Česká společnost je polarizovaná. A nejen ona. Ať už se jedná o názor na přijímání uprchlíků, Evropskou unii či Donalda Trumpa, lidé ve většině západních zemí se dělí na ty, co jsou pro, a ty, co jsou proti. Tento fakt samotný by nebyl ničím zvláštním, co nás však na současných názorových střetech může zaujmout, je často naprostá neschopnost diskutujících stran navzájem se poslouchat a tendence hrotit názorové spory do extrémů. Rozdílné postoje rozdělují rodiny i dlouhodobé přátele a nejeden vztah názorovou odlišností trpí. Pomohlo by tedy mlčet a o citlivých tématech se nebavit?
Americký sociolog Arthur Brooks ve svých podcastech tvrdí, že nikoliv – hlavním problémem podle něj totiž není samotný nesouhlas, ale způsob, jakým spolu nesouhlasíme. Základní myšlenky obsažené v jednom z jeho podcastů si nyní blíže rozebereme. Správný nesouhlas se těžko definuje, nicméně jako příklad jednoho takového můžeme použít slova Johna McCaina, který v roce 2008 v průběhu prezidentské kampaně obhajoval před vlastní voličkou svého protikandidáta na post amerického prezidenta, Baracka Obamu, se slovy, že „Obama je slušný člověk, který má shodou okolností úplně opačné názory než já“. Brooks navíc tvrdí, že ten hlavní problém, proč se v dnešní době názorové střety tak vyostřují a nemají další řešení, není absence zdvořilosti či neschopnost klidné domluvy, která ostatně není nezbytná, ale opovržení druhou stranou.
Jak si TOHLE můžeš myslet?
Opovržení není těžké rozpoznat. Pro člověka, který se k nám takto chová, jsme kvůli svému názoru méněcenní – většinou s námi nejedná jako s partnerem a ani se neobtěžuje na naše argumenty reagovat kvalitním protiargumentem, protože jeho hlavním cílem je ponížit nás. Asi nejčastěji lze tento fenomén pozorovat na sociálních sítích, kde jsou útočníci anonymnější a díky tomu, že svou oběť fyzicky nevidí, je pro ně snazší jí opovrhovat. Z tohoto důvodu se v komentářích na síti setkáme s urážkami a nadávkami pramenícími z odlišných názorů o mnoho častěji než v reálném životě.
Jedním z druhů opovržení jsou i tzv. prohlášení pro vlastní publikum. Jedná se například o statusy politiků na sociálních sítích, které jsou určeny pouze pro názorové stoupence a nemají za úkol vyvolat jakoukoliv diskuzi nad daným tématem. Názorným příkladem této praktiky je účet Donalda Trumpa, který dokonce zablokoval své názorové odpůrce, když se odvážili jeho tweety kriticky okomentovat. Prohlášení pro vlastní publikum je také velice obvyklé ve veřejných debatách (často opět politiků), kdy se diskutující vůbec nesnaží s tím druhým mluvit a validně protiargumentovat, ale pouze opakuje předem připravené fráze, které jeho fanoušci rádi uslyší. Jak jste si pravděpodobně stihli uvědomit, opovržení je nástroj, se kterým často a poměrně úspěšně pracují populisté.
Opovržení se však netýká jen politiků, naopak poměrně často k němu dochází i v běžné komunikaci. Pravděpodobně i my sami jsme někdy namísto konstatování, že s daným názorem nesouhlasíme, a vysvětlení proč zaútočili na druhého, ačkoliv jsme si to v ten okamžik ani neuvědomili. Problémem i takového nevědomého opovržení je to, že druhá osoba ho okamžitě rozpozná a úměrně na něj reaguje. Takové drobné nezvládnutí vlastních emocí potom může vést až k dlouhodobé nenávisti, což ostatně podle Brookse odlišuje opovržení od čistého vzteku. Samotný vztek podle tohoto sociologa špatný není, protože vede k vyčištění vzduchu a následnému smíření.
Pokud se tedy na opovržení podíváme zblízka, zjistíme, že právě ono je hlavním důvodem již zmiňované polarizace společnosti. Jestliže prezident označuje inteligenci novinářů za srovnatelnou s úrovní inteligence blbouna nejapného, nejedná se o pobídku k diskuzi, jak dělat novinářskou práci lépe, ale o prohlášení k vlastnímu publiku, které samotní novináři nemají co komentovat.
