Němci se bojí všeho, co připomíná válku. A my děláme bojové sporty. Přesto Oktagon uspěl, říká Ondřej Novotný

Oktagon, který se poprvé představil v roce 2016 dnes cílí na miliardový obrat a expanduje do desítek zemí. Klíčem k úspěchu je podle Novotného akceschopnost, kreativita a ochota jít na hranu. Přesto se jim nepodařilo uspět ve Velké Británii, kde prodělali něco přes dva miliony eur. Do jakých zemí plánují další expanzi? A na čem bojový byznys nejvíce vydělává. Přečtěte si přepsaný rozhovor z pořadu FLOW. Videorozhovor najdete níže.

Máte za sebou jednu z nejdůležitějších akcí Oktagonu – opět vyprodaný Eden. Co dalšího chystáte? Jak to chcete v České republice ještě překonat?

Nemyslím si, že to musíme nutně překonávat. Lidé se nás často ptají: A co bude dál? Ale pro mě má stejnou hodnotu i turnaj pro sedm tisíc lidí v Karlových Varech – hlavně aby to bavilo. Překonat to můžeme jen dalším silným příběhem, který diváky znovu nadchne.

Daří se vám nejen v Česku, ale také v Německu, kde jste ve Frankfurtu překonali světový rekord v návštěvnosti MMA eventu. Oktagon tam patří mezi tři nejvlivnější sportovní organizace na Instagramu. Jak jste toho dosáhli? V čem jste lepší než ostatní?

Myslím, že jsme hlavně pracovití a máme nápady, které dokážeme zrealizovat. Není to jen o sportu, jsme na pomezí showbyznysu. Když nás něco napadne, hned to zkusíme. Neřešíme, co si o tom kdo myslí. A jsme extrémně akceschopní – když mě někdo inspiruje, do tří hodin se to může dít. Ostatní často nápady jen promýšlejí. My je rovnou děláme.

Takže efektivita?

Přesně tak. Akceschopnost a tah na branku jsou pro nás klíčové. Plus samozřejmě investice. Do projektů dáváme všechno, co máme. Frankfurt stál sedm milionů eur – peníze, které jsme tehdy neměli. Šli jsme do obrovského rizika. Kdyby to nevyšlo, skončili bychom s velkým dluhem. Ale my to takhle hrajeme.

Nebojíte se tedy riskovat?

Ano. Pro nás je to vlastně taková hezká hra.

Němci se bičují za svou minulost, MMA tam bylo dlouho tabu

Jak se vám podařilo prosadit v Německu? Je tam jiná mentalita, jiné podmínky a byrokracie. Bylo to těžké?

Je to těžké pořád. Němci mají silnou potřebu být na něco hrdí – a přitom se bojí sami sebe vyzdvihovat. Pořád se bičují za svou minulost. My jsme jim dali možnost být hrdí na vlastní sportovce, mávat vlajkou, fandit naplno. A oni to přijali. To je podle mě klíč.

Zmínil jste, že se Němci bičují za historické přešlapy. Žila jsem v Německu a chápu, co tím myslíte. Jak se to konkrétně projevuje ve vašem byznysu?

Například v tom, že MMA bylo dlouho zakázané. Cokoliv, co souvisí s válkou, je tabu. Marketingově se nemůže používat nic, co by připomínalo nacionalismus. Cítíte to v každém jednání – Německo se nesmí „chvástat“. My Češi jsme v tomhle jinde.

A v čem je ještě německý trh jiný? Co se týče návštěvníků nebo dalších odlišností oproti tomu českému?

Německo je hodně specifické. Každá spolková země je trochu jiný svět. Mnichov je úplně jiný než Frankfurt, a ten je zase jiný než Hamburk. Člověk má pocit, že je v takové mini Evropě. Ale hlavní rozdíl je v přístupu – třeba ten jejich důraz na pravidla. My Češi si umíme poradit, jsme kreativní. Když má být něco tři centimetry a je to třeba o trochu víc, tak se to prostě nějak vyřeší. V Německu ne. Dokud to nemá přesně tři, tak se nejde dál. To je někdy ubíjející.

Takže vás to při podnikání v Německu frustruje, ale i přesto jste rozhodnutý tam zůstat?

