Technologický dluh není jen IT problém. Je to riziko pro celý byznys, upozorňuje šéfka SAP ČR

Technologický dluh se týká každé firmy, která například odkládá aktualizace systémů, spoléhá na dočasná řešení, nemá dokumentaci nebo třeba adekvátní testy. Vám jako technologické společnosti prošlo už systémem několik set českých firem, jak na tom vlastně jsou?

V tomto ohledu Česká republika patří mezi lepší průměr v rámci Evropy. Měli jsme ale jednu zásadní výhodu, první vlna moderních technologií přišla do Česka zhruba před třiceti lety společně s revolucí a ony tak na ní mohly rovnou naskočit, na rozdíl od mnoha západních společností. Ty pracovaly se staršími verzemi a musely zvažovat, zda už nastal správný čas na změnu. Pak ale zhruba po patnácti až dvaceti letech od revoluce přišla další inovační vlna a tehdy se musely i české firmy rozhodnout, co dál. V té době se rozdělily na dvě skupiny. První se rozhodla, že zainvestuje do své budoucnosti, protože firmy v ní vnímaly, že budou dále růst a expandovat do zahraničí a že je nutné zařadit další vlnu digitalizace a automatizace. A právě ty dnes z našeho pohledu drží v adopci i těch nejnovějších technologií krok se západní Evropou.

A pak zbývá ta druhá část…

Ano. Ty se v té době rozhodly, že budou spíše investovat do výrobní linky nebo do expanze či akvizice, protože stávající software jim do určité míry pořád fungoval a nebylo potřeba ho měnit. Jenže tím se dostaly do pasti technologického dluhu, kdy vlastně investujete neustále jen do toho, že se snažíte těch 30 let udržet vše potřebné v chodu. Jak ale spolu s tím enormně narůstá objem investic, o to více se pak bojíte potřebné změny, aby se vaše podnikání kvůli aktualizaci technologie nakonec nepoložilo. A tak si raději říkáte, že to ještě chvíli vydrží.

Kdo je v rámci Evropy na té pomyslné digitální špici?

V tuhle chvíli jsou to jednoznačně skandinávské státy. Ale je to dané také tím, jak celkově přistupovaly k digitalizaci, kdy například inovační cyklus spojily s přístupem k udržitelnosti. A samozřejmě jsou to německé firmy. V Evropě má ale zároveň stále svou centrálu velké množství globálních velkých firem. A každá z nich má kolem sebe určitý ekosystém, který motivuje ostatní, aby digitalizoval s nimi, protože musí zůstat kompatibilní. Mám na mysli třeba Nestlé, Maersk, ASML nebo farmaceutické společnosti, jako jsou například Roche, Novartis, Sanofi či Novo Nordisk.

Dnes už ale technologický inovační cyklus nastává mnohem rychleji a razantněji. Co to konkrétně přináší firmám?

Především to, že změny přicházejí zhruba v pětiletých cyklech, a to ještě uvidíme, kam to posune umělá inteligence. Firmy si ale musí uvědomit, že technologický dluh není o tom, že se teď rozhodnu a vše naráz zainvestuju a všechny procesy budou v ten moment fungovat na nejmodernějších technologiích. Je to kontinuální proces. Když to uvedu na konkrétním příkladu softwaru SAP, tak ten stojí na tom, že jako firma máte popsané procesy, které programové vybavení podporuje. Na to ale potřebuje mít správná data, jinak si s nimi neporadí. A to vše umocňuje umělá inteligence, která zase bez nich nemůže přinášet potřebnou přidanou hodnotu.

Kolik firem v Česku je na tom tak, že už má nejvyšší čas začít něco dělat?

Můj odhad je, že téměř dvě třetiny firem jsou v lepší fázi, ale pak je tady řádově třetina, která sama přiznává, že už je to neudržitelné.

Existuje nějaké vodítko, jak poznat, že změna už se odkládat nedá?

V zásadě jsou čtyři takové momenty. Víme to z diskuzí s firmami, které se reálně v takové fázi ocitly. Podle nich to často bývá spojené s odchodem klíčové osoby, například do důchodu, která jim udržovala systém v chodu. A bez ní si neví rady a musí to začít řešit. Další takový ukazatel je situace, kdy firma není dostatečně flexibilní, aby rychle reagovala na požadavky trhu. To sílí zejména poslední tři až čtyři roky a souvisí to zejména s geopolitickou, bezpečnostní a energetickou situací. Protože ve chvíli, kdy má podnik své procesy poměrně pevně nastavené na určitý obchodní model a přijde do toho bezpečnostní krize nebo sankce, musí na to rychle reagovat. Jenže nemůže, protože brzdou je právě zastaralý software. Cokoliv, co v něm chce změnit, trvá několik měsíců, než se to přepíše.

