Bylo jednoduché zabouchnout za sebou dveře, když jste opouštěl post ředitele České spořitelny?
Stále jsem měl informace, věděl, co se děje. Ale bylo pro mě velmi těžké nezasahovat do událostí ve spořitelně. Jsou to však klasické manažerské zásady zůstat mimo nový tým.
Říkalo se, že jste jeden z nejšílenějších Američanů, kteří tady kdy vedli nějakou společnost. Dostal jste na starost jednu z nejzkostnatělejších firem na trhu. Spořitelna byl moloch s vizitkou banky pro důchodce. Byla to výzva?
Od lidí se ke mně dostávaly hlavně negativní informace o tom, jaká je banka a jací jsou její zaměstnanci. Bylo velmi důležité hlavně pro ně, aby znovu získali sebevědomí. Čelili mnoha zmatkům během devadesátých let a do toho přišel nový vlastník. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem byl najat, bylo, že jsem nebyl Čech ani Rakušan, ale Američan – někdo neutrální. Lidé ve spořitelně byli velmi dobří v exekutivě, v implementaci novinek. Já byl ten, kdo dával dohromady strategii, a spolu jsme pak byli schopni se pohnout dopředu. Ta bláznivost (Stack například nastoupil před zaměstnance v trenýrkách a začal na sobě trhat trika konkurentů – pozn. red.) je určitě část mé osobnosti, ale byl to i záměr, jak ze sebe nějakým způsobem setřást ten obrovský tlak.
Z větší části to tedy byla jen role?
Ano, určitě, byla to role lídra. Také jsme potřebovali, aby se o České spořitelně mluvilo, aby o ní všichni věděli. A to i v jiném než negativním smyslu. Dělali jsme věci, které snad nebyly až tak bláznivé, ale daly zaměstnancům pocit sebevědomí, sounáležitosti a vizi. Hlavně ta byla důležitá.
Není pro vaši přirozenost bankovnictví vlastně hrozně nudné?
Ne, považuji bankovnictví za zajímavé, až možná trochu vychytralé. Pomáháte lidem i firmám. Vidíte nejrůznější typy podnikání, které jsou nějak na vás napojeny, vy jim zajišťujete podporu a finanční jistotu, pohodu. Jsou tu hypotéky, kreditky, půjčky, je okolo toho všeho docela dost vzrušení.
To byl důvod, proč jste se bankovnictví začal věnovat?
Když jsem v roce 1970 skončil vysokou, začal jsem pracovat pro vládu. Myslel jsem, že změním svět. Ale pak jsem zjistil, že to dělat nemůžu. Přesto jsem tam strávil šest let, pak se rozhodl pro bankovnictví. S tím, že budu pomáhat lidem, ale také abych udělal kariéru.
Nikdy jste neuvažoval o vlastním byznysu?
Dobrá otázka. Když jsem pracoval pro vládu, jeden z mých přátel chtěl koupit lyžařský resort ve Vermontu. Můj otec tehdy vedl hospodu a zvažovali jsme, že bychom si jednu otevřeli ve Vermontu. Byly časy, kdy jsem o tom uvažoval, ale bohužel okolnosti tomu nepřály. Přišla svatba, děti. Prostě jsem si vybral cestu spolehlivého zaměstnání. Nejistota vlastního podnikání byla tehdy příliš velká. Ale když se dívám na bankovnictví, je to ve spoustě ohledů inovativní soukromé podnikání. V USA jsem každé dva roky pracoval v bance v jiném oddělení, měnila se spousta věcí, stejně tak jako se dnes mění věci okolo digitalizace bank. Nikdy mi tak vlastně nepřišlo, že bych nepodnikal.
Když se podíváte zpátky, udělal byste něco jinak? Vidíte nějaké chyby?
Zajímám se o politiku a byl jsem velmi zklamaný, že jsem nemohl pokračovat ve vládní kariéře. I když být politikem ať už v Česku, Evropě či Americe je složité. Stále jste pod mikroskopem, všichni vás sledují. Přiznávám, že mě zklamalo, že moje kariéra ve vládě byla tak krátká. Nicméně jsem šťastný za tu bankovní, dosáhl jsem mnoha věcí. Být ředitelem České spořitelny byl kámen, který zapadl na správné místo, byl to hezký konec mé přímé bankovní kariéry.
Mám veliký respekt k Čechům. Oni splácejí úvěry! Spousta lidí různě po světě to prostě nedělá.
A co se týká spořitelny?
Asi bych to nenazval přímo chybou, ale přál jsem si dřívější změnu základního bankovního systému. Co máme dnes, je totiž kombinace toho, co tu fungovalo dřív s nějakými vylepšeními, záplatami. Přesto jsme před těmi patnácti lety měli šanci nasadit úplně nový základní bankovní systém, ale byla by potřeba do toho investovat spousty peněz. Když se na to dívám dnes, byly by to dobře utracené peníze. Kolegové z té doby by asi souhlasili. Navíc dnes bychom měli lepší pozici v tom, co se snažíme dělat – digitalizaci banky.