Nejen opovržení nám brání v diskuzi
Častým problémem jsou také některé lidské vlastnosti – například neochota změnit názor. I pokud jednáme bez opovržení, může pro nás být naprosto nadlidský výkon druhému něco vysvětlit. Pro lidi je totiž pohodlné zastávat nějaký názor, zaujmout stanovisko a stát si za ním, protože potom někam patří a mají být na co hrdí. Co už je méně přitažlivé, je změna názoru – ta totiž de facto znamená, že se daný člověk dříve mýlil. A co z přiznání chyby takový člověk má? Ve většině případů nic pozitivního.
Pokud někam patříme, je pro nás těžké přiznat si, že ne všechno na našem názorovém proudu je dokonalé. Pokud jsem volič ODS, pravděpodobně budu obhajovat i ty postoje strany, se kterými nesouhlasím. Kritizovat něco na skupině, se kterou se identifikujeme a kterou už jsme si navykli obhajovat, je totiž nepohodlné a vyžaduje to určité úsilí. Proto se raději snažíme racionalizovat si, proč uvěřit něčemu, co se nám podvědomě možná trošku příčí, než abychom se odhodlali tomu nevěřit.
Všechny tyto jevy, především opovržení, se nyní ve společnosti objevují zdánlivě více než před pár lety. Podle Brookse to není znamení, že se blíží nějaký společenský rozvrat, ale pouhý důkaz toho, že se společnost má jednoduše dobře. Období ekonomického růstu vytváří vhodné prostředí pro generování rozmanitých nápadů a názorů i pro jejich střet. Společnost je proto rozpolcená více než v dobách krizí a válek, kdy se musí semknout proti společnému vnějšímu nepříteli.
Kde hledat lék
Jako u všeho, i v cestě za konstruktivní společenskou diskuzí musíme začít u sebe. Všichni si myslíme, že to my vidíme realitu takovou, jaká opravdu je. Z tohoto zajetí bychom ale měli vystoupit a ptát se, jestli to, co vidíme, je skutečně pravda, anebo jestli je pro nás jenom pohodlné, aby to tak bylo. Abychom toho byli schopní, musíme se naučit nepohybovat se pouze mezi lidmi, kteří s námi souhlasí, ale vnímat i postoje těch druhých a prasknout svoji názorovou bublinu, do které nás zavřely sociální sítě.
Jak již bylo řečeno, pro lidi není pohodlné měnit svoje názory. Nesnažme se je tedy za každou cenu přesvědčit, aby na to, co se jim snažíme vysvětlit, přikývli. Vynucené přitakání známe všichni z manipulativních technik obchodníků, kteří nám možná leccos úspěšně vnutí, ale my potom cítíme zlost, a pokud to ještě jde, tak z koupě vycouveme. A to v diskuzích praktikovat nechceme. Naším cílem by mělo být ukázat názorovému oponentovi druhou stranu mince takovým způsobem, aby se nad ní zamyslel.
Podle Julie Galef, spoluzkladatelky Centra pro aplikovanou racionalitu (Center of Applied Rationality), navíc lidé ne vždy používají ty argumenty, které jsou podle nich důležité; ale spíše ty, které v daném kontextu zaznívají častěji nebo jim znějí lépe. Od věci tedy nikdy není otázka: co ti na tom skutečně vadí? Náš diskuzní protivník sice může bojovat za zavedení trestu smrti s argumentem, že je to levnější než držet ty nenapravitelné živly navždy ve vězení a živit je z peněz daňových poplatníků, ale je dost možné, že ve skutečnosti to není fiskální politika, co mu skutečně leží na srdci. Pátrat po tom opravdovém důvodu určitého postoje je důležité proto, že bojem proti vedlejším argumentům se nám vést konstruktivní diskuzi nikdy nepovede.
A nakonec to nejdůležitější: při diskuzi s ostatními třeba vynechat všechny opovrhující praktiky. Žádné osobní výtky, urážky ani jiné chování, které by mohlo naznačovat, že toho druhého kvůli jeho názoru považujeme za méněcenného. Ano, opovržení druhým se nám sice může zdát jako účinná taktika, jak oponentovi vysvětlit, že jeho názor je naprosto hloupý, ale on se ve skutečnosti ve svém postoji spíše utvrdí a navíc, jak již bylo zmíněno, tím podstatně utrpí naše vztahy.
Samozřejmě když se setkáme s opovrhováním z druhé strany, ke konstruktivní diskuzi dospějeme jen těžko. Mějme však vždy na paměti, že cílem debaty v rodině, ve škole nebo kdekoliv jinde je vyčistit vzduch, nikoliv vyhrát, a proto buďme s druhými trpěliví. Pokud našemu názorovému oponentovi předložíme fakta takovým způsobem, že nám nakonec dá za pravdu, ale v duchu si stále bude myslet svoje, ani jeden z nás nevyhrál. A společnost se opět o trochu více zpolarizuje.
