České firmy věří číslům, která neříkají celou pravdu. Expert ze světa velkého auditu prozradil, kde mizí peníze
- Martin Plachý odešel z velkého auditu, protože mu přestával pomáhat chápat skutečný život firem.
- Na pomezí účetnictví, IT a byznysu pak postavil službu, která převádí data do manažerského rozhodování.
- Jeho hlavní teze je jednoduchá: čísla mohou být správná, a přesto neukazovat věrný obraz.
Když Martin Plachý mluví o tom, proč po letech odešel ze světa velkého auditu, nepoužívá žádná dramatická slova. Stačí mu jednoduché gesto: nejdřív prsty naznačí malý prostor pro dva tenké sešity. Tak podle něj vypadaly auditorské spisy v době, kdy v oboru začínal. Pak roztáhne ruce pro pomyslný násobně vyšší sloupec papírů. Takhle by podle něj audit vypadal dnes, kdyby měl stále fyzickou podobu. Víc formulářů, víc checklistů, víc kontrol. A méně prostoru pro to, co ho na číslech bavilo od začátku nejvíc: snahu pochopit, co o firmě skutečně říkají.
Plachý, ročník 1965, patří ke generaci, která ještě v podnicích zaváděla počítače a současně zažila, jak se český byznys po roce 1989 učil existovat v nových podmínkách. Začínal u metodiky účetnictví, IT konzultací a daňového poradenství, později prošel společnostmi Arthur Andersen a Ernst & Young, kde se vypracoval až k vedení jejich ostravských kanceláří. Jenže právě v prostředí, jež ho profesně formovalo, si začal všímat i jeho limitů. Audit je podle něj důležitý, ale postupně se stále víc mění v disciplínu, která hlídá správnost, ne vždy však pomáhá porozumět životu firmy.
Nejasný jazyk čísel
Tohle rozlišení je pro Plachého typické. Čísla nevnímá jako nástroj pro neutrální soupis reality, ale jako jazyk, který může být přesný – anebo zavádějící. „Pravda a věrný obraz se strašně liší,“ upozorňuje. Naučil se rozlišovat mezi tím, co je formálně správné, a tím, co skutečně vystihuje stav věcí. Jinak řečeno, firma o sobě může v číslech dávat pravdivou zprávu, a přesto neukazovat, co se v ní doopravdy děje.
Plachý to vysvětluje na příběhu sedláka, který přijde na trh a tvrdí, že má kdesi v horách tisíc ovcí. Svědci mu potvrdí, že je skutečně má, jenže až podrobnější pohled ukáže, kolik z nich jsou mláďata, kolik dospělé kusy, v jakém stavu jsou a co se ve stádě v posledních měsících změnilo. Účetnictví podle Plachého často pracuje podobně: dodá součet, ale ne příběh. A ten je vždy o něco komplikovanější než pouhé výkazy čísel.
Tento pohled na svět se promítá i do Plachého povahy. Mluví klidně, bez velkých gest a se zjevnou nedůvěrou k jednoduchým odpovědím. Čísla pro něj představují místo, kde se realita začíná lámat. Zná řadu firem, které se roky řídily jen podle tržeb a zůstatků na účtech, a i když umí vysvětlit, proč je to ne zrovna šťastný způsob, nezní u toho povýšeně. Spíš jako někdo, kdo tenhle způsob uvažování dobře zná a chápe, proč může být dlouho životaschopný. Jenže také ví, jak rychle se rozpadne ve chvíli, kdy se změní podmínky na trhu.
Z auditu se proto postupně přesunul blíž k řízení firem. Nejdřív jako poradce, pak i jako manažer obchodní skupiny. Právě tehdy se mu potvrdilo, že většina schopných majitelů a manažerů nechce od účetnictví pouze další tabulku do šanonu, ale odpověď na několik prostých otázek: Na čem vlastně vyděláváme? Kam nám mizí marže? Který zákazník slábne? A proč máme při stejných tržbách na účtu méně peněz než loni?
„Typicky v květnu dostanete výkaz o stavu ke konci předchozího roku. Ale od té doby vám uplynulo pět měsíců,“ popisuje problém, který podle něj české firmy dlouho podceňovaly. Dokud je podnik malý a trh mu přeje, je možné jej překvapivě dlouho vést jen podle intuice. Jakmile však přibudou lidé, zakázky, sklady, provozy nebo tlak na cenu, začne takovému řízení docházet dech.
Prostředník mezi dvěma světy
Posun Martina Plachého k vlastnímu byznysu sestával z menších kroků, které jej přenášely od světa, kde se čísla hlavně ověřují, do prostředí, kde podle nich lidé skutečně rozhodují. Vlastní poradenství rozvíjel už po odchodu z auditu, zkušenost z řízení firem mu pak ukázala, jak hluboká je propast mezi účetní řečí a jazykem majitelů. Na jedné straně stojí účetní, kteří plní zákonné povinnosti a chystají výkazy pro stát. Na druhé manažeři, již chtějí vědět, jestli jejich byznys prosperuje. Plachý na tom postavil svoji novou kariéru: stal se prostředníkem mezi oběma světy.