Skončil jste tu v roce 2007, vrátil se 2013. Jak se Česko změnilo za tu dobu?
Sotva jsem odjel, začala hospodářská krize, což byl velký zásah. Když jsem se pak po letech vrátil, hlavně v Praze jsem měl pocit, že země je na tom lépe, HDP rostl, nezaměstnanost se držela celkem nízko. Všude jsem cítil stabilní rozvoj, ale přišlo mi, že je tu ještě méně sebevědomí než dřív. Na Češích mi vždy trochu vadilo, že pro ně byla sklenice poloprázdná, zatímco můj přístup je, že je prostě z půlky plná. Je tu vidět vliv mladých, generace, která cestuje, nikdy nežila v komunismu, má vztah ke svobodě, ale třeba i EU. Je tu vidět velký progres, ale syndrom poloprázdné sklenice tu stále přetrvává.
Teď se Česko znovu snaží od EU tak trochu izolovat. Je to brzda dalšího vývoje země?
To je otázka. Vše se neustále vyvíjí a vždy samozřejmě záleží na tom, kdo vede zemi, jaký je směr politického vývoje. Stejné to bylo v Polsku, když to vedl Tusk, jinou politiku zastává Orbán v Maďarsku, jiný směr má Sobotka. Je to normální vývoj stále se utvářející instituce, nikdy to nejde stoprocentně jedním směrem, protože vše se může neustále měnit. Podívejte se do Británie, rozhodovali se, zda zůstat nebo odejít. To je součást všech těch bolestí, které takové stále vznikající uskupení má. Ale základní premisa, pro kterou EU vznikala, je správná: společný obchodní trh 400 milionů lidí, jeden z nejsilnějších bloků zemí, možnost cestovat, studovat všude. To je silný benefit. V USA máme 50 států a rozhodně ne všichni se vším souhlasíme. Stejně tak se 28 zemí EU nikdy neshodne na všem jednohlasně. Může se jen doufat, že principy liberální demokracie a tržní ekonomiky se nějakým způsobem úplně nepokazí. Je potřeba čas, aby se dospělo ke konsenzu, pokud možno rozumnému, který budou akceptovat všichni, a vše se pohne dál.
Přijel jste v době, kdy se Česku ekonomicky dařilo, odjížděl rok před vypuknutím krize. Z České spořitelny jste udělal jednu z nejsilnějších součástí Erste Group. Považujete se za klikaře? Nemohl jste to načasovat líp…
Spousta lidí mi gratulovala, že jsem končil přesně včas. Přijížděli jsme s tím, že zůstaneme jen tři roky. Vše samozřejmě záleželo na akcionářích, mohl jsem vyletět po roce. Nikdo nevěděl, co se stane, už vůbec ne v dalších sedmi letech… Ale souhlasím. I když za tím byla spousta práce, byli jsme klikaři. V době mého příjezdu v roce 2000 zkrachovala IPB, nejlepší retailová konkurence, což bylo neuvěřitelné. Navíc následné období bylo v bankovním sektoru lety neskutečného růstu, hypotéky byly dostupnější, kreditní karty zažívaly obrovský rozmach, vznikla spousta inovací. Stát, respektive dohled, nám s tím pomáhal a my tím pomáhali státu.
Bláznivost je určitě část mé osobnosti, ale byl to i záměr. Potřebovali jsme, aby se o spořitelně mluvilo, aby o ní všichni věděli.
I to se změnilo, včetně spořitelny?
Krize změnila celé bankovnictví v Česku i Evropě, i když české banky z krize vyšly velmi dobře. Měly dostatek likvidity, průměrně byl poměr úvěrů k depozitům na úrovni 70 až 75 procent, nemusely chodit na trh půjčovat si další peníze. Ale bylo a je to stále těžší. Zpřísňují se regulatorní podmínky stejně jako dohled, muselo se platit víc peněz do záchranných balíčků na sanaci bankovního sektoru, plnit se musely další podmínky ČNB i ECB. Ale přístup českých bank byl přiměřený a risk management, který to měl na starosti, přijímal správná rozhodnutí. Prostřednictvím bank měla recese dopad na každého, banky bojovaly o to, jak postupovat dopředu. Nikdo recesi nepředpokládal a myslím, že z toho vyšla banka dobře. Je pravda, že návratnost kapitálu se snižuje stejně jako zisky, ale to je odraz prostředí klesajících úrokových sazeb, utažených marží. A je to i otázka toho, jak můžeme být konkurenceschopní v současném digitalizovaném světě při maximálním využívaní internetu a aplikací.
