Agrovoltaika v Česku se potřebuje přesunout od experimentu k reálné produkci

Agrovoltaika představuje inovativní kombinaci zemědělství a energetiky na stejném pozemku. Solární panely umístěné na vysokých či vertikálních konstrukcích umožňují pokračování zemědělské činnosti pod nimi či mezi nimi a současně vyrábějí elektřinu. Zemědělec tak dosahuje příjmů z obou aktivit, přičemž panely navíc chrání citlivé druhy plodin před nepříznivými klimatickými vlivy. Může jít třeba o sluneční úžeh, krupobití či nadměrný odpar vody.

V evropském kontextu jde o jeden z nejrychleji rostoucích segmentů obnovitelné energetiky, což odráží rostoucí význam adaptace na klimatickou změnu nejen v energetice, ale také v zemědělství. V průběhu roku 2024 vstoupila v platnost novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, která v české legislativě umožnila realizaci agrovoltaických projektů vůbec poprvé.

Právní rámec se zásadně změnil

Do poloviny roku 2024 platilo, že jakmile zemědělec postavil na poli solární panely, musel pozemek vyjmout ze zemědělského půdního fondu (ZPF) a hradit vysoké odvody za odnětí. Tím okamžitě ztratil nárok na zemědělské dotace a půda přišla o svůj status. Novela navíc striktně zakázala odnímání nejkvalitnější půdy I. a II. třídy ochrany pro běžné fotovoltaiky, čímž agrovoltaiku určila jako jedinou legální cestu k využití kvalitnější půdy pro solární energii.

První zásadní obrat nastal roku 2024, kdy novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu poprvé stanovila, že solární panely a zemědělství se nevylučují. Pozemek s panely může zůstat v půdním fondu, zemědělec na něm dál hospodaří a zároveň vyrábí elektřinu. Na novelu navázala s účinností od 1. ledna 2025 vyhláška, která nastavila technické parametry, například minimální výšku modulů 210 cm u horizontálních systémů a zachování 80 až 95 % zemědělsky využitelné plochy. Především pak určila, nad jakými zemědělskými kulturami lze agrovoltaiku provozovat.

První verze byla opatrná a zahrnovala výhradně trvalé kultury, konkrétně vinice, chmelnice, ovocné sady, školky, plochy s kontejnery a lanýže. Šlo tedy o plodiny, které rostou na stejném místě řadu let. To změnila až novela vyhlášky, která seznam povolených kultur rozšířila. Nově lze vertikální panely či systémy s pohyblivými moduly umístit i nad ornou půdou, pokud na ní byla alespoň jednou v bezprostředně předcházejících třech dotačních obdobích poskytnuta podpora na produkci zeleninových druhů vyžadujících zvýšenou pracnost. To zahrnuje například rajčata, papriky, okurky, saláty, zelí, mrkev, cibuli apod.

Aby se pravidla nedala obcházet, zákon počítá s několika pojistkami. Pozemek musí být veden v registru půdy (LPIS) a musí na něm probíhat reálná zemědělská činnost; pokud by zemědělec pole přestal obdělávat, provoz agrovoltaiky musí skončit.

Pro ornou půdu se zeleninou navíc platí přísný koncepční požadavek – nejedná se jen o historii pěstování zeleniny v předchozích 3 letech, ale tato podmínka musí být kontinuálně plněna i po celou dobu provozu agrovoltaiky, tedy 25 až 30 let. Nelze tedy oživit roky neobdělávané pole a postavit na něm panely s příslibem budoucího pěstování, ani po pár letech zeleninu nahradit například pěstováním obilovin.

Dotace jako novinka

První dotační titul cílený výhradně na agrovoltaiku spustilo Ministerstvo životního prostředí v lednu 2026. Výzva z Modernizačního fondu disponuje 300 miliony korun, dalších 200 milionů je připraveno v zásobníku. Míra podpory může dosáhnout až 30 % způsobilých výdajů. Žadatel musí být registrovaný v Evidenci zemědělských podnikatelů a obhospodařovat pozemky v registru LPIS. Dále musí disponovat licencí na výrobu elektřiny nebo mít provoz smluvně zajištěn licencovaným subjektem, není-li od licenční povinnosti osvobozen. Výzva podporuje i bateriová úložiště, která umožňují uskladnit vyrobenou elektřinu a využít ji v ekonomicky nejvýhodnější době.

