Kdyby naplnění ambicí filmového tvůrce spočívalo v míře překvapení, jež jeho dílo svému publiku po všech stránkách přichystá, byl by The Revenant největším propadákem letošní sezony. Protože se však úspěšnost filmu neměří originalitou, nýbrž vydělanými penězi a počtem ocenění od oscarových porotců, nelze o posledním snímku mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua mluvit jinak než v superlativech.
Tržby z klíčového premiérového víkendu v prosinci loňského roku čítaly 38 milionů dolarů. The Revenant – jehož název se z nějakého důvodu do češtiny nepřekládá, snad proto, že „Oživlá mrtvola, která děsí živé“ není dost sexy – se zároveň stal prvním filmem, jehož tržby sesadily, byť na jediný den, poslední epizodu Star Wars: The Force Awakens. Na konci února pak získal Oscary za režii pro Iñárritua a za nejlepšího herce pro Leonarda DiCapria.
Smyslem tohoto textu není pokus o uměleckou recenzi, je ovšem bez debat, že mexický režisér je osobitý tvůrce. Jeho důraz na zvuky, barvy a intenzitu každého okamžiku na plátně jsou všeobecně uznávány jako rysy, které z něho a jeho nejčerstvějšího filmu udělaly jasné oscarové favority. To se také potvrdilo, jakkoli tentokrát The Revenant nezopakoval loňský triumf Birdmana a o ocenění za nejlepší film ve finále přišel.
Oscar za játra
Iñárritu byl až příliš jednoznačným oscarovým favoritem. Celá kampaň na Revenanta měla od počátku – již od roku 2014, kdy se film točil – jediné sdělení: pokud za tohle nedostane DiCaprio Oscara, na světě neexistuje žádná spravedlnost. Cílová skupina byla logicky dvojí: zaprvé porotci z filmové akademie, zadruhé diváci. DiCaprio je po léta hollywoodským diváckým tahákem číslo jedna a jeho oscarový půst už nějakou dobu hromadně zvedal obočí (a to nejenom obočí ženská).
A tak také film fungoval. Příběh Hugha Glasse, jakkoli tragický, napínavý, americký až běda a jaké ještě přívlastky mu vymyslíte, je jen kulisou pro hlavní sdělení filmu: podívejte, co všechno DiCaprio vydrží. Skok s koněm do propasti je sice vytvořen počítačově, ale leccos z ostatního je pravda pravdoucí: zarostlý Leonardo málem umrzne, schovává se v mrtvém koni, a dokonce, ač v civilu přesvědčený vegan, ďobe do syrových bizoních jater. A zabírá to. „On, Leonardo! Játra! Bizoní játra! Syrová bizoní játra!“ vzdychaly polozděšeně ženy od Malajsie po Kalifornii.
Vtip je v tom, že o hercově utrpení jsme věděli napřed. Iñárritu, sám původním povoláním reklamní tvůrce, to všechno pěkně fanouškům (i hlasujícím akademikům) naservíroval ještě dřív, než řeknete „chudák DiCaprio“. Takový postup má dvojí účel. Zaprvé samozřejmě svědčí o chvályhodné pracovní morálce hlavního protagonisty samotného. Právě tak ovlivňuje vnímání režiséra jako neohroženého inovátora. („Kdo si dovolí využívat při natáčení jen přírodní světlo? To musí být ale bourák!“) A skutečně – než došlo na oscarové hlasování, film byl marketingově vyladěn jako favorit.
Trumpovi navzdory
Iñárritu měl letos v ruce i další trumf, patrně ještě pádnější než promrzlého DiCapria i s bizoními játry. Filmová tvorba pochopitelně neexistuje ve vzduchoprázdnu, řečeno fyzikálně i společensky – ba naopak, není na světě tvora politicky uvědomělejšího, než je hollywoodský filmař. (Však také Arnold Schwarzenegger kdysi žertoval, že v Hollywoodu je více marxistů než v Moskvě.)
A letošní oscarová sezona shodou okolností kolidovala s rozjezdem amerických primárek. Jejich ústřední postavou je republikán Donald Trump, jenž svůj příchod na politické kolbiště avizoval řadou antimexických tirád. Nelegální přistěhovalci z Mexika kradou, zneužívají sociální systém a znásilňují americké ženy, domnívá se Trump. Proti jejich přílivu je tedy třeba postavit zeď – Velkou Trumpovu zeď, rozumějte – a Mexičané ji ještě zaplatí. A tak dále.
