Zkrachovalá Liberty Ostrava investory zrovna neláká. Proč jsou případní kupci obezřetní?
Ostravská huť Liberty na sebe minulý týden podala insolvenční návrh a v pátek soud rozhodl o úpadku. Končí tak měsíce nejistot a sporů, které začala odstávka jedné ze dvou vysokých pecí loni v říjnu. Ocelárny jsou konečně k mání a podle vlády zatím projevili vážný zájem dva uchazeči. Prodej ale nebude vůbec jednoduchý. Zmapovali jsme největší překážky, se kterými se potenciální investoři budou muset potýkat.
Podinvestovaný provoz si vyžádá miliardy
V Česku jsou už zhruba čtvrtstoletí v provozu pouhé dvě ocelárny, tedy provozy, kde se ve vysokých pecích vyrábí surové železo, primární surovina pro výrobu oceli. Třinecké železárny a ostravská huť Liberty jsou sice od sebe vzdálené jen asi 50 kilometrů, pokud ale jde o přístup k investicím, nemohou být vzdálenější. Zatímco první z nich se dlouhodobě těší respektu díky vysoké specializaci a vysoké přidané hodnotě svých výrobků, na druhé se čím dál víc podepisuje nedostatečný přísun investic. Majitel Třineckých železáren do provozu investuje téměř dvě miliardy korun ročně, od privatizace v roce 1997 přes 50 miliard korun. Společnost Liberty na dotaz e15 žádná data neposkytla, ze stavu věcí je však jasné, že to muselo být řádově méně.
Když v roce 2019 Liberty Steel ostravskou huť koupila, tehdejší šéf jejích evropských provozů Jon Bolton v jednom ze svých prvních rozhovorů v Česku prohlásil, že v ocelárně jsou místa, kde se roky neinvestovalo. A přislíbil finanční vzpruhu minimálně ve vyšších jednotkách miliard korun. Dnes už je jasné, že zůstalo jen u slibů. Od roku 2019 Liberty dokončila investice, které vyšly řádově maximálně na desítky milionů korun. Až na jednu výjimku, kdy v roce 2021 zahájila miliardovou obnovu válcovací trati. I v tomto případě se však podle zdrojů e15 nakonec proinvestovala pouze zhruba polovina z původně zveřejněné sumy.
Jen ve fázi příprav pak skončil velký plánovaný nákup hybridních elektrických pecí za 8,6 miliardy korun. Právě s pomocí této technologie ale ocelárny ekologizují svůj provoz, bez toho dnes nemají v Evropě šanci přežít. Třeba Třinecké železárny do ozelenění plánují vložit 30 miliard korun. Investor do Liberty se tak kvůli tlaku na ekologizaci bude muset připravit na extrémní kapitálovou náročnost. Hodně peněz si také vyžádá nejen všeobecná modernizace, ale i běžná údržba.
Ani to však ještě není celý účet za Liberty. Kvůli útlumu výroby není známo, v jakém stavu jsou jednotlivá zařízení a stroje a kolik bude stát jejich opětovné uvedení do provozu. Z firmy pronikají informace, že minimálně vysoká pec je kvůli zatuhlosti taveniny nenávratně poškozena. K tomu bude potřeba investovat do pracovního kapitálu, který je podle zdrojů z firmy téměř nulový. Jedná se zejména o investice do surovin nutných pro výrobu surového železa, tedy například uhlí, šrotu nebo železné rudy. Jen tato položka si vyžádá miliardy korun.
Kdo koupí Tameh, energetického souputníka Liberty?