Dalším podnětem bývá rozhodnutí o expanzi. Ve chvíli, kdy chce společnost koupit další firmu a sloučit se s ní, tak do velmi sešněrovaného a neflexibilního systému se jí úplně nechce.

A poslední důvod?

To je situace, kdy společnosti začne ujíždět konkurence. Například jeden majitel firmy vyprávěl, že během obchodní schůzky se ho potenciální klient zeptal, zda by dokázali upravit termíny dodávek. Na rozdíl od něho vytáhl konkurent tablet a dokázal si to online zjistit, protože dodávky v systému viděl. Za to on sám musel zvednout telefon a volat a informaci měl k dispozici až za hodinu.

Když už se firma rozhodne technologický dluh řešit, odkud má začít? Potřebuje zároveň dále fungovat, tedy vyrábět, dodávat…

Nejprve je potřeba si jednotlivé části pojmenovat a oddělit od sebe software těch částí podniku, které chce standardizovat podle ověřených postupů z oboru, a těch, které pro ni tvoří jádro byznysu. Standardizovatelné části nedávají podniku zásadní konkurenční výhodu, mluvíme třeba o personalistice nebo účetnictví. Na rozdíl od nich je tu pak třeba logistika, která může zákazníkům retailových firem poskytnout unikátní zážitek s dodávkou. Nebo mluvíme o konfigurátoru stovek produktů, které zákazníkům nabízí. To jsou oblasti, kde se může oproti konkurenci vymezit. A podotýkám, že je také naprosto nutné, aby proces změn nebyl vnímaný jen jako nějaký IT projekt, ale naopak jako věc, která jde ruku v ruce s celkovou transformací nebo change managementem ve firmě.

Pro změnu je zásadní získat tým

Co to v praxi znamená?

Řešili jsme několik případů, kdy se sice majitelé firmy pro změny rozhodli, ale zaměstnanci je odmítli. Společnost podcenila, že klíčoví jsou lidé, a dostatečně to s nimi nekomunikovala. Obecně žijeme v době, která je změnami prošpikovaná a pro řadu lidí už je to příliš. Viděla jsem nedávný celosvětový průzkum společnosti Gartner, kdy podle personálních manažerů firem změny odmítá až 77 procent zaměstnanců. A proto bych opravdu ráda zdůraznila, aby to podniky nepodceňovaly. Je to vážnější faktor než to, jaké technologické řešení nakonec vybere a jestli bude splňovat všechny její požadavky. Protože když pro to nezískám svůj tým, tak to stejně používat nebude tak, jak majitel chce, a ten z toho nebude mít užitek, který očekává.

Je hodně firem, které to podcenily?

Ano a je to logické. Když se podíváte na jakoukoliv firmu, tak seznam priorit, na které musí reagovat, je dlouhý. Na pracovní trh, na nabídku, odlišit se od konkurence, být flexibilní. Tlak je obrovský, a to je dnes i největší výzva pro management. Rozhodnout, kterou cestou půjde a jakou prioritu jednotlivým procesům přiřadím. A je de facto jedno, zda jde o novou linku, novou kampaň nebo nový systém. Všechno končí na tom, že pořád potřebujete stejnou skupinu lidí, která vám pomůže změny realizovat. Navíc to naráží i na dovednosti a schopnosti zaměstnanců.

Konkrétně?

Ochota české populace pracovat na takzvaném celoživotním vzdělávání patří mezi vůbec nejnižší v Evropské unii. Podle zprávy Evropské komise se do nějaké formy vzdělávání zapojilo v Česku pouze 21 procent lidí v produktivním věku, průměr EU přitom činil skoro dvojnásobek. Podniky pak mají skutečně zásadní problém, protože jim třeba ve výrobě chybí lidé s potřebnými digitálními znalostmi. Ukázal to koneckonců i letošní konjunkturální průzkum Česko-německé obchodní a průmyslové komory. Podle něj podniky vnímají nedostatečnou kvalifikaci zaměstnanců jako jednu z největších brzd, proč nejde adopce nových technologií tak rychle.

To nezní pozitivně.

Ne, ale dodala bych i to „b“: v oblasti technických dovedností jsme na tom naopak ve světovém srovnání dobře. Ve zprávě Global Innovation Index 2024 se Česko poprvé umístilo mezi nejlepšími třiceti zeměmi. Polsko také postoupilo, a to na 40. pozici. Nejlépe se ČR umístila v sekci „vědomosti a technologie“, kde jsme celkově 17. A to zejména díky high-tech výrobě a high-tech exportu.  

A jak si tedy firma může spočítat, zda se jí změna systému už vyplatí?

