Dva rozpočty a kreativní účetnictví. Jak Schillerová maskuje miliardové sekery

Něco tu nehraje. V programovém prohlášení vlády premiéra Andreje Babiše se v kapitolce „Zdravé veřejné finance“ píše: „Veřejné finance České republiky budeme udržovat blízko vyrovnané bilance, a to bezpečně pod hranicí tříprocentního deficitu požadované Paktem stability a růstu.“

A zároveň tu máme jarní prognózu České národní banky, kde si v tabulce očekávaných makroekonomických indikátorů můžeme přečíst, že centrální banka pro příští rok věští strukturální saldo minus 3,1 procenta HDP. Na obvyklou pomoc deficitním ministerstvům v podobě přebytků zdravotních pojišťoven či obcí již nelze spoléhat. Pojišťovny se nyní naopak musejí sanovat. A skončilo i mnohaleté syslení miliard na účtech obcí a krajů. Minulý rok obce poprvé více utrácely, než kolik dostaly.

Opravdu vše nasvědčuje tomu, že ještě ani nezaschl inkoust na programovém prohlášení stále ještě zánovní vlády a už je porušen základní rozpočtový slib. O tom, že její chvástavý program pokračuje příslibem vyrovnaných a následně přebytkových rozpočtů asi už ani nemá smysl se zmiňovat.

Co takto prudké rozvolnění veřejných financí Česku přinese? Rozdělme to na politickou část příběhu a na tu ekonomickou. To jsou nyní dost jiné příběhy, byť podobně smutné.

Rozpočet a mimorozpočet

Začněme tou politickou částí. Ekonom Miroslav Zámečník tu již před týdnem velmi dobře popsal, jak si vláda brousí zuby na nové bilionové fakticky mimorozpočtové výdaje. To si ovšem žádá mimořádnou politickou a rétorickou ekvilibristiku, zvláště pokud máte v programovém prohlášení to, co tam máte.

Ale Andrej Babiš a ministryně financí Alena Schillerová se toho nebojí. Jako záminku si vzali nutnou novelizaci zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, která se musí dostat do souladu s unijní reformou Paktu stability a růstu z roku 2024. Koneckonců tu legislativu už chystala předchozí vláda. Vtip je v tom, že ač postaru počítáte pouze nominální deficity či ponovu budete mít fiskálně-strukturální plány, tak krotit deficity by Česko mělo tak jako tak.

Jenže právě tohle chtějí Babiš a Schillerová změnit a stvořit v podstatě dva rozpočty. Jeden předpisový pro Brusel a veřejnost, kde se budou krásně krotit výdaje. A pak druhý mimorozpočtový, kam se nahrnou všechny drahé priority. Aby to nevypadalo úplně protikladně k podstatě unijních pravidel, tak ministři ANO k novele načítají pozměňovací návrhy a až tam schovají tyto časované bomby. Centrum veřejných financí tuto vládní chytristiku dobře shrnulo. Zatímco minulá vláda chtěla mimo rozpočtové limity „jen“ výdaje na jadernou elektrárnu Dukovany a obranné výdaje na dvě procenta HDP, Babiš se Schillerovou tam ženou úplně vše: všemožnou dopravní infrastrukturu, ale i projekty partnerství státu a soukromníků PPP, a ani tam nemají tu záklopku, že tento únik z rozpočtových pravidel platí až od nějaké úrovně. Třešničkou na dortu je pak legalizace švejkoviny s aktuálním státním rozpočtem na rok 2026: když se rozpočet přepracovává a znovu podává do sněmovny, tak už ani žádná pravidla neplatí. 

Této politické linky se již chytla opozice, takže se o tom už pozdě, ale přece mluví a ve sněmovně se strhne politický boj. Nicméně málo se mluví o ekonomických důsledcích.

Z obsluhy dluhu je otesánek

Vraťme se ještě jednou k prognóze centrální banky. Za covidu Česko zahučelo do obrovských deficitů a nebylo to ani tak kvůli covidové pomoci, ale kvůli obrovskému nepokrytému výpadku státních příjmů po nezvládnutém rušení superhrubé mzdy, který se od té doby kumuluje. Kombinace mírného hospodářského růstu a mírně restriktivní politiky minulé vlády i přesto srazila strukturální saldo z minus 5,7 procenta HDP v roce 2020 na minus 1,6 procenta HDP v roce 2024. Volební rok 2025 nás bohužel opět dostal přes dvojku, a příští rok nás Babišova vláda podle ČNB dostane dokonce přes trojku. Co to ale znamená pro celkový český dluh? Ze 45,7 procenta HDP letos výrazně poskočíme na 47,2 procenta HDP příští rok. V absolutních číslech ze 4,1 bilionu na 4,4 bilionu.

A teď si představte, že se na to dívají trhy. Poslední předcovidový rok 2019 jsme měli zadlužení 29,6 procenta HDP, po pouhých osmi letech budeme na 47,2 procenta HDP. Či jinak: z léta udržovaného dluhu kolem 1,7 bilionu skáčeme na 4,4 bilionu. Anebo ještě jinak: z obsluhy dluhu léta kolem 40 miliard musí každý ministr financí nejprve najít 120 miliard, než může začít platit důchody a další výdaje.

Že jsme stále ve srovnání se Západem málo zadlužení a že snad nikdo nemohl čekat, že se Babiš se Schillerovou rozpočtově nerozšoupnou? Tak tohle utěšování už dlouho neplatí. Podívejte se na desetiletý dluhopis Polska, které je výrazně více zadlužené, seká mnohem větší každoroční rozpočtové sekyry, ale také má dlouhodobý hospodářský růst a smysluplné investice. Ano, půjčují si stále dráže než Česko, ale vidíme, že v delším období jim výnos nestoupá, před hormuzským dobrodružstvím Donalda Trumpa dokonce na chvíli prolomili pětiprocentní dno. Oproti tomu Česko pomalu, ale stabilně musí platit více a více. Časy, kdy si republika půjčovala pod čtyřmi procenty, jsou dávno pryč, teď jsme okolo pěti procent. 

Extrémní rozvolnění rozpočtových pravidel tak není jen politický problém nestabilních veřejných financí, kterým republika de facto končí s prudentní rozpočtovou politikou, což byl polistopadový konsenzus, ať už vládla ODS, ČSSD nebo Andrej Babiš ve svém prvním období. 

Ale bude to především hodně drahá party, kdy iracionalitu české vlády bude muset nahradit nelítostná racionalita finančních trhů.