Situace v areálu ocelárny je extrémně komplikovaná, protože její provoz je jak smluvně, tak technologicky svázán s energetickým podnikem Tameh. Také ten v areálu sídlí a v době, kdy huť vlastnila indická skupina ArcelorMittal, měly obě společnosti i stejného vlastníka. Součástí prodeje skupině Liberty Steel už ale Tameh nebyl a od té doby se spolu obě firmy přou kvůli ceně dodávek. Jejich spor vyvrcholil, když Liberty přestala Tamehu platit. Energetická firma se kvůli tomu dostala do existenčních potíží a v prosinci 2023 na sebe podala návrh na insolvenci. Jako jeden z hlavních důvodů uvedla, že jí Liberty nesplatila pohledávky, jejichž hodnota nyní dosahuje zhruba dvou miliard korun.
Jenže konfliktem mezi Liberty a Tamehem energetické nesnáze ostravského areálu nekončí. V nejlepší kondici by na sebe těsně navázané podniky nebyly ani v případě, kdyby mezi nimi vládl mír. O potížích na trhu s evropskou ocelí se toho v souvislosti s Liberty napsalo už mnoho, problémy ale mají i nemodernizované uhelné energetické firmy, tou je třeba právě Tameh. Vzájemná závislost obou firem je natolik významná, že bez jasného řešení jejich další spolupráce ocelárnu těžko někdo koupí. Varianty se nabízejí dvě.
První možností je, že energetiku převezme investor, kterého potenciální uchazeč o Liberty zná, má k němu důvěru a dokáže se s ním domluvit na zcela konkrétních a pro obě strany přijatelných podmínkách a pravidlech. V tomto případě by nejspíš šlo o energetickou skupinu, jež by díky zkušenostem a know-how byla schopná Tameh efektivně provozovat a najít pro něj smysluplný byznysmodel.
Jako kandidát tohoto typu přichází do úvahy společnost UCED ze skupiny Creditas miliardáře Pavla Hubáčka. V Moravskoslezském kraji patří mezi významné dodavatele energií pro průmysl a zkušenosti má nejen s výrobou energie, ale i s její místní distribucí. „Společnost UCED je v případě potřeby připravena převzít zodpovědnost za distribuční soustavy v areálu Liberty Ostrava a zajistit tak spolehlivý a bezpečný provoz lokální distribuční soustavy pro všechny zákazníky v areálu Liberty Ostrava,“ potvrdil zájem UCED tiskový mluvčí Daniel Mareš.
Energetických podniků, které by se dokázaly dohodnout s novým majitelem Liberty, ale může být víc. V této souvislosti se zmiňuje třeba i společnost ČEZ.
Druhou variantou je, že nový investor zároveň s Liberty koupí také Tameh. V takovém případě by získal cennou energetickou nezávislost, na druhou stranu by si musel připravit další miliardy do modernizace Tamehu. Tím se však pomalu dostáváme na samotnou hranu finanční síly potenciálních uchazečů, o kterých se dosud spekulovalo – Třinecké železárny Tomáše Chrenka, CE Industries Jaroslava Strnada a Sev.en Pavla Tykače. Pro kteroukoli z těchto firem by ale investice v desítkách miliard korun vzhledem k objemu jejich současného byznysu znamenala velmi významné riziko. O to větší, že jde o investici se značně nejistým výsledkem.
Trh s ocelí válcuje Asie
Šéfka Ocelářské unie Marcela Kubalová za hlavní překážku prodeje Liberty Steel považuje utlumenou poptávku. „Na celém evropském trhu je znát globální převis nabídky nad poptávkou. Tu způsobuje dovoz oceli ze zemí, kde jsou mnohem nižší regulační a dekarbonizační náklady,“ vysvětluje Kubalová a připomíná, že problémy mají i další evropské ocelářské provozy.
Liberty loni v restrukturalizačním plánu uvedla, že v prvním pololetí na evropském trhu očekává oživení. Zatím ovšem žádné nepřišlo a analytici se shodují, že ani nic nenasvědčuje, že by se blížil bod obratu. Globální trh stále více opanovává asijská ocel, jíž se daří Evropu zaplavovat navzdory clům.
