O cestě k právu
K právu jsem se dostal přes medicínu. Když jsem byl malý, tak jsem chtěl být dětský doktor. Shodou okolností můj otec je soudní znalec v oboru nemovitostí a doma zpracovával posudky, takže když jsem byl v prváku na gymnáziu, náhodou jsem se dostal k soudnímu spisu a zaujalo mě to. V té době jsem četl Perryho Masona a úplně se mi to přehodilo – začal jsem tíhnout k právu a poměrně brzy jsem měl jasno, že chci být advokát. Kupoval jsem si odborné knížky, začal jsem se zajímat, jak vypadá zákon. Původně jsem si, inspirován Perry Masonem, myslel, že budu trestní advokát. Vlastně už na gymnáziu byla ta volba jasná.
O pracovním rytmu
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
V podstatě nějaký průměr za poslední dobu je, že v osm hodin ráno pustím počítač, pak absolvuju pět, šest schůzek denně, mezitím reviduju výstupy, řeším maily… Realita je taková, že dovyřizuju ty maily, které pro mě mají top prioritu, většinou večer, takže vypínám počítač někdy kolem půlnoci, jedné hodiny ráno.
Dá se u toho stíhat ještě cokoli jiného? Rodina, koníčky…? Hrajete golf třeba?
Golf nehraju, považuju ho za velice nebezpečný sport. Zkusil jsem to, je to asi osm let, v Hodkovičkách, s kamarádem. Byli jsme na driving range a odpalovali míčky. Trenér nám ukázal, jak to mám dělat, a pak odešel, a my odpalujeme míčky a povídáme. A já odpaluju a odpaluju, a zjistil jsem, že jsem odpálil asi deset kýblů míčků. Večer jsme šli ještě na pivo, to bylo všechno v pořádku, ale ráno jsem nemohl dýchat a nemohl jsem se hýbat. Takže mě odvezli do Střešovic do špitálu a doktor se mě ptá: „Autonehoda, viďte?“ Já říkám: „Ne, golf.“ Načež se začal smát, utíkal přes celou chodbu a volal: „Sestři, pojďte se podívat na vášnivýho golfistu!“ Takže jsem na to zanevřel. Možná vypadám jako sportovní typ, ale nejradši ze sportu provozuju gaučing. Mám jiné koníčky, mám motorku a myslivost, ale do lesa se dostanu strašně málo.
O myslivosti
Když je řeč o myslivcích, v devadesátých letech na ně bylo spousta stížností. Proč?
Stížnosti jsou pořád… Tehdy byla taková módní vlna výtek proti myslivcům. Lidi tomu většinou moc nerozumějí, mělo by se primárně jít proti pytlákům, protože pytláctví je strašně rozšířená věc. Významně to narušuje stavy zvěře a významně to poškozuje celý ekosystém. Těžko říct procento, ale bohužel pytláctví strašně narostlo spolu s boomem restaurací se zvěřinou. Myslivec, pokud sloví třeba černou, tak to zvíře má plombu a musí projít veterinární kontrolou. Pytlák nemůže na veterinární kontrolu jít, protože je pytlák. A hospodští na to kašlou, je jim to jedno a on jim to maso nabídne samozřejmě levněji…
V poslední době jste mohl zaznamenat v médiích zprávy o hromadných úhynech černé zvěře v jižních Čechách. Začíná se šířit nová neznámá nemoc, je z toho velká obava, protože se neví, jestli je to přenosné na člověka. A ta nemoc se dá poznat až v tom posledním stadiu a to jen při detailním zkoumání. Neví se, jestli čirou náhodou nemůže být přenosná na člověka, takže pytláctví je teď trojnásob riskantní a nebezpečné.
Takže kančí guláš v zájezdní hospůdce si nedáte.
Zásadně ne. Jenom tam, kde mám jistotu, že hospoda bere jen od myslivců a s veterinární kontrolou. Ale teď s tím, co se děje, dát si jen tak v hospodě zvěřinu, to ne.
