Zákon se má týkat výlučně hornických společností s počtem zaměstnanců nad pět set. V současnosti se počet zaměstnanců podílejících se na těžbě uhlí pohybuje mezi 18 a 19 tisíci. Největším zaměstnavatelem je OKD a navrhovaného limitu 500 zaměstnanců dosahují už jen Severní energetická, Vršanská uhelná, Severočeské doly a Sokolovská uhelná. Navrhovaná úprava by se tedy týkala pouze uzounké skupiny právnických osob.
Přitom v Česku je i mimo hornictví mnoho a mnoho firem, které zaměstnávají mnohem více lidí a jejichž úpadek by mohl způsobit velké sociální problémy. Logicky se tedy ptejme, proč by se speciální právní úprava insolvenčního řízení neměla týkat všech firem s více než pěti sty zaměstnanci bez ohledu na předmět činnosti.
Preference jednoho oboru by mohla zakládat nerovné postavení na trhu. Co by vůbec mělo být výsledkem „zvláštního zacházení“, je záhadou. Rozhodnutím soudu o úpadku vždycky dojde k faktickému ukončení činnosti společnosti, pokud není umožněna její reorganizace.
Použití netradičního postupu, který by chránil krachující firmu, může být v konfliktu s pravidly EU.
Následně je majetek firmy rozprodán, aby byli uspokojeni věřitelé v maximální možné míře. To může znamenat i zánik pracovních míst. To je podstata celého insolvenčního práva. Má vyčistit trh od nezdravých subjektů a umožnit rozumnou alokaci zbylých prostředků. Při použití nějakého netradičního postupu, který by zachránil objektivně krachující firmu, by se nejspíš mohlo jednat dokonce o nedovolenou veřejnou podporu, tedy o konflikt s pravidly Evropské unie.
Není to jediný nonsens, který lex OKD přináší. Ohání se totiž veřejným zájmem, aniž by bylo upřesněno, co se tím vlastně myslí. Nově definovanými cíli této právní úpravy jsou ochrana oprávněných zájmů zaměstnanců dlužníka a zejména pak ochrana v normativním textu blíže nespecifikovaného veřejného zájmu.
Protiústavní norma
Oba tyto cíle jsou fakticky postaveny nad zájem na uspořádání majetkových vztahů k osobám přímo dotčeným úpadkem. A vzhledem k příslušným judikátům Ústavního soudu je pravděpodobné, že jde o protiústavní normu.
Šídlo vyskočí z pytle při pohledu na další změnu, kterou má novela přinést. Insolvenčního správce by totiž nevybíral soud, jako je tomu doposud. Ani by na změnu jeho osoby neměl vliv věřitelský výbor. Jmenování i odvolání by bylo cele v pravomoci ministerstva financí. Současný ministr, který je sám podle svých slov od rána do večera ve střetu zájmů, by tak získal informace a vliv v případech insolvencí rozhodujících společností působících na domácím trhu. Dost děsivá představa.
Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice
