Prima, respektive Premiéra TV, zahájila své vysílání v roce 1993, tedy ještě před Novou, a to v Praze a středních Čechách. Sice se od začátku tvářila jako plnoformátová televize, ale k té měla v prvních letech víc než daleko a pouze díky telenovelám nebo spolupráci s Evropou 2 (společně probíhala příprava odpoledního hudebního proudu S. O. S.) se Premiéra TV alespoň mlhavě zapsala do povědomí diváků.
I když bylo jasné, že by se Premiéra ráda dostala k většímu počtu diváků, protože její tehdejší finanční výsledky byly opravdu nevalné, neměla na zisk dalších frekvencí moc šancí. Česká republika měla k dispozici pouze tři celoplošné frekvenční sítě, z nichž dvě využívala veřejnoprávní televize, jednu získala CET 21 (tedy Nova) a zbytek byl vyčleněn pro regionální vysílání. Premiéra si svou cestu našla právě prostřednictvím frekvencí vyčleněných pro regionální vysílání. Díky dohodě s regionálními stanicemi, jimž dodávala program, který samy neuměly zabezpečit, se pomalu vyšplhala až na celoplošné pokrytí.
Právě tento moment je velmi podstatný pro současný spor Primy s regionálními vysílateli. I když si totiž nakonec mohla většina obyvatel naladit televizní program označený logem Premiéry, respektive Primy, nikdy se nejednalo o vysílání jediné televize. Téměř v každém regionu šlo o jinou stanici, která pouze Primě půjčovala své frekvence. Bez regionálních vysílatelů by byla jen nevýznamným regionálním programem.
Drahé regiony
Když se začalo mluvit o digitalizaci televizního trhu, nikdo na Primu a její synergii s regiony nepomyslel. Diskuse o digitalizaci byla nejprve plná velkolepých plánů na doplňkové služby a desítky nových kanálů, později dohadů a nakonec zoufalých řešení. Nikoho nenapadlo, že by mohl nastat problém s Primou, která působila jako vazal Novy. Konečně, vždy to byla Nova, kdo hrozil zablokováním digitalizačního procesu a kdo zaujímal díky Železného rozchodu s americkým investorem a následné arbitráži přední stránky médií. Prima byla oproti Nově vždy tou šedou myškou, která mírně ohlodává koláče sledovanosti.
Jenže Prima se postupně vyvinula a jejímu vedení začal docházet podstatný fakt: Nejenže mají ve vysílání, které už definitivně začali považovat za své, lokální provozovatele, kteří jim kvůli vstupům odčerpávají velkou část diváků, ale ještě těmto provozovatelům za odčerpávání diváků platí. Prima nebyla jediná, kdo prošel vývojem, a ani v regionech nezůstala situace stejná jako na konci devadesátých let. Velkou část regionálních stanic pohltila RTA, tedy Regionální Televizní Agentura, jejímž vlastníkem byl mediální lobbista Jaroslav Berka. A na rozdíl od samostatných regionálních stanic mohla RTA jednat s Primou z pozice síly a byla si toho dobře vědoma.
Regiony, které se nestaly součástí sítě RTA, potom sice z části koupila sama Prima, ale hrozba ze strany RTA byla stále otevřenou možností. Prima se zkrátka nacházela v situaci, kdy se sice tvářila jako celoplošná televize, ale stačilo, aby se jednou s regiony nedomluvila a její celoplošnost prakticky končila za Prahou. Nelze se tedy divit, že vedení Primy začalo přemýšlet, jak se regionů zbavit.
Mírný podraz v mezích zákona
Primě pomohla paradoxně nedokonalost novely zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, která umožnila digitalizaci televizního trhu. Stačilo by, aby v zákoně byla výjimka, že ten, kdo licenci vrátí, nemá po určitou dobu nárok na získání jakékoli jiné vysílací licence, a to včetně majitelů dotyčné společnosti a firem, v nichž mají majetkové podíly. Jenže takové pravidlo nejenže zákon neobsahuje, ale díky nárokovosti licencí pro digitální televizní vysílání může takový vysílatel vrátit licenci a požádat si o novou třeba každý měsíc, a pokud splní zákonem dané podmínky, musí mu být přidělena.
Prima se tedy zachovala přesně podle litery zákona, vrátila licenci, která jí přikazovala připojování regionů do vysílání, a bylo vymalováno. Nikdo jí v tomto kroku nemohl zabránit, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání musela novou licenci Primě přidělit a RTA byla nahraná. Tedy - RTA nahraná byla, ale těsně před tím, než Prima oznámila své záměry, došlo k zajímavé transakci: Berka totiž prodal RTA zahraničnímu zájemci, konkrétně společnosti Malcolm & Whitacker Recovery. A teprve nyní se vlastně dostáváme k pointě celého vtipu.
Arbitráž ve vzduchu
Teoreticky na tom není nic špatného. Proč by Berka nemohl mít takové štěstí a prodat společnost těsně před tím, než se z ní stane subjekt bez podnikatelské budoucnosti? Jenže to by nesmělo jít o Jaroslava Berku. A byť jde jen o pouhou spekulaci, lze předpokládat, že Berka o chystaném kroku Primy věděl. Není typem podnikatele, který by spoléhal na náhodu, a nelze pochybovat o jeho schopnosti získávat informace. Veškeré mediální aktivity nesoucí Berkův podpis měly vždy hlavu a patu a především jasný smysl. Takže jaký smysl by mohl mít prodej jinak reálně neprodejné společnosti? A proč by zahraniční zájemce o vstup na tuzemský mediální trh kupoval zrovna RTA, tedy společnost, jejíž úspěch byl, kromě synergie s Primou, postaven na schopnosti úzké spolupráce se státní správou? Vynecháme-li možnost, že je kupující duševně narušený, potom k podobné transakci není důvod. Tehle „napálený“ zájemce ovšem může udělat jednu prostou věc - iniciovat arbitráž vůči České republice, která nedokonalou legislativou umožnila znehodnocení investice.
Autor je majitelem audiovizuální společnosti Campus Media
