V Myanmaru neboli Barmě probíhá občanská válka více než 50 let. Stát, který tvoří na 135 různých etnik, je sužován nekončícími etnickými a náboženskými konflikty. Boje zuří mezi vládními i nevládními guerillami a řešení konfliktu je v nedohledu. 25. srpna tomu bude již rok, kdy došlo v Myanmaru k dramatickým událostem, kdy po útoku na policejní stanice v Rakhinském státě tvrdě zasahovala armáda proti příslušníkům etnické menšiny Rohingů. Tyto rozsáhlé nepokoje vyústily v humanitární krizi, při které zemřely stovky lidí, a započal masivní exodus pronásledovaných menšin. Více než 720 000 lidí postupně odešlo do uprchlických táborů v sousedním Bangladéši a přibližně 200 000 lidí zůstalo uvězněno v několika oblastech Rakhinu bez přístupu k jídlu a základním službám.
V obou zemích působí organizace Člověk v tísni, která pomáhá uprchlíkům v této přelidněné části světa, kde jsou nestabilní nejen vlády, ale i přírodní podmínky. O současné situaci v zemích a praxi organizace rozvojových projektů v části světa, která je v České republice upozaděna mediální pozornosti, hovořil Pavel Trousil, koordinátor pomoci Člověka v tísni pro Bangladéš a Myanmar.
Jak dlouho v Myanmaru a Bangladéši působíte?
Myanmarská mise je jedna z nejstarších misí Člověka v tísni vůbec. Působíme zde už od devadesátých let. Myanmar a Bangladéš jsou pro naši činnost spojité nádoby, jelikož většina uprchlíků z Rakhinského státu na severu Myanmaru končí právě v Bangladéši. Po událostech ze srpna minulého roku, kdy došlo k obrovské migraci etnika Rohingů do Bangladéše, působíme od konce minulého roku i zde.
Bangladéš je stát s nejvyšší hustotou obyvatel na světě, proč lidé utíkají právě sem?
Statisíce lidí přišli během násilností v Myanmaru nejen o střechu nad hlavu a celý svůj majetek, ale také možnost vrátit se v několika příštích měsících zpět domů. Lidé prchají proto, že jde zejména o pronásledované muslimské komunity, které nacházejí v Bangladéši bezpečnější útočiště.
Kolik uprchlíků v této oblasti Bangladéše v současnosti žije?
Už před srpnem 2017 se nacházelo ve východní oblasti Bangladéše poměrně mnoho uprchlíků z Rakhinského státu – více než 300 000. Po srpnu muselo více než 720 tisíc dalších příslušníků, převážně žen a dětí, pronásledovaného rohingského etnika a dalších minoritních skupin z obavy o bezpečí uprchnout. V současné době tedy žije na poměrně malém území ve východním Bangladéši téměř milion lidí. Žijí v několika uprchlických táborech, které ale určitým způsobem tvoří jednu velkou uprchlickou lokalitu. Situace je tak poměrně kritická a jedná se tak o jednu z největších humanitární krizí současnosti.
V jakých podmínkách tam lidé žijí?
Tábory jsou přelidněné, přístřešky chatrné, hygienické podmínky jsou kritické, je tam nedostatek služeb a lidé jsou zcela odkázáni na pomoc zvenčí. Lidé, co tam žijí, tak trpí běžně nedostatkem potravin i omezeným přístupem ke zdravotnickým službám. V současné době situaci zároveň komplikují monzuny, které způsobují povodně a sesuvy půdy a mohou poškodit dočasné přístřešky zranitelných obyvatel.
Jak vypadá běžné obydlí, kde uprchlíci žijí?
Jde o dočasná, narychlo postavená přístřeší. Jednoduché, postavené bambusových tyčí, prken a z dalších dostupných materiálů.
Jak se k přijímání uprchlíků staví tamnější společnost a elity?