Jo, frustruje mě to. Já obecně nejsem moc na pravidla. Některé věci mě opravdu ničí, ale dnes už to můžu delegovat. Když mi někdo řekne, že kvůli špatně posunuté stoličce turnaj neproběhne, jsem schopný vyletět z kůže – ale pak zjistím, že má pravdu a musíme ji fakt posunout. Postupně jsem si na to zvykl. A abych jen nekritizoval – Němci zase umí uznávat autoritu, respektovat úspěch. Umí zatleskat, ocenit, že je někdy dobrý. To v Česku pořád trochu chybí. Možná je to dědictví komunismu, ale tady pořád máme tendenci úspěch spíš shazovat.

Takže v Česku je větší závist?

Určitě. I Němci mají svou verzi závisti – třeba bohatí lidé tam často schválně neukazují, že jsou bohatí. Přijedou v obyčejném Volkswagenu, protože ve firmě „jezdí všichni Volkswagenem“. Ale když vidí, že jste úspěšný, dokážou to ocenit. V jednáních vás pak netestují, věří vám. V Česku je to často hra na schovávanou – dospělost v tom ještě trochu chybí. Slovensko i Česko mají v sobě pořád kus komunistického způsobu myšlení.

A v Německu – kam dál míříte? Zůstanete spíš na západě kvůli tomu komunistickému dědictví?

Ne nutně. Určitě půjdeme i do východních částí. Třeba Lipsko máme v hledáčku, časem určitě i Berlín. Tam vlastně ani nevím, jestli je ta hala na východě nebo na západě. Ale jasně – musíme být tam, kde je zájem a kde jsou peníze. Východní Německo nemá tolik velkých měst, ale některá místa rozhodně plánujeme.

V Anglii jsme pohořeli, Britové nemají peníze

V roce 2023 jste vstoupili i na britský trh, ale tam jste vyhořeli. Čím to bylo?

Naše chyba. Zjistili jsme si všechno – kromě jedné zásadní věci. Britové nemají peníze. A to je problém, když chcete dělat drahé akce. Byli jsme pro ně moc drazí. Nepřišel dostatek lidí, protože jsme špatně nastavili cenu vstupného. Rok jsme se s tím prali, nechtěli jsme to akceptovat, doufali jsme, že kvalita produktu to přetlačí. V médiích jsme slavili úspěch, ale diváci nepřišli – všechno ostatní bylo levnější.

Můžete říct, kolik jste na tom prodělali?

Něco přes dva miliony eur.

To je docela dost. Ale neodradilo vás to od dalších expanzí.

Neodradilo. Jsou to jen peníze. Já mám k tomu takový dobrodružný přístup – jsme tady jednou a chci zkusit všechno. Nevyšlo to? Tak jdeme dál. Nehodlám se tím trápit. Stejně tak se nenechám unést, když se něco povede. Chci být trochu „odzoomovaný“, držet si odstup. Když se naplní hala pro 60 tisíc lidí, je to super, ale nechci létat v oblacích. A stejně tak když přijdeme o pár milionů – bolí to, ale svět se nezboří.

Oktagon je dnes největší evropskou organizací pořádající MMA zápasy. Cítíte se na to stát se globálním lídrem?

Ne, to se nestane. Minimálně ne za našich životů. Globálním lídrem v našem showbyznysu je UFC – a to zůstane. Byli jsme se na ně podívat ve Vegas, když mě nominovali mezi nejvlivnější osobnosti MMA. Bylo fajn být nominovaný na ty naše „MMA Oscary“, ale je jasné, kdo je vyhraje – Dana White. Vyhrál to asi dvacetkrát v řadě a ještě tolikrát to vyhraje.

Joe Rogan o vás mluvil ve svém podcastu. To asi potěšilo.

Jasně, bylo to super. Jsme rádi, že Joe ví, kdo jsme – a s ním už i všichni ostatní. Ale jak říkám, pro nás není důležité soutěžit s ostatními. Máme v hlavě jen jeden žebříček – ten náš. Naše představy, naše nápady. Když na ně lidi reagují pozitivně, tleskají nám, dostáváme ceny, je to krásné. Ale to vnitřní naplnění musí přijít odjinud. Ceny ani neúspěchy ho samy o sobě nezaručí.

A když se vrátíme k expanzi – kam byste se ještě chtěli podívat?

Letos už nikam. Příští rok možná otestujeme jednu nebo dvě nové země.

Cílíme na miliardový obrat

A jak se vám daří byznysově? Jsme byznysové médium, tak nás zajímají čísla. Jaký máte obrat, na co cílíte letos?