Jestli je Trumpova analýza přínosů a potíží způsobených ilegální migrací přes mexicko-americkou hranici správná, či nikoli, není předmětem našeho zkoumání. Jisté je, že čím více Američanů na Trumpovu logiku slyší, tím zřetelnější je antipatie, kterou republikánský prezidentský uchazeč vyvolává v Hollywoodu. Kdo má ve filmařské Mekce politický názor, pociťuje nezdolnou touhu nějak to Trumpovi natřít. A jaké gesto by bylo lepší než uctění Mexičana? O politický náboj tedy nebyla nouze, i kdyby se nic jiného nedělo.
Jenže ono se dělo. Letošní Oscary se nesly ve znamení rozhořčení nad tím, že více ocenění nedostávají ženy, indiáni, černoši, homosexuálové či postižení. „Letošní Oscary rasově zcela zklamaly,“ nechal se slyšet George Clooney. „Oscary byly vždy rasistické,“ přisadil si Dustin Hoffman. Ať už je váš názor na absenci chromých černých lesbiček na oscarovém pódiu jakýkoli, na porotce to nepochybně vytvářelo tlak ocenit někoho mimo vzorec WASP, bílý anglosaský protestant. Další bod pro Iñárritua.
Nic z toho by ovšem ani v politicky hyperaktivním Hollywoodu neprošlo, kdyby mexický režisér nebyl zdatný filmař – nejen umělecky, nýbrž i obchodně. A tady začíná nejzajímavější část jeho pouti za dvojitým Oscarem – a ta nemá původ v Kalifornii, nýbrž v Latinské Americe.
Hollywoodský patolízal
Iñárritu je prominentním členem polooficiální producentské skupiny zvané Tequila Gang, jež sdružuje přední jihoamerické filmaře. Ačkoli je to uskupení žánrově, stylově i tematicky různorodé, spojuje je filozofie antiamerikanismu. „Kdo fandí Americe, je buzerant,“ vložil režisér Alfonso Cuarón do úst jednomu z hrdinů svého filmu Mexická jízda lakonické shrnutí ideologické náplně neformálního filmového hnutí, jež si vysloužilo název La Buena Onda (dobrá vlna) a v jehož popředí Tequila Gang působí.
Antiamerikanismus a levicovost samy o sobě nejsou v latinskoamerickém filmu nic čerstvého, nové jsou jeho dva navzájem propojené rysy. Zaprvé, tvůrci filmů dobré vlny financují svá díla drtivou většinou ze soukromých zdrojů (zatímco stará garda byla zvyklá žít ze státních subvencí). Zadruhé, její členové se nijak neštítí používat americké know-how a přímo s Američany spolupracovat.
Cuarónovu Mexickou jízdu distribuovala americká firma 20th Century Fox. Iñárritu samozřejmě točí přímo v Hollywoodu s prvoligovými herci. Stejně tak Guillermo del Toro, další prominentní člen Tequila Gangu (holedbá se tím, že má stejný objem pasu jako Alfred Hitchcock), jenž dělí svůj čas mezi malé španělsky točené filmy a velké hollywoodské produkce (jedním z jeho počinů je třeba Blade 2 s Karlem Rodenem).
Především pro americké publikum točí i Argentinec Fabián Bielinsky (Nine Queens) a Brazilec Walter Salles (Central Station, Behind the Sun) pracuje sice obvykle pod rovníkem, ale za přímé podpory Miramax Films, jednoho z největších hollywoodských studií.
Tvůrci dobré vlny odmítají nařčení, že se spoluprací s Američany prodávají ideologickému protivníkovi. „To je mantra staré gardy. Pokud nejste rigidní marxista, jste rovnou reakcionář,“ citoval Cuaróna v obsáhlé analýze dobré vlny britský deník The Guardian, „pokud máte silný příběh a dodržujete produkční disciplínu, jste hollywoodský patolízal. Pokud máte úspěch v zahraničí, jste prostitutka. Už jsme na tyhle útoky zvyklí.“
To je záměrem nových iberoamerických filmařů: být zároveň kosmopolitní i stoprocentně latinskoamerický. V Hollywoodu ta strategie – přinejmenším prozatím – funguje, ať už jsou důvody jejího úspěchu primárně umělecké, nebo politické. A nikdo neumí na téhle dobré vlně jezdit lépe než právě Alejandro González Iñárritu.