Na politické úrovni je pozitivní, že bangladéšská vláda si uvědomuje závažnost problému a snaží se na podporu mezinárodní komunity adekvátně reagovat. Zdá se, že i místní obyvatelstvo je nakloněno uprchlíky z Myanmaru podporovat a nezpochybňují jejich přijímání. Je samozřejmě otázka, jak se ta situace bude dál vyvíjet. Počet uprchlíků stále stoupá a situace je čím dál neúnosnější. Nicméně jeden ze základních principů mezinárodní komunity je, že když se poskytuje mezinárodní pomoc, tak se podporují i ty místní, domácí komunity. Musíme dohlížet na to, aby nebyly ohroženy uprchlickou krizí, vytvářel se dialog a eliminovala se nějaká budoucí rizika a napětí.
„V jednom bangladéšském uprchlickém táboře žije až 600 tisíc lidí“
V kolika uprchlických táborech v Bangladéši přesně působíte?
V současné době ve dvou. V táboře Shamlapur a také v lokalitě Kutupalong Balukhali. Oba se nacházejí v těsné blízkosti s Myanmarem.
A jaká je kapacita těch táborů?
Většina táborů je přelidněná. Například v oblasti Kutupalonga Balukhali došlo v důsledku náporu uprchlíků ke sloučení několika táborů a vznikl tak jeden velký prostor, na kterém žije více než 600 000 lidí, jedná se tak v zásadě o největší uprchlický tábor na světě, jehož počet obyvatel stále roste.
S jakými problémy se momentálně nejvíce potýkáte?
V současnosti je v Bangladéši i Myanmaru kritickým problémem počasí. Přišlo období dešťů, které začalo vytrvalými a silnými dešti na začátku června. Toto období bude ještě navíc trvat několik dalších měsíců. Oblast Bangladéše a Rakhinského státu na západě Myanmaru, tím bývá hodně zasažená. Myanmar je v mezinárodním srovnání druhá země na světě, která je nejvíce ohrožená přírodními katastrofami. Jedná se zejména o cyklony, přímořské bouře, povodně, sesuvy půdy i zemětřesení. Období dešťů tradičně začíná na přelomu května a června, byl jsem zrovna v Rakhinském státě, kde se spustily silné deště.
Situace byla náročná, byl to první velký test pro místní komunity a tamní uprchlické tábory. Celkově se tam nachází přes 20 uprchlických táborů s více než 100 tisíci obyvatel, ve většině rohingských komunit. V Bangladéši, kde koncem července rovněž udeřily velké deště, kvůli kterým v táborech, kde pracujeme, bylo asi půl metru vody a museli jsme tak dočasně zastavit naše aktivity. Zásadní problémem v táborech v Bangladéši je, že přístřešky lidí jsou buď dole pod svahem, kde hrozí povodně, anebo na kopcích, kde zase dochází k sesuvům půdy. Jen za poslední dva měsíce incidenty spojené s monzuny dramaticky ovlivnily život přes 40 000 lidí v táborech. Proto pomáháme lidem zlepšovat konstrukce jejich obydlí, aby vydržely nápor nepříznivého počasí.
„Rohingové jsou jednou z největších etnických skupin, která nemá státní občanství. Legálně tak nesmějí opustit rodnou vesnici, nesmějí pracovat a nemají ani nárok na zdravotní péči“
Odkud lidé, se kterými pracujete, prchají nejčastěji?
Jde především o muslimské komunity Rohingů. Ti nejčastěji přicházejí ze severní části Rakhinského státu, kam většina mezinárodních organizací nemá přístup. Člověk v tísni je jedna z mála mezinárodních organizací pracujících prostřednictvím místní partnerské organizace v této oblasti. Zároveň pracujeme v centrální části Rakhinského státu, kde se nachází mnoho uprchlických táborů a původních komunit, které rovněž čelí diskriminaci.
Kdo jsou Rohingové a proč jsou pronásledovaní?