O obchodním právu v USA
Když jsem začínal, trvala koncipientská lhůta pět let, teprve potom se zkracovala na tři roky. Teď se znovu uvažuje o tom, že se obnoví pětiletá lhůta, a já si myslím, že je to dobře. Člověk, který vyleze ze školy, tak si myslí, že je mistr světa, já byl zrovna takový, ale jde do praxe a najednou zjistí, že neumí nic. Pro advokáta je mimo technickou znalost práva strašně důležitá psychologie. A abyste byl dobrý psycholog, tak musíte mít něco odžito, mít nějakou zkušenost a sociálně dozrát. Proto si myslím, že ta pětiletá lhůta je z toho pohledu dobře.
Já byl typické dítě ročník 1969, anglicky jsem neuměl a v 90. letech jsem udělal šílenou partyzánštinu, mě hrozně nebavilo se učit jazyk z knih. Bylo přitom jasné, že angličtina bude zásadní, a taky jsem se chtěl něco naučit o tom, jak to chodí jinde, když ta možnost byla. Tak jsem se sebral, koupil jsem si malý kapesní slovníček a letenku do New Yorku a nakonec jsem tam zůstal dva roky. Můj cíl byl dostat se do advokátní kanceláře. Během půl roku si troufám říct, že jsem mluvil slušně anglicky a šel jsem si drze říct o práci v advokátní kanceláři.
Byla to výborná zkušenost, u Thomase De Clementa & Partners, tam jsem se naučil fungování americké justice, jejich systému. Hrozně na mě zapůsobilo, že když byly nějaké obchodní spory, tak obchodní soud v New Yorku jel na třísměnný provoz, takže nám třeba nařizovali jednání na deset hodin večer.
Když se o tom občas bavíme tady a řeknu to někomu ze svých bývalých spolužáků, dnes soudců, tak tomu nechtějí věřit. Ale tam je vymahatelnost zejména v oblasti obchodního práva neuvěřitelná, to je strašně rychlé. V obchodním právu je rychlost rozhodování případného sporu fundamentální. Jakmile se vám táhne spor rok nebo dva, může to položit firmu, a pokud jde o pohledávku, tak dlužník třikrát čtyřikrát tu firmu prodá a už se nikdo nedomůže ničeho. Takže rychlost rozhodování a hlavně ustálenost v obchodním právu, to vnímám jako fatální a strašně důležité.
Velice mě to ovlivnilo. Zjistil jsem, že obchod mě váže nejvíc, navíc jsem v něm mohl uplatnit znalost angličtiny. Dnes je angličtina samozřejmost, ale v devadesátých letech to tak nebylo… Dneska ale zpátky oprašuju svoji ruštinu, která se mi výborně hodí.
O trestním právu
Byly i věci, které se mi v Americe vůbec nelíbily. V životě bych nechtěl stát před trestním soudem v Americe jako obžalovaný. Je to daleko víc divadlo. Jde v něm o to, jestli máte peníze na to, abyste si zaplatil špičkového advokáta, který prošel všemi možnými drahými kurzy rétoriky, speciální psychologie ovládání davu, dokonce i na herecké kurzy chodí ti trestní advokáti, protože je to opravdu divadlo.
Jedná se o těch dvanáct lidí v porotě. To jsou lidé, kteří jsou mnohdy u soudu poprvé v životě, většinou nejsou právně nijak vzdělaní a tím pádem se nechají manipulovat - a rozhodují o vině či nevině.Jako ve vynikajícím filmu Dvanáct rozhněvaných mužů; bohužel to odpovídá realitě. Fungování psychologie davu je tam jasně dané. Amerika se tím nechlubí a popírá to, ale jsem přesvědčen, že v oblasti trestního práva má z civilizovaných zemí suverénně největší počet justičních omylů na světě. Všemi deseti bych bral americký právní systém do obchodu, ale jsem zcela rozhodně proti americkému právnímu systému v trestním právu. Protože to je fakt show. A strašně o penězích.
Není u nás ten vliv peněz stejný, jenom je na to z definice věci méně vidět?