Je spořitelna vlastně vůbec ještě bankou, nebo jen technologickou firmou, která shromažďuje zásadní data o klientech?
Stále je to banka. Pořád je základ v tom, že přijímáte vklady a poskytujete úvěry, a tím vyděláváte. Máte pravdu, že banky musely začít být mnohem víc technologicky orientované, k čemuž se vztahuje nutnost mít a využívat data a informace. Ale stále je to velmi omezené, také zabezpečené a kontrolované. Rozhodně informace nepoužíváme proti klientům, nezneužíváme je. I telekomunikační společnosti mají množství informací o klientech a využívají je. Možná jsou data v bance ve větším bezpečí než v jiných odvětvích i proto, jaké musíme splňovat striktní regulatorní podmínky.
Jak těžké je pro tradiční banku vydělat peníze, vzhledem ke konkurenci on-line bank a s ohledem na přísnější podmínky regulátorů? Jsou to jen doplňky typu mobilních služeb, elektřiny atd?
Využíváme všemožné technologie, které pomohou nám i klientům ke správnému finančnímu plánování. Lidé musí přemýšlet nad tím, jak a za co utrácejí, jak plánovat své rozpočty. Snažíme se dát přidanou hodnotu tam, kde můžeme. Proto mobilní služby, elektřina, plyn. Ale gró zůstává: vklady, platby a úvěry. Všechny firmy se snaží o totéž. Nabídnou službu a u toho – doufají – vydělají peníze. V bankovnictví se vydělává hlavně na jednom produktu. My ale potřebujeme získat třeba i menší peníze, ale na mnoha produktech. Musíme tedy nabídnout další služby. Nikdy nebudeme velký hráč v investičním bankovnictví, ale vyděláváme tím, že každý den otevřeme pobočky a nabízíme po republice služby.
Ve vedení spořitelny je teď druhý Čech v řadě. Po Pavlu Kysilkovi nastoupil Tomáš Salomon. Je pryč doba zahraničních šéfů, které si sem mateřské firmy nasazovaly dřív?
Myslím, že je hlavně čas na dobré šéfy. Dorostla celá generace Čechů, kteří už „nezažili“ komunismus, spousta jich má pracovní zkušenost z ciziny. Není mnoho věcí, které by byly překážkou v jejich vedení. Vybudovali si respekt, teď mají příležitost to potvrdit. Už není nutné, aby rakousko-českou banku vedl Američan. Je tu celá skupina Čechů, kteří jsou toho schopni stejně dobře. V boardu jsou Češi z 90 procent. I to je potvrzení, že jsou to schopní manažeři. Ve skupině Erste je poměrně velká poptávka po českých manažerech, aby pracovali pro banku v zahraničí, což také o něčem vypovídá.
Na druhou stranu ale pozvali vás, abyste se vrátil do dozorčí rady. Nebyl to signál, že Česká spořitelna potřebuje opět nastartovat od „šíleného Američana“?
Já jsem byl po odchodu z Česka stále členem dozorčí rady mateřské Erste. A ta chtěla, aby se boardy v ostatních zemích skupiny staly trochu víc akční a aktivní, takže své členy nominovala do dozorčích rad dceřiných bank. Jan Homan zamířil na Slovensko, další kolega do Maďarska a Rumunska. Když se mluvilo o tom, kdo by byl odpovídající pro ČS, byl jsem jasný kandidát. Pracoval jsem tu, žil jsem tu. Myslím, že to byl také vzkaz bankovnímu dohledu, co si myslí akcionáři banky. Banka rozhodně nebyla v problémech, spíš to byla reflexe holdingové dozorčí rady, jak posílit místní jednotlivé vedení a postupy banky.
Češi si většinou myslí, že místo v dozorčí radě je takový „zábavný šolich“ za odměnu: sejít se jednou měsíčně, posedět, poklábosit a brát za to spoustu peněz.
Správný postřeh, i když nevím, kdo by si mohl myslet, že sedět v dozorčí radě je zábava. Během krize byly banky viněny z toho, že krizi způsobily a že mohou za všechno zlo světa. A jedním z našich úkolů je, aby banky byly vnímány lépe. Víme, že máme zodpovědnost, a rozhodně se jí nezříkáme. Ale když se ptáte, jaká je moje primární zodpovědnost, tak odpovím, že nechci, aby se znovu opakovala recese, hospodářská krize. A aby banky byly nazývány tím, kdo za to mohl. Nechci se nikdy dovědět, že banka je zodpovědná za něco zlého.
A když to není zábava, co jste na radě vyřešili?
Začali jsme v osm hodin ráno a končili v 17.30. Už to není dávno potkat se, popovídat si, jít na oběd. Je to hodně práce a spousta výzev od ČNB nebo ECB, abychom zajistili a dodržovali správný dohled a pravidla. Když ne, tak nás vykopnou. Setkali jsme se s auditory, probrali, jak běží vnitřní procesy, jak nastavit další pravidla v souvislosti s politikou ČNB.