Rohingové jsou skupinou obyvatel, která v Myanmaru není příliš vítaná. Jde o muslimské etnikum v majoritně buddhistické zemi, panuje nejen mezi nimi, ale i ostatními skupinami obyvatel obrovské napětí. Rohingové jsou v globálním měřítku jednou z největších etnických skupin, která nemá státní občanství. V Myanmaru je jim tak upřena celá řada práv a čelí tak často diskriminaci na úrovni náboženské, právní i politické. Je jím například zabráněn volný pohyb, kdy nesmějí opustit svoji vesnici, což jim de facto znemožňuje možnosti přivýdělku nebo přístup k různým veřejným službám, jako je zdravotní péče.
Proč Rohingové utíkají v tak masivnějším měřítku právě od srpna minulého roku?
Jejich situace se zhoršila po útoku na policejní stanice v Rakhinském státě. Ze strany Rohingské osvobozenecké armády došlo tehdy k rozsáhlému zásahu vládních vojenských jednotek. Tyto události vyústily v rozsáhlou humanitární krizi, při které zemřely stovky lidí a započal masivní exodus etnické menšiny Rohingů z Rahkinkého státu právě do sousedního Bangladéše.
V Rakhine žijí Rohingové v uprchlických táborech nebo původních vesnicích, které de facto nemohou legálně opustit. Často nemají právo vlastnictví půdy ani možnost obživy, nebo přístup k základním veřejným službám jako je zdravotní péče. V Bangladéši je přístup ke komunitě Rohingů příznivější, ale i zde mají lidé stále „pouze“ statut uprchlíka, nikoliv státní občanství a životní podmínky v uprchlických táborech jsou náročné a dlouhodobě těžko udržitelné.
Menšina Rohingů je pronásledována jak vládou, tak náboženskými i nacionalistickými, extremistickými skupinami. Jak se pracuje neziskové organizaci v zemi v nedávné době uzavřené okolnímu světu, kde přetrvává víc jak padesátiletý konflikt mezi různými etnickými skupinami?
Myanmar je stát, který čelí řadě problémů, jako je chudoba, nerozvinutý trh, absence důležitých veřejných služeb, lokální ozbrojené konflikty a humanitární krize, porušování lidský práv či vysoká náchylnost k přírodním katastrofám. Uvádí se, že v Myanmaru žije okolo 135 etnik a zjednodušeně řečeno je země rozdělena na sedm regionů a sedm autonomních států, reprezentujících některé z hlavních etnických skupin. Rohingové žijí v Rakhinském státě, kde žije majoritní menšina Rakhinců, kdy obě skupiny jsou podporovány vlastními etnickými vojenskými skupinami operujícími v Rakhinském státě.
Situace v Rakhine je o to komplikovanější, že Rakhinská vláda požaduje více autonomie od centra a s centrální vládou hledá mnohdy těžko cesty k dialogu, a to právě i v otázce řešení situace Rohingů, kteří jsou podporování mezinárodní komunitou. Existuje tam tedy určité napětí nejen mezi muslimským a nemuslimským obyvatelstvem, ale zároveň mezi Rakhinskou vládou a centrální barmskou vládou, které se navíc v posledních třech letech zhoršuje. Více mezinárodní komunita podporuje muslimskou komunitu, tedy Rohingy, kteří jsou pronásledování. Rakhinská vláda se na druhou stranu domnívá, že potřeby majoritního etnika Rakhinců jsou tak přehlíženy. Rakhine je jednou z nejchudších oblastí Myanmaru, kde je celá řada jiných problémů. Region trpí chudobou, nerozvinutostí veřejných služeb, nedostatkem ekonomických příležitostí, špatnou infrastrukturou, náchylností k přírodním katastrofám. Takže celá ta debata na globální úrovni i koordinace na operační úrovni přímo v terénu, včetně bezpečnostní situace a přístupu ke komunitám, které potřebují pomoc, funguje často velice těžko.
Jak v této situaci postupuje centrální vláda?