Rád bych se přiblížil miliardě, ale myslím, že se to letos ještě nepovede. V roce 2023 jsme byli na půl miliardě, takže ten růst je velký. Samozřejmě hlavní tahoun je Německo. Tam děláme třeba 20 milionů eur jen na vstupenkách – a zbytek se k tomu nějak přidá.

Jaká je vlastně ekonomika bojových sportů? Co je váš hlavní zdroj příjmů?

Vstupenky. To je u nás pořád základ. Máme v průměru šestnáct akcí ročně, většinou v halách pro patnáct tisíc lidí. Vedle toho jsou důležité televizní práva a pay-per-view. V Německu se nám podařilo úspěšně prodat práva, v Česku prodáváme PPV a taky vysílací práva na záznamy. Dnes prodáváme do 85 a více zemí – Turecko, Řecko, Austrálie a další. A největší šance na růst je právě v tom globálním prodeji práv.

A jak to funguje daňově? Podléháte zdanění jako sport nebo jako kulturní akce?

Kultura platí DPH pět procent, my deset. Nechápu proč – jestli jsem snad méně zábavný nebo víc nebezpečný než třeba Ewa Farna? Někde se k tomu ještě přidá městská daň. Samozřejmě platíme i klasické daně ze zisku. Ale obecně – jak se stát chová ke sportu – je to dlouhodobě tragédie, jedno kdo tam zrovna vládne.

Takže od voleb nečekáte žádnou změnu?

Ne, vůbec žádnou.

Když zůstaneme u ekonomiky – co je pro vás největší investice? Do čeho dáváte nejvíc peněz? Je to ta show kolem zápasů?

Jednoznačně. Jednak marketing, jednak zápasníci. Když jsme dělali první turnaj, celý roster nás stál 9 600 eur. Dnes to jsou statisíce – někdy i za jeden zápas. K tomu produkce, cesty, hotely… A hlavně tým. Třeba v Edenu jsme platili přes 1 300 lidí. Ve Frankfurtu tři tisíce. Když pak něco stojí „jen“ milion, řeknete si: levné.

A kolik si vydělají vaši špičkoví zápasníci? Je to odstupňované?

Ano, výrazně. Některé zápasy nás stojí pár tisíc eur, jiné statisíce. Záleží na hvězdách a velikosti eventu.

Jak pracujete se značkou Oktagonu? Nedávno jste změnili logo a z názvu zmizelo MMA. Máte také novou značkovou esenci – z „V každém z nás je bojovník“ jste přešli na „Face Your Fear“. Proč ta změna a co pro vás znamená?

Byl to vývoj. Deset let jsme říkali lidem, že v každém z nás je bojovník – a tím pádem i v nich. Boj je přirozená součást života a my jsme jen tou poslední kapkou, která pomůže lidem postavit se čelem a poprat se s tím, co je trápí. Byla to úspěšná kampaň, dělali jsme k tomu různé projekty, třeba ve školách. Ale s desátým výročím jsme cítili potřebu posunout to dál.

Zjistili jsme, že esencí bojovníka je schopnost čelit strachu. A to je dnes obrovské téma. Vidíme, že lidé dělají spoustu věcí právě ze strachu – ať už jde o to, koho volí, nebo co sdílejí. Chceme lidem říct, že strach je normální. Máme ho všichni. Jde jen o to naučit se s ním žít a nenechat se jím ovládat.

VIDEO: Oktagon míří k miliardě. S Novou mám zvláštní dohodu, říká Ondřej Novotný ve FLOW

FLOW: Ondřej Novotný • Zdroj: e15

Buď byznys nebo meditace

A z čeho máte strach vy osobně? A jak mu čelíte?

Lidi se mě na to ptají často. A já jsem nad tím hodně přemýšlel. Ale myslím, že se mi podařilo strachy ze života vytlačit. Nemám strach o děti, i když je samozřejmě miluju. Ale nechci žít ve strachu. Život je pro mě jedno velké dobrodružství – a na strach není čas. Když už mě něco znejistí, třeba představa, že mám skočit šipku z desetimetrové věže, tak si to vyhodnotím, vezmu si trenéra a jdu do toho. Ale neřídím se strachem.

To možná souvisí i s vaší životní filozofií. Meditujete?

