Po dálnicích ze 70. a 80. let jezdíme dodnes, byť se skřípěním zubů. Jak je možné, že později stavěné úseky už volají po opravě? A bude to napříště lepší?
Že Česku patří smutný primát za nejpomalejší a nejdražší výstavbu a rekonstrukci dálnic v Evropě, víme již dlouho. Znovu to potvrdila i nedávno zveřejněná kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu, která posuzovala rekonstrukci dálnice D1. Vyplývá z ní například, že 19 z 21 staveb nebylo dostatečně projektově připraveno, tudíž jsou tu důvody, proč jde stavba pomaleji, než by bylo třeba.
Z původně plánovaného konce oprav v roce 2018, tedy už třeba na konci příštího prosince, se přes proklamace politiků a ŘSD pomalu a tiše posouvá na rok 2020. O něm se tvrdí, že bude konečným rokem rekonstrukcí. Jak jsme ale zjistili, třeba dokončení složité opravy mostu Šmejkalka je naplánováno až na sezonu 2022. Ostatně většina dlouhých nebo stavebně obtížných úseků se posunula až na konec řady, jako první šly jen krátké nebo jednodušší. Troufáme si proto tvrdit, že rekonstrukce D1 neskončí ani ve zmíněném roce 2022.
Jeden za druhým
I další průšvihy, které za sebou silniční stavitelství v Česku táhne, jsou známé a šlo jim předejít. Třeba hlášení o problémech s prosakující vodou posílané přímo ze stavby D8 před zřícením svahů u Dobkoviček v roce 2013 nebralo vedení ŘSD vážně.
Následné škody jsou už nyní vyčísleny ve stovkách milionů a účet není konečný. Další desítky milionů si vyžádají třeba spory s majiteli lomu nad závalem. Do žaloby už stát vložil přes 8 milionů, dalších deset chce lom jako náhradu za škody vzniklé kvůli soudnímu sporu.
Monitoring svahů nad Prackovicemi má jistě význam, ale zjišťuje někdo, proč ve vsi praskají zdi, ve studních mizí a na ulicích se objevuje voda? Může to být varovný syndrom, že svahy nejsou ani dnes klidné. Hrozí tedy další sanace za státní peníze, omezení dopravy se zvýšeným rizikem stresu řidičů a růstem pravděpodobnosti nehod.
Prachem už pomalu zapadá i kauza dálnice D47, dnešní D1 v Ostravě, kde zvlnění nemohlo nastat minimálně bez tichého přihlížení ŘSD. „Někomu se hodilo vést dálnici přes haldy strusky, a tak se napěchovala i do jejího tělesa,“ glosuje Jiří Vaníček (74 let), který byl jako stavbyvedoucí u vytváření dálniční sítě od počátku v roce 1967, kdy se D1 začala budovat. Kdyby se alespoň s tímto podkladem nějak dále pracovalo.
„Určitě by pomohlo třeba zvápnění, které by materiál utáhlo a zpevnilo,“ říká nestor stavitelů dálnic Pavel Hrala (84 let), který byl dokonce hlavním stavbyvedoucím dálnice D1. Nestalo se, dálnice se zvlnila a dnes jsou tam řidiči nuceni se skřípěním zubů snižovat rychlost, náklaďáky tam vůbec nesmějí. „Nebo si vezměte nedostatečné armování tamních mostů, které se musí opravit. Ani tohle investor nedokázal pohlídat,“ poukazuje Vaníček.
Krize odpovědnosti
Z dosavadních selhání při výstavbě a rekonstrukci dálnic víme, kde je zakopán pes, a umíme pojmenovat, co je třeba ke změně k lepšímu udělat. Jenže se nemění nic, stát si přece za svá selhání sám nenaplive do tváře. I proto za chyby na D1 ani za problémy s úsekem D8 nebyl dosud nikdo obviněn, natož potrestán. Nedá se totiž najít, kde chyba vznikla a kdo je za ni zodpovědný – podklady se třeba ztratily. Pokusy vést elektronickou databázi kontrol, do níž se může pouze připisovat a která se nemůže ztratit, ŘSD prý nepotřebuje.
Jenže podle ředitelství je příprava staveb i rekonstrukcí v pořádku, investor se řídí platnou legislativou a všechno se řeší „včasně a správně,“ jak médiím tvrdí tiskový mluvčí Jan Rýdl.
I proto stále jezdíme po silnicích vybudovaných v 70. a 80. letech. Jak je možné, že vydržely? To se za komunistů skutečně stavělo lépe než dnes?
Bylo to dříve lepší?
V dobách před rokem 1989 šla řada věcí skutečně rychleji. Zatímco v současnosti od prvních plánů do začátku výstavby třeba uplyne deset a více let, za socialismu to bylo už za rok až dva. „Pravda je taková, že všechno včetně geologického průzkumu bylo projektově dobře připraveno. I díky tomu, že třeba úsek Praha–Mirošovice byl v přípravě i stavbě jednodušší. Navíc se navazovalo na podklady z předválečných let,“ říká Vaníček. Jedním dechem ale dodává:
„Jenže třeba ve výkupech pozemků se na nic nebral ohled, jen zemědělcům se musela odhrnout ornice, ostatní vlastníci nemovitostí měli prostě smůlu.“ Hned na úvod proto dodáváme, že postup výstavby za socialismu nehodláme glorifikovat. Ani nic jiného z té doby.