Lokálních etnik a etnických vojenských skupin operuje v Myanmaru několik, a to nejen v Rakhinském státě. Centrální vláda v roce 2015 připravila návrh mírové dohody, kterou podepsala pouze část hlavních etnických skupin z celé země. Přibližně polovina odstoupila v průběhu vyjednávání a řada vojenských skupin je stále aktivní. Etnické vojenské skupiny často mají podporu lidí vlastního etnika, kteří požadují více autonomie svého státu, přístup k moci a zdrojům a méně diskriminace. Když vidí, že není možnost v rámci politického dialogu dosáhnout větší autonomie a podílu na moci, tak přirozeně podporují využívání ozbrojené síly k vytváření politického tlaku. Postoj centrální vlády je takový, že chtějí mít přirozeně území státu pod kontrolou. Zároveň cesta k dialogu je poměrně náročná a mnohdy skutečně dochází k diskriminaci, porušování lidských práv či jako v případě Rohingů k přímé likvidaci či vysídlení.
„Rohingové nejsou jedinou postiženou etnickou skupinou v zemi. Humanitární problémy ve zbytku Barmy ale nemají mediální pozornost, takže většina peněz, které jdou na humanitární pomoc, směřuje jen do Rakhinu“
Uzavřený režim v Myanmaru se během posledních několika let začal trochu otevírat světu, pociťujete nějakou změnu oproti počátkům vašeho působení v této zemi?
Do Myanmaru po dobu asi padesáti let mezinárodní organizace měly jen velmi omezený přístup. Po roce 2010, kdy došlo k nahrazení vojenská junty civilní vládou, byl nastartován demokratizační proces. To vedlo k tomu, že mezinárodní organizace mohli začít v zemi otevřeně působit.Člověk v tísni začal pracovat v Myanmaru v roce 1997, kdy podporoval členy občanských demokratických skupin. V polovině roku 2012 jsme v Myanmaru otevřeli stálou misi. V roce 2008 jsme rovněž pomáhali po cyklonu Nargis, který způsobil velkou humanitární krizi. Otevření země a umožnění přístupu do země jsme pochopitelně vítali. Zároveň je dlužno říci, že situace mezinárodních nevládních organizací v Myanmaru není jednoduchá. Potýkáme s celou řadou problémů jako je velmi složitá administrativa, včetně platné koloniální či protiřečící si legislativy, přístupu k informacím i místním komunitám, kterým chceme pomáhat. Zároveň se zdá, že postoj vlády vůči mezinárodním organizacím se v posledních třech letech bohužel opět zhoršuje.
Působíte v Myanmaru pouze v Rakhinském státě?
Naše činnost se netýká jen Rakhinu, působíme i v jiných oblastech Myanmaru, kde realizujeme projekty zaměřené na rozvoj občanské společnosti, programy sociální soudržnosti etnicky a nábožensky rozdělené společnosti nebo programy zaměřené na sociální ochranu zranitelných dětí. Rovněž působíme i v Kačjinském státě, který se nachází na severu země na hranicích s Indií a Čínou.
O problémech v těchto částech Myanmaru se mediálně příliš nemluví, alespoň ne v České republice. Globálně je mediálně pozornost věnována předně Rakhinu, který je v současné době oprávněně považován za jednu z největších globálních humanitárních krizí. Ale situace v Kačjinu nebo i severním Šanském státě je také dlouhodobě závažná. Navíc tím, že nemají tyto regiony takovou pozornost, tak trpí podfinancováním pro poskytování humanitární pomoci místním lidem, včetně pomoci pro uprchlíky, kteří museli opustit své domovy v důsledku lokálních konfliktů a bojůvek.
Jak vidí vlastní budoucnost samotní uprchlíci?
Myslím, že u nich převazuje skepse. Vidí, že v současnosti neexistuje v horizontu několika let rozumné řešení. Domnívám se, že většina neuvažuje o tom, že se navrátí do země, kde jim hrozí represe i ohrožení vlastního života. Spíše doufají, že se zlepší jejich situace v Bangladéši, kde třeba jednou budou moci získat lepší podmínky pro život.