V roce 2013 proto založil Gimmedata a stál u zrodu Rekapu, nástroje, který se napojuje na účetnictví a převádí ho do podoby průběžného manažerského reportingu. Zjednodušeně řečeno: snaží se z účetních dat vytvořit něco, co majitelé firem nemusejí složitě analyzovat. Místo ročního ohlédnutí dostávají pravidelný obraz toho, co se děje v tržbách, nákladech, cash flow nebo u jednotlivých zákazníků. A takových firem už Plachého podnik dnes má ve svém portfoliu přes 700 a spolupracuje s více než stovkou účetních kanceláří. Není to tedy poradce, který by prodával jen obecné poučky o datech. Vybudoval kolem nich konkrétní službu.
Přitom se stále drží spíš role překladatele než technologického vizionáře. Jeho Rekap není zázračný software, jenž firmy spasí, ale nástroj, který může jejich vedení donutit klást si přesnější otázky. Podle jeho zkušenosti se mnoho podniků ještě donedávna řídilo velmi prostým kompasem: hlídat tržby a zůstatek na účtu. V době stability to mohlo stačit. Poslední roky ale ukázaly, jak křehký tenhle přístup je. Covid, válka na Ukrajině, energetický šok i tlak na mzdy a ceny zjevily podnikům nečekaná slabá místa, jež ze starých výkazů nebyla vidět. „Pořád k nám chodí firmy, které říkají: Každý rok jsme měli na konci roku deset milionů a najednou máme tři, přitom tržby jsou stejné,“ přibližuje Plachý.
A připomene e-shop, jehož majitel byl přesvědčený, že firma udělala obrat 127 milionů korun. Přesně to totiž ukazoval systém objednávek. Teprve po započtení slev, bonusů, dobropisů a reklamací se ukázalo, že skutečné tržby byly o několik milionů nižší. Efekt odhalené chyby je jedna věc, pro Plachého je ale zajímavé, jak si firma dokázala tak dlouho vystačit s číslem, které sice vypadalo přesně, ale ve skutečnosti popisovalo jen část reality. Tedy rozpor mezi prostým součtem a věrným obrazem.
Na konkrétních příkladech je jeho přístup srozumitelnější. U výrobce stínicí techniky Žaluzie Neva pomáhal jeho tým nastavit účetní a manažerský pohled tak, aby vedení lépe vidělo, které výrobky a zakázky skutečně nesou výdělek, a kde naopak peníze mizejí v nákladech. Firma fungovala, potřebovala ale zpřesnit možnosti rozhodování, aby se stala ještě úspěšnější. Plachý to nepodává jako heroický příběh vlastního zásahu, jen jako ukázku, že i dobře fungující byznys potřebuje detailnější mapu, pokud chce dál růst bez drahých omylů.
Ještě výrazněji je to vidět na skupině Čerstvě utrženo. Jen upravit účetní strukturu by bylo málo, potřeba zásahu byla v samotném sběru dat. V prostředí skleníků a zemědělské výroby se podle Plachého ještě nedávno část informací zapisovala ručně. Jeho lidé tam pomáhali s digitalizací evidence sklizně, balení, logistiky i sdílení informací mezi provozy. V oboru, kde záleží na tom, kolik se podaří sklidit příští týden, co je připraveno k expedici a jak se liší odhad od skutečnosti, nejsou data manažerský luxus. Jsou součástí každodenního provozu.
Když nepomůže ani poradce, ani algoritmus. Zajímavé je, že právě člověk, který celý život prosazuje přesnější práci s daty, zároveň opakovaně připomíná jejich limity. To je ostatně patrné i z jeho vztahu k účetním kancelářím, z nichž nedělá viníka problému. Vnímá je jako součást systému, jenž byl dlouhé roky nastavený hlavně na plnění povinností vůči státu. Když se pak majitelé firem začnou ptát na marže, produktivitu nebo chování zákazníků, ukáže se, že potřebují jiný typ informací. „Když se ale bavíme s účetními, zjistíme, že podobné údaje dokážou vedení firem poskytnout. Jen to po nich dosud nikdo nechtěl,“ říká. Rekap v tomto ohledu není jen software, je i pokusem přimět dvě skupiny, které se dlouho spíš míjely, aby spolu začaly mluvit.
V tomto bodě se také láme Plachého vztah k dnešnímu zájmu o umělou inteligenci. Ví a uznává, jak technologie umějí být užitečné. Zároveň ale zůstává auditorem v jedné důležité věci: nevěří prvnímu dojmu. Tvrdí, že špatná nebo neúplná data nepromění v dobré rozhodnutí ani zkušený manažer, ani poradce – a ani algoritmus. Umělá inteligence může analýzu urychlit, ale sama o sobě nedodá kontext, který ve vstupu chybí. Když firma pracuje se špatnými účetními daty, je nad síly sebechytrejšího nástroje, aby z nich dokázal vytvořit kvalitní výstup.
Vědomí limitů technologií, které respektuje, z Plachého udělalo zdrženlivého praktika. A možná právě v tom je podstata jeho příběhu. Martin Plachý není účetní evangelista ani softwarový showman. Je to muž, který strávil více než tři desítky let mezi účetnictvím, auditem, IT a řízením firem a z téhle zkušenosti si odnesl jednoduché podezření: čísla často vypadají přesněji, než jaká ve skutečnosti jsou. Na tomhle podezření postavil vlastní podnikání. Neprodává firmám další dávku tabulek. Snaží se jim dát srozumitelnější obraz jejich vlastního byznysu. A právě to je v době, kdy dat rychle přibývá a jistoty ubývají, možná cennější než kdy dřív.