Ani třicetiprocentní investiční dotace však návratnost sama o sobě nezajistí. Agrovoltaické konstrukce jsou kvůli speciálním nosným systémům výrazně dražší než klasické pozemní elektrárny. Bez provozní podpory tak zůstává návratnost závislá na kolísavých velkoobchodních cenách elektřiny. Klíčovou výzvou pro investory zůstává absence dlouhodobé provozní podpory, která by eliminovala tržní rizika záporných cen elektřiny v letních špičkách.

Pilotní projekty

První agrovoltaické instalace v tuzemsku slouží primárně k výzkumu. Na farmě Valečov na Vysočině testuje Výzkumný ústav bramborářský z Havlíčkova Brodu vertikální panely nad bramborami a sójou. Výzkumníci měří teplotu, vlhkost i vlastnosti půdy a sledují reakci rostlin. Projekt je součástí přeshraniční spolupráce s Rakouskem, avšak definitivní výsledky zatím nejsou k dispozici. První data naznačují, že mezi panely vzniká stabilnější mikroklima s menšími teplotními výkyvy a nižším odparem vody.

Druhý projekt běží ve Starém Poddvorově na jižní Moravě, kde společnost MND ve spolupráci s Mendelovou univerzitou a ČVUT vybudovala první českou agrovoltaickou vinici. Výzkumníci sledují vliv zastínění na fenologické fáze révy. První poznatky potvrzují, že panely chrání hrozny před slunečním úžehem a mohou o několik dní posunout rašení, což je v době stále častějších jarních mrazů praktický přínos.

V západní Evropě už se jede naplno

V západní Evropě již agrovoltaika přesáhla experimentální fázi. Řada projektů se soustředí především v Německu, Francii, Itálii a Nizozemsku. Francie přijala komplexní legislativní rámec doplněný investičními i provozními mechanismy podpory agrovoltaiky. Německo kombinuje aukční systém s výzkumem, například Fraunhofer Institut provozuje pilotní projekty již několik let. V Rakousku se mezi panely pěstují mimo jiné dýně a další výzkum probíhá i v přeshraniční spolupráci s Českem.

Na zahraničních projektech se přitom podílejí české firmy. Například společnost Greenbuddies dokončila v německém Oberdorfu jeden z největších agrovoltaických projektů. České know-how se tak zatím uplatňuje spíše za hranicemi.

Přetrvávající limity

Přes pokrok za poslední dva roky naráží česká agrovoltaika na čtyři hlavní překážky. První je omezený okruh povolených kultur. Agrární komora, Svaz průmyslu a dopravy i Hospodářská komora požadují rozšíření na veškerou standardní ornou půdu, travní porosty a pastviny.

Dále jde o provozní podporu. Na rozdíl od Německa či Francie v Česku chybí garance výkupních cen, což zvyšuje finanční riziko komerčních bank při financování projektů.

Agrovoltaika také  naráží na smluvní a pachtovní rizika ve smluvních vztazích. V praxi jsou vlastník pozemku, pachtýř, tedy zemědělec a provozovatel FVE často tři různé subjekty. Zákon vyžaduje nepřetržité obhospodařování, ale trh postrádá zákonné garance či pojistky pro případ bankrotu pachtýře nebo ukončení pachtu. Veškeré povinnosti ohledně rekultivace pozemku a riziko zrušení souhlasu tak musí náročně ošetřovat soukromoprávní smlouvy.

A posledním problémem je přístup samospráv a kapacita sítí. Přetrvává odpor části zemědělské obce a samospráv, které prosazují přísnější regulaci včetně povinného posuzování vlivu na krajinný ráz, a v některých regionech též lokální nedostatky připojovací kapacity distribuční soustavy.

Agrovoltaika v Česku již disponuje zákonným rámcem, technickými normami, prvním dotačním titulem a několika pilotními projekty generujícími data. Za dva roky jde o podstatný posun. Bez dalších kroků, jako je rozšíření povolených kultur, zavedení vyšší provozní podpory, vyřešení smluvních záruk mezi vlastníky a provozovateli a nalezení shody s obcemi, však zůstane okrajovou záležitostí.

Mezinárodní srovnání přitom ukazuje, že při správném nastavení může jít o segment, který zemědělcům přináší nejen diverzifikaci příjmů, ale i praktickou ochranu úrody před extrémy počasí. Jedná se tedy o diskusi, která by v době sílících klimatických tlaků na české zemědělství neměla zapadnout.

Autor je advokát PRK Partners.