Dřív ano. Pak jsem měl kouče, který mi řekl: „Buď budeš super buddhista, nebo budeš dělat byznys. Obojí ti nepůjde.“ A měl pravdu. Zajímala mě ta cesta, ale dnes už se tím nezabývám. I tak mám spoustu principů z buddhismu rád – líbí se mi ten pohled na svět, ta práce s myslí, se sebou samým.

Pojďme zpátky k byznysu. Oktagon jste založil v roce 2016 společně s Pavolem Nerudou. Teď slavíte deset let. Jak vidíte budoucnost? Věříte, že to dál poroste? Nebo si připouštíte, že to může být jen módní vlna?

Bojové sporty jsou nejstarší sport na světě. Od chvíle, co jsme vylezli z jeskyně, jsme museli bojovat. Takže tahle „módní vlna“ trvá už pár tisíc let. Samozřejmě, že Oktagon může skončit. Ale o tom rozhodne jen kvalita našeho produktu. Když přestaneme být dobří, lidi přestanou chodit. Je to stejné jako s vaším podcastem – dokud je dobrý, posluchači ho budou chtít. Přestane fungovat? Dveře se zavřou.

Dnes máte obrovské úspěchy, zápasníci jsou celebrity, byznys roste. A někteří z nich už komentují i politiku. Jak to vnímáte?

Je to jejich svobodná vůle. Stejně jako já nemám problém říct, že nesnáším třeba Pitomia. Oni ho mohou milovat. A klidně s nimi půjdu na pivo a pobavíme se o tom. Asi narážíte na Karlose – ale myslím, že on nikoho konkrétně nepodporuje. On se s každým baví, je otevřený. Když se ho zeptáte soukromě, má svůj názor, ale nikdy to nepřehání. Je to jeho styl.

Oktagon je rodinná show 

Kdo jsou vlastně vaši návštěvníci? Oktagon prezentujete jako show pro celou rodinu. Proč by se na něj měly přijít podívat i rodiny s dětmi?

Myslím, že to krásně souvisí s myšlenkou „Face Your Fear“. Děti moc dobře chápou, co se v Oktagonu děje. Moje dcera v tom vyrůstá, stejně jako děti dalších bojovníků. Nikdy jsem neviděl, že by s tím měly problém – ani s krví, ani s tím, že se dva lidé perou. Děti přirozeně vědí, že jde o souboj, ne o nenávist. Strach se učíme až časem. Děti se hadů nebojí, pokud jim neřekneme, že mají. A Oktagon je opravdu rodinný sport – je to zábava. Třeba v Edenu jsme měli Kalina a Rychlý kluky a říkali jsme: „Vem tátu na zápas a on tě vezme na koncert.“ A lidé nám vyprávějí, že to fungovalo. Je to věc, která spojuje.

Pojďme k Survivoru. Budete ho moderovat i příští rok?

To je dobrá otázka. Psali jsme si s Adélou Brož, která je skvělá šéfka, a řekl jsem jí, že bych s ní šel krást koně nebo klidně do pekla. Odpověděla: „Tak super, příští rok jedeme zase.“ Takže myslím, že pokud bude Nova chtít, tak ještě ano.

Jak to zvládáte s prací? Natáčení je časově náročné – tři měsíce mimo domov. Dá se to skloubit s byznysem a rodinou?

Je to o nastavení. Mentálně si nastavím, že ty tři měsíce budu fungovat jinak. Každé ráno vstávám v půl sedmé, od sedmi pracuju. Mám online meetingy, pak jedu natáčet, večer jsem s rodinou a padnu vyřízený do postele. Do toho ještě třikrát letím do Evropy na Oktagon. Ale mě to všechno baví – včetně těch „špatných“ částí. Dokud mě to neunavuje, je to v pohodě. Jakmile bych začal kulhat na obě nohy a stěžovat si, že mě to bolí, bude čas přestat.

A doplňuje se to? Survivor a Oktagon?

Brutálně. Lidé mě vnímají jako člověka, který Survivor řídí – i když to tak není. Projekují si do mě věci, které jim tyhle dvě show přinášejí. Píšou mi dojemné zprávy, ale já už příběhy moc nečtu – je jich hodně a od covidu jsem se odstřihl od špatných zpráv. Nekoukám na zprávy vůbec. Jsem na to pyšný. Možná si tím vytvářím zkreslenou realitu, ale jsem tak spokojenější. A nejdůležitější člověk mého života jsem já. Tak to prostě mám.