Výhledově se ale situace může přece jen zlepšit. Evropská unie se dohodla na ochraně svých výrobců prostřednictvím systému CBAM. Zjednodušeně řečeno jde o uhlíkové clo pro mimounijní země: dovozci budou muset od roku 2026 na základě emisí obsažených v jejich zboží nakupovat takzvané CBAM certifikáty. Jejich cena bude odvozena od ceny evropských emisních povolenek. Evropské firmy však na druhou stranu budou dostávat čím dál méně bezplatně alokovaných emisních povolenek a v roce 2034 už si je budou moci jedině koupit.
Prvovýroba se nevyplácí, bez ní ale huť nepřežije
Jednotlivé zmíněné komplikace a překážky týkající se Liberty Steel jsou samozřejmě vzájemně provázané, výsledkem je tak dokonalá patová situace. Pokud by chtěl potenciální investor pořídit jen část provozu, což by mu umožnilo osekat některé investice, a navíc vydělat zpeněžením nepotřebné části areálu, tento zdánlivě úsporný model by v delším časovém horizontu nejspíš zkrachoval. V této souvislosti se mluví například o zrušení prvovýroby a dovozu polotovarů ze surového železa. Jenže v podobném režimu už zhruba čtvrtstoletí funguje například společnost Vítkovice Steel a její finanční kondice rozhodně není příkladná.
Provoz ostravské hutě je proto třeba zachovat v co nejširším rozsahu, míní expert na restrukturalizace podniků Petr Smutný, partner PwC Česká republika: „Provozovat Ostravu bez prvovýroby nedává ekonomický smysl. Liberty Ostrava musí mít vlastní surové železo a potřebuje vyrábět tři miliony tun oceli jako dřív. Jinak bude trpět nízkými maržemi a nebude to ekonomicky fungovat.“
Problém je, že právě prvovýroba je na tom z pohledu ziskovosti vůbec nejhůř. Podle nejmenovaného zdroje, který má k prodejnímu procesu blízko, jsou náklady na tuto část provozu dokonce tak vysoké, že si investora do této mimořádně nerentabilní části ani neumí představit.
Podle Slaného by v tomto mohl pomoci stát, třeba tím, že by rozjel vysokou pec na vlastní náklady a garantoval vybudování nové, elektrické pece. Hradil by i provozní kapitál, s investorem by ale měl zároveň domluvené, že od státu vysokou pec později odkoupí. Podobných modelů se dá vymyslet celá řada, jenže od státu se takový krok příliš očekávat nedá, chronicky deficitní státní rozpočet vláda miliardovou pomocí Liberty zatěžovat nechce.
Potřebujeme vůbec Liberty?
Osud Liberty Steel a jejích zaměstnanců byl v posledních sedmi měsících častým tématem tuzemských médií, ocelárna se tak stala součástí každodenního příběhu Česka. Jenže potřebuje český průmysl její výrobky? Odpověď bohužel není zrovna povzbudivá: Na produkci ostravské huti zdejší průmysl závislý není. Ocelárna vyrábí například bezešvé trubky malých průměrů, které se používají v energetice a plynárenství. Jenže ty se dají bez problému sehnat i jinde než v Česku. A stejné je to například se svodidly.
Pokud by však huť skončila, Česká republika by se stala dovozcem oceli se všemi negativy, která z toho plynou. Rozdíl v objemu dovozu a vývozu by mohl představovat až 60 procent, varuje šéfka Ocelářské unie Kubalová. K tomu je třeba přičíst, že Liberty je jedním z největších zaměstnavatelů v Moravskoslezském kraji. Ještě před rokem pro ni pracovalo šest tisíc lidí. Do podání insolvenčního návrhu jich sice tisícovka odešla, další tisíce míst jsou ale na její provoz navázané. Na to, zda se kvůli těmto pracovníkům bude vláda snažit provoz ocelárny udržet, si přesto vsadit příliš nelze.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