Museli jsme jít do detailu, jak se zachovat, jaký zaujmout postoj, co je nutné změnit, upravit. Vyhodnocovali a kontrolovali jsme odměny pro výkonný management a řešili nastavení odměňovacího systému a bonusů pro celou banku. Další bod byl i setkání s odbory. To také není zrovna zábavné. Mimo jiné jsme rozhodovali, jaká může být další obchodní strategie i třeba vůči malým a středním podnikům, ale i vůči obyvatelům.
Sedíte stále v dozorčích radách také ve dvou amerických bankách?
Ano ještě stále tam jsem. Jde o Mutual of America, která má na starosti 17 miliard dolarů v investičních penězích na penze nebo peníze pro školy, kostely, a Ally Bank, dříve GMAC Bank.
Jak moc se to liší od práce pro Erste? Je tam nějaký zásadní rozdíl kromě velikosti?
Tady je víc práce, protože jsem předsedou rady. Ale obecně je to vlastně velmi podobné, hlavně v Ally Bank. Spravuje 150 miliard dolarů v úvěrech a sedmdesát miliard v depozitech, tak- že je to sice ve větším měřítku, ale Česká spořitelna zase nabízí mnohem širší škálu produktů. Každopádně je ale zajímavé, když se díváte na Federal Reserve Bank a ČNB, jak i požadavky, které na nás mají, jsou velmi podobné. Je fascinující, jak jdou věci přes Atlantik. Myslel jsem, že ten rozdíl bude markantnější.
Předpokládám vzhledem k vaší kariéře, že už byste nemusel pracovat. Přesto to stále děláte, létáte několikrát ročně do Evropy. Jak dlouho se to dá ještě vydržet?
Letos mi bude 70, je to taková křižovatka, milník. Moje žena mi říká: Ty nikdy pracovat nepřestaneš. Výhodou je, že práce v dozorčích radách není na plný úvazek, není to, že bych denně musel docházet do kanceláře. Takže mám kontrolu nad svým časem, aspoň tedy výrazně lepší než dřív. Někdy jsem hodně zaměstnaný, ale někdy je to zase volnější. Oproti roku 2007 se změnilo to, že nyní mám tři vnoučata, která bydlí nedaleko nás, a velmi často je hlídáme. Takže myslím, že ještě za těch pět let budu stále trochu dělat „babysitting“, ale zároveň myslím, že stále budu sedět v nějaké dozorčí radě. Nevím v které, ale určitě budu.
Proč? Protože byste se unudil, nebo proto, že je zadostiučinění, že o vás stojí?
Ano, myslím si stále, že mohu prospět, přispět svým názorem, prací. Až ten pocit mít nebudu, skončím. Až se jednou ráno probudím a nebude se mi chtít do práce, tak skončím a pak tak budu šťastný.
Představte si, že byste stejnou nabídku dnes dostal znovu. Šéfovat Českou spořitelnu, odjet do Česka.
Beru! Myslím, že bych byl dnes víc přesvědčený o tom, že je to správné rozhodnutí, než jsem byl v roce 2000. Pamatuji si, když jsem tu nabídku popisoval své ženě: Je to nejspíš nejhorší banka v České republice, možná ve střední Evropě. A ona mi na to řekla: Vezmi to, nemůžeš to zkazit víc. Víte, já mám veliký respekt k Čechům. Oni splácejí úvěry!
A to je překvapující?
Ano, spousta lidí různě na světě to prostě nedělá. Celý život jsem pracoval a žil v New Yorku a pak jsme s manželkou přijeli sem a nevěděli, co máme čekat. Ale byla to nádherná zkušenost, zážitky, prožili jsme tu skvělé roky a Češi mají můj velký respekt. Každý si samozřejmě může stěžovat na řadu věcí, stejně jako v Americe. Mluvit můžeme třeba o amerických prezidentských volbách, ale prosím, nedělejme to! Česko udělalo obrovský pokrok a je to díky práci lidí, kteří tu žijí.
| Jack Stack |
|---|
| Vystudoval matematiku a ekonomii na Iona College a Harvard Graduate School of Business Administration. Od roku 1970 pracoval pro americkou vládu. V letech 1977 až 1999 působil v Chemical Bank, sloučené později s Chase Manhattan Bank, kde zastával řadu pozic včetně výkonného viceprezidenta. Mezi lety 2000 až 2007 byl předsedou představenstva a generálním ředitelem České spořitelny. Nyní je členem dozorčí rady Erste Group Bank, předsedou dozorčí rady ČS a v USA působí ve správních radách společností Mutual of America, Ally Bank. |