Moderuji za 200 tisíc, ale když je mi někdo sympatický, udělám to i zadarmo

Před časem jste dostal nabídku moderovat zprávy. Proč jste do toho nakonec nešel?

Měl jsem nabídku, ale nesešli jsme se. Řekl jsem jim rovnou, že za deset tisíc bych nevstal z postele. A nemyslel jsem to jako urážku – jen jsem to řekl na rovinu. Když chce někdo, abych moderoval, musí vědět, s kým mluví. Nemůžete přece přijít za Joem Roganem a nabídnout mu pár korun. To nedává smysl.

Vy jste si tehdy řekl o milion měsíčně, že?

Jo, přesně tak. Byla to nadsázka, ale taky jsem tím dával najevo, že to fakt dělat nechci. Chápu mladé kluky, kteří chtějí mít jméno, sen, a jdou si za tím i za pár korun. Ale já už jsem jinde. Když moderuju dneska, tak výjimečně. Řeknu si částku – třeba dvě stě tisíc a víc – a buď to někdo vezme, nebo ne. Ale když je mi někdo sympatický, klidně to udělám zadarmo. Ale obecně si chráním svůj čas.

Vy jste ale v televizi dřív pracoval, věděl jste, jaké jsou tam honoráře. To vás nepřekvapilo.

Přesně. Právě proto jsem tu cenu nastavil schválně vysoko – abych to dělat nemusel. Říkám, že moderátor je vlastně „kurvička“ – někdo, kdo si řekne o svou cenu. Buď se na ni někdo složí, nebo ne. A mně to tak vyhovuje.

A kolik si dnes tedy řeknete?

Jak jsem říkal – od dvou set tisíc výš. Ale není to o penězích. Když je tam sympatie a smysl, udělám to třeba i zadarmo. Baví mě spíš přednášky a výzvy, kde můžu sám sebe otestovat.

V jednom podcastu jste řekl, že s některými politiky byste do studia nešel. Třeba s Tomiem Okamurou.

To jsem řekl rovnou. Řekl jsem, že mu nepodám ruku. A oni mi odpověděli: „Nebudete muset.“ Takže vlastně mi tu cestu umetli. Já bych nedokázal sedět ve studiu s někým, koho považuju za úplné koště. A říkám to záměrně takhle ostře. Lidé jako on nebo „ta čarodějnice“ podle mě nezaslouží prostor. Nikdo by s nimi neměl dělat rozhovory.

S Novou mám výjimečnou dohodu

Máte vlastní kanál na HeroHero, kde vás sleduje přes čtyři tisíce fanoušků. Sdílíte tam i obsah ze Survivoru. Máte s Novou dohodu? Je to v pohodě?

Vymyslel jsem to už v roce 2016. Tehdy jsme natáčeli Robinsonův ostrov a já jsem všechno komentoval zadarmo, pomáhal jsem budovat značku. Pak to na chvíli skončilo, a když se objevil Survivor, navázal jsem. S Novou mám dnes výjimečnou dohodu – myslím, že bychom se jinak nedomluvili na penězích, které jsou schopní nabídnout. Já si ty peníze umím vydělat jinde, takže jsme našli model, který funguje pro obě strany. Já jim přivádím fanoušky, oni mi dávají prostor. A z toho se stal byznys, který dnes kopíruje spousta lidí a médií – a já jsem rád, že jsem ho odstartoval.

Kolik na tom zhruba vyděláváte? Já jsem si to spočítala kolem 800 tisíc měsíčně. Sedí to?

Čistě na předplatném? Asi jo, zhruba to sedí. Ale musíte z toho rovnou odečíst 30 procent – deset si vezme HeroHero, dvacet stát. Pak platím tým, protože sám dělat nic moc nechci. A jsem štědrý. Mám dva dobře vydělávající podcasty, plus Kudy běží zajíc, což je sportovní podcast roku, s běžnou sledovaností kolem osmi tisíc. Ale zároveň mám firmu, která zaměstnává přes 15 lidí, takže to všechno hned zase otočím zpátky do provozu.

Nemohu si pomoct, ale stále se vracím ke stejné otázce: jak to všechno stíháte?

Pořád stejně – baví mě to. Pro mě to není práce, ani zátěž. Je to radost. Baví mě vymýšlet, jak pomoct kamarádům k dobrému živobytí, pobavit lidi, tvořit. Dokud mě to těší, budu v tom pokračovat.