To bych neřekl. Myslím si, že tohle je docela transparentní. I tady se stávají excesy typu, že soudce vezme úplatek. Ale nemyslím si, že by to bylo tak rozšířené, jak se to mediálně propírá. Je to v lidech. I v naší práci, v advokacii, jsou lidi, kteří jsou lepší, průměrní a horší, jako v každé oblasti lidské činnosti. Znám řadu výborných trestařů, kteří dělají výhradně ex offo a dělají je skvěle. Samozřejmě taky znám pár lajdáků, kteří řeknou – ex offo, co bych se namáhal… Platí to stát podle tarifu, sazby ale u některých trestných činů nejsou vůbec nezajímavé. Akorát, že kolegové, kteří to dělají, na ty peníze strašlivě dlouho čekají. Čekat půl roku a víc není vůbec neobvyklé.
Chtěl jste začínat jako Perry Mason, ale nakonec se trestní právo vaší doménou nestalo. Byla za tou změnou jen vaše americká zkušenost, nebo ještě něco jiného?
Na škole jsem k tomu trestu tíhl a chtěl jsem získat nějakou praxi. Domluvil jsem se s jedním plzeňským advokátem, jestli bych u něho mohl dělat asistenta, takže jsme chodili na výslechy na Bory, na vazby a do „krimu“. Získal jsem na to úplně jiný náhled, zjistil jsem, že mi popravdě nesvědčí vězeňské prostředí. Je to úplně jiný svět.
O kulturách
Říkal jste, že oprašujete ruštinu. Jak se vám jedná s klienty z Ruska? Je v tom nějaký podstatný rozdíl ve srovnání se západními klienty?
Mám celou řadu klientů i přátel jak z Ruska, tak ze zemí bývalého Sovětského svazu; samozřejmě, po prezidentských volbách určitá část lidí z Ruska prchá. Jednou z jejich nejpřirozenějších voleb je Slovensko nebo Česko, jsou to nejzápadnější slovanské státy a v Rusech se stále drží jakýsi panslavismus. Takže v Česku se jim líbí, jsou tu spokojení, je to logické.
Rozdíly v jednání samozřejmě najdete, ale nelze házet všechno do jednoho pytle. Je určitá vrstva těch takzvaných rychlých nových Rusů, rychle zbohatlých. Pokud nejsou dostatečně vzdělaní, tak často podléhají trendům, jsou to snobové. Ale ti Rusové, se kterými já přicházím do kontaktu, jsou někteří mými klienty a jiní kamarády. Popravdě řečeno s nimi mám jenom tu nejlepší zkušenost. Velice dlouho trvá, než získáte jejich důvěru. Historky z Ruska, které mi vyprávějí, jsou neuvěřitelné. Jsou a priori nedůvěřiví. Ale pokud si tu důvěru vybudujete, neznám loajálnějšího klienta. Oni sami volají – nedlužíme něco? Není potřeba něco vyrovnat? To je dneska science fiction. Nestalo se mi jedinkrát, že by nezaplatili včas, na rozdíl od všech ostatních.
Ještě relativně solidní jsou v tomhle Britové a Američané, jinak ale termín splatnosti, výše fakturace, nějaká platební morálka, to úplně zmizelo.
O novém občanském zákoníku
Jste jedním z odpůrců současné rekodifikace občanského práva. Proč?
Koncepčně jsem určitě pro a podle mého názoru měla být rekodifikace provedena mnohem, mnohem dříve. Měla to být jedna z priorit už rovnou v roce devadesát, což se bohužel nestalo. To nebyla tehdy priorita. A je to veliká, veliká škoda. Z mého hlediska má nový občanský zákoník dost fatální mínus, že můžete úplně zapomenout na celý koncept bčanského práva, který tady byl od šedesátých let. To můžete celé zmačkat a zahodit a začíná se vlastně úplně od nuly, včetně judikatury.
Ani prováděcí předpisy zatím nejsou. Hodně se bojím, že soudy budou totálně zavalené a budou obrovsky nekonzistentní v rozhodování. Soudci ani veřejnost to logicky nemají osahané. Tím, jak je nová úprava hodně dispozitivní, dává obrovský prostor výkladu; tím pádem to bude obrovská změna a přinese to zásadní komplikace.
S ohledem na vývoj ekonomiky to může být jeden z kamínků do mozaiky, který ještě dál společnost znejistí, než si to sedne, a to může trvat několik let.