Dnes existuje spousta dobrých příkladů z praxe, protože řada firem už určitým procesem změn prošla. Umíme tak říci, že když například přijme určité konkrétní procesy, může tím uspořit 30 % času ve výrobě. A to si pak každá firma umí přepočítat. Nebo víme, o kolik se jim třeba sníží skladová zásoba. Vlastně dnes už i my máme úplně novou verzi softwaru SAP, který využívá už i několik desítek českých firem, kde najdete digitálního asistenta s generativní AI. A ten dokáže u vybraných pracovníků a pozic zvýšit produktivitu až o 50 procent. Nebo v personalistice, na kterou denně ve firmách chodí mnoho požadavků, tak ty dokáže zase vyřešit až o dvacet procent rychleji. Do konce roku máme ještě v plánu uvést čtyřicet AI agentů s autonomními funkcemi.

Jaké výhody přinesou?

Budou schopni dělat spousty věcí, které dříve zdlouhavě vyřizovali lidé. Například, když se k němu dostane informace, že se zpozdí dodávka dílu, tak rovnou vygeneruje poptávku na alternativního dodavatele a v pozadí spočítá, jaký dopad bude mít na výrobu, když díl opravdu dojde.

Vyplatí se takové řešení ale už i menším firmám?

Software SAP si dnes kupují i malé firmy od 25 zaměstnanců, byť jsme se primárně vždy zaměřovali spíše na větší společnosti, protože vývoj a výzkum stojí nemálo peněz. Zda se to vyplatí, ale záleží na několika okolnostech. Pokud jde třeba o účetní firmu, která potřebuje jen vést účetnictví, pak to určitě dobře zvládnou i lokální softwary a nepotřebuje naše řešení. Bavíme se o investici v řádech jednotek milionů korun, a ta by opodstatněná v tomto případě nebyla. Ovšem pokud firma potřebuje komplexní řešení, ať už to je to třeba distribuovaná výroba skrze několik zemí a různé měny, pak to smysl dává.

Inovace budou přirozenější

Jak dlouho trvá, než se nový systém uvede do provozu?

Dnes už instalace probíhá rychle, menší projekt bývá hotový běžně během tří až čtyř měsíců. U většího to pak trvá šest až devět. Ale každá firma má rozdílné požadavky, které se dají individuálně přizpůsobit. O reálných příkladech budeme mluvit teď 9.–10. září na naší výroční konferenci Innovation Day. A ta právě není jen pro stávající zákazníky, ale je určená i těm, kteří budou mít zájem získat podrobnější informace k jednotlivým projektům – jak jsme k nim přistoupili nebo jak jsme se vypořádali s úskalími. Firmy si tak mohou udělat představu, co vše už software dokáže a kam až může jít bez toho, aniž by opakovaly chyby, které před nimi už udělali jiní. Přizváni jsou i experti a také ti, kteří dokážou popsat svojí optikou, jak technologie využili nebo zhodnotili změny, které jim to přineslo. Abychom zkrátka všem ukázali, jak se ze science fiction stává „science reality“.

A jaká „science reality“ podle vás tedy čeká firmy během nejbližších zhruba pěti let?

Firmy se už dnes naučily pracovat s inovační strategií a postupně si jí procházejí. Tady ale ještě podotknu, že základem transformace jsou stále systémy stavěné na 15 až 20 let, ty opravdu nelze měnit každý rok, protože jde o nemalou investici a velký závazek. Například jen naší poslední verzi softwaru garantujeme firmám s pravidelnými technologickými inovacemi až do roku 2040. Nevím jinak samozřejmě, co přesně se v příštích pěti letech odehraje, ale z mého pohledu mohou podniky rozhodně v nejbližších letech očekávat to, že inovace budou přirozenější a více kontinuální, a ne skokové jako v nedávné minulosti. S nástupem AI mohou také čekat změnu způsobu, jak se firmě bude se softwarem pracovat – ten by se měl stát více partnerem a sám nabízet řešení. Koneckonců průzkumy dokládají, že obecně se firmy v Česku k umělé inteligenci staví velmi pozitivně.

Můžete to přiblížit?

Těch průzkumů je víc, zmíním ale jeden z minulého roku, který jsme si udělali společně s agenturou Ipsos mezi top manažery v Česku. Z něj nám vyšlo, že přes osmdesát procent firem už AI využívá nebo plánuje zavést do svých procesů, a podle jejich predikcí by tak do konce letošního roku mohla umělá inteligence zvýšit hodnotu českých firem v průměru o 16 procent. Jednotlivé části průzkumu komentovaly i přední osobnosti české byznysově-společenské scény, ať už jde třeba o Ditu Formánkovou, Kateřinu Havrlant, Tomáše Vondráčka, Helenu Horskou nebo Taťánu le Moigne. Každý se na to dívá trochu jinou optikou a společně dávají mnohem komplexnější pohled na to, jak dnes k technologiím ve firmách přistupovat.