšných uchazečů. Například průměrný výsledek lidí přijatých na magisterského inženýra na Harvardu je 160 z verbálního a 167 z kvantitativního.
Testovací paranoia
Jsou GRE k něčemu? Asi tak jako každé obecné testy. Celkem chápu, že univerzity chtějí minimalizovat množství práce, které s výběrem kandidátů mají, a že zároveň s tím tento test dává i samotným studentům celkem dobrou zpětnou vazbu a představu, jak na tom jsou v porovnání s ostatními. Ale pár rýpnutí si přeci jen odpustit nehodlám.
První problém, a nejvýraznější, jsem myslím vystihla. Ona zkouška je peklo na zemi. Jistě, postgraduál v USA není med, ale všudypřítomná paranoidní atmosféra a nedůvěra je v kombinaci s nervozitou jedním slovem příšerná. Ano, v sázce je, i vzhledem k ceně, hodně a je jistě v pořádku snažit se eliminovat podvádění, ale i vzhledem k tomu, že zkoušky se stejně může účastnit jen asi deset lidí najednou (pro víc nejsou počítače), tak by neměl být takový problém zkontrolovat těch pár lahví na pití. I na mé univerzitě, kde se písemných zkoušek účastní klidně i stovka lidí najednou, jsou lahve bez nálepek, etiket a s čistou vodou povolené.
GRE navíc není tak demokratická, jak se ráda prezentuje. Pokud například máte poruchu pozornosti, poruchu učení, jste na autistickém spektru nebo požadujete jakoukoli jinou úpravu podmínek, tak nejen, že si o výjimku musíte zažádat měsíce dopředu, ale musíte doložit potvrzení od doktora z posledních pěti let.
Proč je to problém? V anglosaském vzdělávacím systému se studenti specializují dříve než v České republice, zhruba v patnácti. V době skládání GRE je většině lidí přes dvacet a někteří z nich měli matematiku naposledy právě v pubertě. Teoreticky se tito lidé tak mohou dostat do situace, kdy nové vyšetření ukáže, že například poruchu učení překonali, nebudou mít na úpravu podmínek nárok, i když test obsahuje látku, kterou se před pár lety učili obtížněji než jejich vrstevníci.
Je to také o nadité peněžence
Velkou roli navíc hrají i vaše finanční možnosti. I když zkouška znamená, že se nemusíte dostavovat k testům na univerzitách osobně, pořád hraje roli například to, jestli si můžete dovolit koupit si specializované učebnice, kolik času můžete věnovat studiu i to, jak moc pochopení pro vás má okolí. Formát GRE se dá nadrilovat. Vzhledem k tomu, že otázky pro akademické psaní jsou dopředu známé, tak si při dostatku času můžete odpověď na každou z těch asi tří set dvaceti připravit dopředu, včetně vyhledání relevantních studií a odborných článků na dané téma.
Se dvěma pracemi, bakalářským výzkumem a dojížděním, protože život v univerzitním městečku s přemrštěnými nájmy jsem si nemohla dovolit, jsem byla ráda, že jsem si je všechny stihla pročíst. Také možnost dělat test pořád dokola, dokud nedosáhnete požadovaných výsledků, znamená, že ti s naditější peněženkou mají automaticky výhodu.
Dobré GRE skóre je pouhou součástí mozaiky a přijetí na vysněný obor nezaručuje, naopak nízké skóre zavírá dveře na většinu institucí.
Svým způsobem je tak GRE pouze další formou ekonomické diskriminace. V situaci, kdy pouze 11 procent amerických studentů z nejnižšího ekonomického kvadrantu (pro srovnání: z nejvyššího ekonomického kvadrantu je to 79 procent) dokončí standardního čtyřletého bakaláře, může nutnost zaplatit dvě stě dolarů za zkoušku – sto, pokud mají štěstí a vejdou se do limitovaného množství zvýhodněných testů – znamenat rozdíl mezi tím, jestli se přihlásí k dalšímu studiu, nebo půjdou pracovat.
Nezapomínejme také, že GRE vás nezbavuje nutnosti zaplatit poplatek za přihlášku na každou jednotlivou univerzitu. Pokud správně počítám, celé přijímací řízení (přihlášky na čtyři univerzity plus GRE) mě vyšlo na asi 500 dolarů, v přepočtu asi deset tisíc korun, a to nepočítám náklady na cestu do Londýna nebo nutnost vzít si volno v práci.
Kromě toho, že část studentů si tyto ceny nemůže dovolit vůbec, to nutí další z nich držet se při zdi se svými ambicemi jen kvůli napjatému rozpočtu. Důsledky si dokážete nejspíše odvodit sami. Na ty nejprestižnější univerzity se nehlásí nutně ti nejtalentovanější, ale ti, které případné odmítnutí nemusí tolik mrzet.
Je z toho cesta ven? Zejména s ohledem na absenci dalších zkoušek je exkluzivita tohoto testu na pováženou. Je v pořádku, pokud na něj univerzity budou brát v přijímacím řízení ohled, ale měl by být spíše vodítkem a ne nemilosrdnou gilotinou mezi úspěchem a selháním. Znalost významu slova „tacitum“ ještě z nikoho dobrého akademika neudělala.
