Vysoké školy často odpovídají i za to, co nemohou ovlivnit. Změní se to?

Pro vnější pozorovatele to může být překvapivé. Jednotlivé fakulty mají vlastní rozpočty, samostatně hospodaří s přidělenými prostředky a rozhodují o personálních otázkách, výzkumných projektech i spolupráci s externími partnery. Přesto nejsou samostatnými právnickými osobami. Právní subjektivitu má pouze univerzita jako celek. 

Tento model vychází ze zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, konkrétně z ustanovení, které výslovně stanoví, že fakulta není právnickou osobou. V každodenním provozu obvykle funguje bez větších obtíží. Skutečné slabiny se však začínají projevovat ve chvíli, kdy dojde ke sporu – zejména tehdy, kdy jej nelze vyřešit interně a je nutné obrátit se na soud. Právě v takových situacích se naplno ukazuje napětí mezi faktickou autonomií fakult a jejich právní odpovědností. 

Fakulty veřejných vysokých škol hospodaří s prostředky, které jim univerzita přiděluje v rámci svého rozpočtu. Mají vlastní vnitřní rozpočty, rozhodují o jejich využití a nesou odpovědnost za plnění ekonomických plánů. Z hlediska každodenní praxe tak vystupují jako relativně samostatné jednotky s významnou mírou autonomie. 

Z právního hlediska je však situace odlišná. Fakulta nemůže samostatně vystupovat v právních vztazích, nemůže být účastníkem soudního řízení a nemůže být žalována ani žalovat svým jménem. Veškeré právní jednání je přičitatelné univerzitě jako veřejné vysoké škole. 

Pro leckoho může být tento rozdíl obtížně pochopitelný: fakulta rozhoduje a hospodaří, ale v případě sporu právně „neexistuje“. 

Spor vzniká na fakultě, žalovaná je univerzita

V praxi to znamená, že spory, které fakticky vznikají na úrovni konkrétní fakulty – typicky pracovněprávní, smluvní nebo majetkové –, jsou formálně vedeny proti univerzitě. Fakulta, která byla skutečným aktérem sporu, v soudním řízení nevystupuje jako samostatný subjekt, ale pouze jako organizační součást celku. 

Z pohledu procesního práva univerzita nese odpovědnost za jednání, které často nevzniklo na úrovni jejího centrálního vedení. Pasivní legitimace (tedy právo a povinnost být žalována) přísluší vždy jí, nikoli fakultě. Soud přitom nemůže přihlížet k vnitřnímu rozdělení kompetencí mezi rektorát a jednotlivé fakulty, protože z právního hlediska není relevantní. Odpovědnost je navenek jednotná, bez ohledu na to, kde spor fakticky vznikl. 

V praxi to vede k situacím, kdy například pracovněprávní spor vzniklý z rozhodnutí děkana musí hájit univerzita jako celek, přičemž rektor nemusí mít ani přehled o všech okolnostech případu. Koordinace procesní strategie mezi fakultou a rektorátem se tak stává nezbytnou, avšak právně nevymahatelnou podmínkou úspěšné obrany. 

Právní konstrukce versus realita

Tento stav vytváří napětí mezi právní konstrukcí a skutečným fungováním vysokých škol. Fakulty mají značnou míru autonomie a činí rozhodnutí s reálnými právními a ekonomickými dopady, ale nenesou za ně přímou právní odpovědnost. Univerzita odpovědnost nese, avšak nemá vždy plnou kontrolu nad rozhodnutími, která ke sporu vedla. V neposlední řadě má takové rozdělení kompetencí značné finanční dopady: fakulta reálně nese všechny náklady spojené se sporem, včetně rizika odpovědnosti za škody, ale nemá možnost spor plně kontrolovat a aktivně v něm vystupovat. Musí se spolehnout na univerzitu, a zejména na její ochotu hájit zájmy fakulty, což se ne vždy děje. 

Výsledkem mohou být komplikovanější soudní řízení, nejasnosti ohledně odpovědnosti a oslabení právní jistoty jak na straně univerzit, tak na straně jejich zaměstnanců či smluvních partnerů. Již samotná otázka, kdo je oprávněn činit procesní úkony jménem univerzity ve sporu týkajícím se fakulty nebo komu má být doručována předžalobní výzva, není vždy zcela jednoznačná a v mnoha případech je nutné vycházet ze soudní judikatury. 

Výhody současného modelu

Současná právní úprava má přesto své racionální důvody. Jednotná právní subjektivita posiluje postavení univerzity jako instituce, umožňuje centralizované řízení a přehledné nakládání s veřejnými prostředky. Pro stát je rovněž jednodušší jednat s jedním právním subjektem než s řadou samostatných fakult. 

Zavedení plné právní subjektivity fakult by znamenalo zásadní zásah do systému – vyšší administrativní nároky, samostatné účetnictví, vlastní odpovědnostní režimy a riziko vnitřní roztříštěnosti řízení. Tyto argumenty nelze při úvahách o změně přehlížet. 

Proč se otázka odpovědnosti znovu otevírá

Navzdory těmto výhodám se stále častěji ukazuje, že současná úprava neodpovídá faktickému rozložení odpovědnosti. Fakulty rozhodují a hospodaří, ale v případě sporu nenesou odpovědnost samy. Univerzita odpovídá, ale nemá vždy efektivní nástroje, jak rizika vznikající na úrovni fakult řídit. 

Z hlediska obecných právních principů představuje stávající stav problematický nesoulad se zásadou, že subjekt, který činí rozhodnutí, by měl nést i odpovědnost za jeho důsledky. Tento rozpor se v praxi projevuje zejména ve sporných situacích, kdy se univerzita de facto brání v souvislosti s jednáním, na kterém neměla přímou účast. 

Obzvláště komplikovaná situace nastává v případech, kdy se zájmy fakulty a univerzity rozcházejí, což je v praxi poměrně častý, nikoli ojedinělý jev. Jednotlivé fakulty totiž autonomně určují své směřování, politiku a rozvoj, které nemusí být vždy v úplném souladu se strategií univerzity jako celku. Zákon s touto situací do určité míry počítá a neodmítá ji, neboť fakultám přiznává podíl na spolurozhodování celé školy prostřednictvím poměrného zastoupení v jejích orgánech. Na konkrétní spory, které však vzniknou přímo mezi těmito entitami, již zákonná úprava nepamatuje a univerzitě v nich ponechává prakticky absolutní moc. 

V důsledku absence právní subjektivity nemá fakulta v podstatě žádné možnosti právní obrany, a to ani v případech, kdy vedení univerzity porušuje právní předpisy či jedná svévolně nebo šikanózně. Ačkoli se k takovému jednání jakéhokoli subjektu staví bohatá soudní judikatura jednotně odmítavě, zákon fakultám efektivní procesní prostředky k účinné obraně nepřiznává. 

(Autorka je advokátkou kanceláře PRK Partners.)