Zkusme se oprostit od toho, že fotíte i reklamu. Jaký názor obecně na českou kreativu máte?
Tak asi jako většina lidí bohužel negativní. Já bych přece jen mluvil asi o fotce, která je mi nejblíž, a to, co běžně vídám třeba z auta nebo i v médiích, tak má až na pár světlých výjimek slabou úroveň. No a nejhorší je, že té přehršli billboardů v českých městech a na silnicích prostě neuniknete. Člověk přejede hranici na Rozvadově a začíná billboardové peklo. Reklamu v časopise otočíte, ale billboardům u silnic se vyhnete jen těžko.
Myslíte, že se kvalita oněch billboardů od devadesátých let přece jenom lepší, nebo teď nastal nějaký kvalitativní útlum?
Ta nekvalita je dána právě tím množstvím, které reklamu jako celek vlastně devalvuje. Takže nevím, jestli se reklama oproti devadesátým letům zlepšila, protože teď je rozhodně vidět víc toho horšího. Existuje zkrátka víc reklamních ploch, takže vidíte i víc špatných reklam.
A čím to je? Že už by se na kvalitu rezignovalo a jede se jen na množství?
Asi to tak bude, vezměte si jen, kolik existuje reklamních agentur, agenturu má dnes skoro každý. Každý, kdo dělal v nějaké větší agentuře, tak si myslel, že to dělá nejlíp, a založil si vlastní. Kvalita se tedy rozmělnila, klientů je navíc omezený počet, takže se mezi agenturami přelévají a jdou logicky za nižší cenou. No a dumpingování cen samozřejmě kvalitu přinést nemůže.
To dumpingování cen platí, předpokládám, i u reklamní fotky.
Samozřejmě. Při tom množství agentur a množství exekucí, které se vyprodukují, tomu přispívá samozřejmě i digitál, který umožnil fotografovat mnohem více lidem, vlastně v podstatě všem. Urodilo se tedy najednou velké množství fotografů, kteří si říkají profesionálové, otázka ovšem je, jestli k tomu „profesionálnímu focení“ nedělají ještě něco jiného. Takže i devalvace kvality focení je podle mě obrovská.
Co vám na té devalvaci vadí víc? Chybí nápady, nebo na fotografiích vidíte spíš to neumětelství?
To je všechno dohromady. Všichni jsme samozřejmě nejchytřejší, takže i když já vidím svoji fotku osazenou nějakým textem, tak si říkám: „Ježišmarjá, vždyť to úplně pohřbili!“ Jenže to samé si může říct zase někdo jiný o mé fotce. Obecně je ale podle mě vkusných a nápaditých reklam strašně málo. Proto tady taky velmi rychle a často vynikají práce nadnárodních společností, které jsou buď přebrané, nebo vznikají z nějakých jasně daných manuálů, které jsou odzkoušené a většinou na úrovni.
Váš kolega Jaro Šimandl si stěžoval, že se u nás v reklamní fotografii hodně kopíruje. Vidíte to také jako problém?
Kay Buriánek z kapely Sunshine mi jednou říkal, jaká je škoda, že se u nás málo kopíruje. Kdyby se to prý dělalo víc, tak je česká hudba mnohem lepší. A já si myslím to samé o fotce. Kdyby se tu víc kopírovalo zvenku, tak by se tu dělaly kvalitnější vizuály. Vždyť hudbu máte danou nějakou konečnou kombinací akordů a ve focení je to podobné. Vymyslet něco úplně originálního je zkrátka v podstatě nemožné. Já si myslím, že kdyby se víc kopírovalo to, co je vidět na Západě, tak je to jen ku prospěchu české reklamy.
Vy jste především v 90. letech hodně fotil přebaly desek, portréty hudebníků, hudební plakáty. Oslovují vás ještě agentury na základě portrétů umělců?
Ona už je to opravdu spíš historie. Co se týče nových alb a jejich prodeje, tak je teď celý showbyznys hodně dole. Ještě před šesti nebo osmi lety jsem dělal několik přebalů měsíčně, dneska fotím tak tři do roka. Nahoře se dnes už opravdu drží jen mainstream, vydavatele zajímají jen ty tituly, které mají na trhu nějakou šanci. Všichni ostatní si alba vydávají sami a v malých nákladech. Je ale jasné, že mi portréty kapel a zpěváků určitě u agentur pomohly. Agentury vědí, že fotím portréty, že nějak pracuji s lidmi. Díky tomu jsem se dostal do podvědomí. Je pravda, že si mě spousta lidí se showbyznysem a hudbou spojuje a je to dáno i tím, že na konci 90. let a zkraje tisíciletí bylo toho focení opravdu na hudebním trhu hodně. Před čtyřmi lety ale nastal zásadní zlom a hudební průmysl je od té doby v útlumu.
Takže teď u vás převažuje focení reklamy…
Jednoznačně. Vlastně jsem plynule přešel ze showbyznysu do reklamy, i když jsem fotil na zakázky v podstatě už od školy. Musel jsem rozšířit své portfolio a začal jsem fotit lidi, sportovce, politiky a vlastně i produkty, které jsem předtím nefotografoval, a zatím to funguje.
Jak moc jsou svět showbyznysu a svět reklamy odlišné?
U reklamy samozřejmě člověk dostává jasně vymezené zadání a je mnohem svázanější, v hudební branži byla obrovská volnost. Jelikož jsme v Čechách, tak se u umělců nepracovalo s předem připravenými na koho by hudební koncepty. Řeklo se, vydavatelství rádo cílilo, ale to bylo tak všechno. Pak jsem měl v podstatě volné ruce, lidi z vydavatelství jsem navíc znal, takže mi pouze řekli, co chtějí nafotit a ať to nějak vymyslím. Focení pak bylo zcela v mé režii. V reklamě jsou dopředu připravené vizuály, do kterých se jako fotograf musím nějak zapasovat. Samozřejmě, že pak dostávám i práci, kdy se chce firma nějak prezentovat, což se děje především prostřednictvím kalendářů. Firmám kalendáře ještě pořád hodně pomáhají, protože když jsou udělány dobře, tak dostávají obrovský prostor v médiích.
To se povedlo i vašemu kalendáři političek Věcí veřejných, který měl ohlas také v zahraničí.
Je fakt, že to byla jedna z mých posledních velkých prací na kalendáři, a asi je fakt, že to možná pomohlo jejich předvolební kampani. Ty fotky se navíc hojně využívají doteď. Když se něco vymyslí a přijde se s tím poprvé, tak to může zafungovat. Navíc si myslím, že šlo o vkusnou prezentaci. Nemusely se stydět političky a snad ani já. A neskromně si myslím, že kalendář Věcem veřejným obrovsky pomohl.
Také to bylo asi poslední, co se té straně povedlo…
Jasně, ale to je jiný příběh. Já ze zásady nevolím, protože opravdu nevím, koho si z té hrůzy vybrat. Ale baví mě ta možnost, že i politická strana může prostřednictvím fotek v kalendáři zaujmout.
A je to přece jenom pořád asi svobodnější focení než běžná reklama. Zasahují do focení spíše agentury, nebo přímo zadavatelé?
Existuje několik klientů, a docela velkých, kteří ani agenturu nevyužívají, protože přesně vědí, co chtějí. To je třeba případ Nike. Určitě mají nějaké agentury na zastupování v médiích, ale se mnou mohou komunikovat napřímo. Tím se celá práce urychlí, protože do ní mluví méně lidí, a je také příjemnější. Vždycky se obecně pracuje lépe s lidmi, kteří se v branži vyznají a jsou naladěni podobně. V tomto ohledu vidím větší úskalí než u zadavatelů každopádně u agentur. Klient buďto přesně ví, co chce, nebo do té práce nemluví. Ale i tady samozřejmě mohou být výjimky, kdy třeba zadavatel neví a ještě mluví.
To je i případ agentur?
Zase to neplatí obecně. Jsou tady jistě dobré agentury, pak jsou tu agentury, které mají jméno a velké klienty, ale třeba si to ani nezaslouží a mají ty klienty dané z nadnárodních smluv. Tomu kolikrát odpovídají i jejich výstupy. Ale takto bychom mohli soudit v podstatě každou branži. Já považuji obecně za problém, že tady ještě pořád nejsme odkojeni a vedeni k obecnému vkusu. Kdybych chtěl jít do extrému, tak bych řekl, že za hluboké totality tady seděly výtvarné komise, které hleděly nejen na „ideologickou čistotu“, ale také v nich seděli lidé, kteří umění přece jen rozuměli. Neříkám, že by dneska měly podobné komise být, ale nějaká úroveň výstupu a řemeslného zpracování by podle mě i dnes existovat měla. Dneska by u podobné komise většina reklamních věcí neprošla, a nebylo by to z ideologických důvodů…
Ondřej Pýcha (1975)
V roce 1990 nastoupil na Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici, kde studoval obor užitá fotografie. „Byla to skvělá doba, už během školy jsem dostával menší zakázky. První větší zakázka pak byl katalog Levisu, který jsem dělal v polovině 90. let v Maroku,“ vzpomíná Ondřej Pýcha. Během studia se zaměřoval především na portrétní fotografii. Zajímá se také o hudbu a o sport, proto často fotí muzikanty a nejen v kampaních i sportovce. Je autorem více než stovky obalů českých hudebních CD. Za svůj největší úspěch ale považuje užití své fotografie americké zpěvačky Alanis Morissette na obalu jejího prvního DVD v roce 1998, za obal pro album zpěvačky Anny K. získal v roce 2006 cenu Anděl. V dnešní době se živí především reklamní fotografií, fotí například pro Nike, Adidas, Marks & Spencer a další oděvní značky. Známé jsou i jeho práce pro Pilsner Urquell. Ve sportovním odvětví často spolupracuje s agenturou Sport Invest. Známý je také jako fotograf reklamních kalendářů či portrétů na předvolební billboardy.
