Konečná Pony Expresu

Alexandrie

Alexandrie

Šíření myšlenek čili myšlenka evangelizace je tématem poslední eseje Karla Čermáka na téma civilizace. Autor jako obvykle nikoho nešetří.

Tuhle jsem televizi nevypnul dost včas po zprávách, i spatřil jsem tři dámy a jednoho pána, jak diskutují o vztazích. Pán na příkladech z živočišné říše dovozoval, že pozoruhodné sexuální výkony kohouta nebo býka v poměrně nepatrném časovém rozpětí jsou založeny na změně partnerky, s čímž přítomné dámy dílem souhlasily a dílem nesouhlasily, všechny však byly viditelně nadšené samy ze sebe, jak dokáží o delikátních věcech otevřeně hovořit a nenechají si žádné téma pokryteckou společností tabuizovat, natož aby se červenaly. Nejvíc byla sama sebou okouzlena ta nejodrostlejší dáma, jejíž pubertu nemilosrdná skleróza zahalila již dávno závojem zapomnění. Teď si s mnohageneračním odstupem konečně užívala mediální svobody slova. Moderátorka pak poukázala nehledanými slovy na uzance prý monogamních čápů. Gentleman s ní však vyběhl, řka, že on je zkrátka bejk a od čápů si do toho nedá mluvit. Vzdělávací pořad o vztazích jsem v tomto místě konečně vypnul, ale ČT bude pořad jistě příštích 40 let reprízovat místo večerníčku. Čtenář, dychtící po informacích o vztazích, nemusí tedy být o nic ošizen.

Divíte se, co mají tyto „vztahy“ společného s naší civilizací, o níž máme dnes už naposled mluvit, a já vám rád potvrdím, že nic.

Chci jenom upozornit na to, že slovo „vztahy“ nabylo v češtině významu „pohlavní orgány“ a v lepším případě „sex“, takže když dnes mluvíte o sousedských vztazích, vztazích právních či mezinárodních, spojuje to posluchačstvo vždy se sexem, a to podle okolností mezi sousedy, právníky, popřípadě cizinci. Češi tak ve světě platí za věčné puberťáky, kteří ve dne v noci na nic jiného než na vztahy nemyslí. Pochopitelně za to mohou nesčetní čeští sociologové a psychologové, včetně jejich gendero-feministických odnoží a amatérských sexuoložek, jako byla ta dáma v televizi.

Říkám to všechno jen proto, abyste věděli, o čem mluvím, až mi občas uklouzne něco o vztazích. O sexu s Indiány a mohamedánkami to nebude.

Pád civilizace egyptské a perské
Nevím, zda je civilizace možno dělit na extrovertní a introvertní, ale kdyby to možné bylo, patřila by ta naše k těm nejextrovertnějším, ba přímo expanzivním. V samých počátcích tomu tak nebylo, a kdysi jsme už poznamenali, že Židé původně vycházeli z myšlenky své exkluzivity, která byla téměř nepřenositelná. Inu, ale poučili jsme se od jiných civilizací, které nás válcovaly, a sami jsme si pak válcování druhých taky zkusili. Nutno poznamenat, že velmi úspěšně, a že se z hlediska nároku na svou civilizační existenci není za co stydět. Nepleťme to s myšlenkou rovnosti a důstojnosti každého člověka, jak jsme o tom už dříve taky uvažovali, a nebuďme zase až tak útlocitní.

Peršané nám (i Egyptu) dali zabrat v řecko-perských válkách (492 až 479 př. Kr.) a ubránili jsme se jen tak tak. Peršané ale rovnou za Bosporem pořád byli, a ne jako nějací chudinkové. V roce 356 před Kristem se v jedné makedonské díře zvané Pella narodil malý Alexander, později zvaný Veliký. Jeho táta, král Filip, nešetřil na jeho vzdělání a zavolal mu vychovatele až z Athén. Byl to Aristoteles (384-322 př. Kr.), ano, ten slavný filosof, se kterým pak měli plno práce církevní otec Augustin, arabský učenec Averroes, Tomáš Akvinský a ještě i dnes novotomisté a učitelé dějin filosofie. Aristoteles vyučil výrostka za 3 roky dobře, a to ani netušil, jak bude Veliký a že nakonec on sám svého žáka ještě o rok přežije. Ve dvaceti letech nastoupil Alexander na trůn makedonský a hned se začal chystat na Peršany. Dal dohromady třicet tisíc pěších a pět tisíc jezdců. Novátorsky vyvážil počty lučištníků, oštěpníků a kopiníků a dokázal prý s nimi a s kavalérií strategická a taktická kouzla.

Tažení začalo roku 334. To bylo Alexandrovi 22 let. Nejprve rozetnul gordický uzel a pak s námořní podporou obsadil celé východní Středomoří. V Egyptě ho kněží uznali za boha Slunce a za nástupce faraonů. Po bitvách u Issu a u Gaugamel kapitulovala fénická města a perský Darios III. mu nabízel odstoupení poloviny území své říše. „Být Alexandrem, bral bych to,“ pravil Callisthenes, historik výpravy a synovec Aristotelův. „Bral bych to, být Callisthenem,“ odvětil prý Alexander. A tažení pokračovalo. Padl Babylon, Súsy i Persepol. Alexander vtrhnul do Baktrie (střední Asie mezi Hindúkúšem a Amu Darjou, dnes zhruba Uzbekistán a Tádžikistán, včetně Afghánistánu a části Pákistánu) a oženil se s tamní princeznou Roxanou. Obsadil Maracantu (dnes Samarkand) a pak zpět do Persie a hurá na Indii. Překročil Indus, posílil vojsko o oddíly slonů, ale musel se vrátit do Sús a Babylonu. Už toho bylo moc.

Přišly čistky, reformy a sny o nové řecko-perské rase. Všichni řečtí oficíři se museli oženit s nóbl Peršankami. Alexander si k Roxaně vzal ještě Barsinu, dceru Dáriovu, který už byl mezitím nebožtík. Dámy se pochopitelně nesnášely a jejich politické pletky se táhly až do konce 4. stol př. Kr. Obě skončily násilnou smrtí, ale nebyl to Alexander, kdo na nich páchal domácí násilí.

Úspěchy stouply Alexandrovi do hlavy, a tak vyžadoval orientální pocty, třeba aby se před ním lehalo na zem. Na to ale rovnostářští Řekové nebyli stavěni, hrozila vzpoura, a tak se to neujalo. Štěstí, že nemusíme před kdejakým satrapou dodnes provádět prostraci.

Z historických pramenů neplyne, že by byl Alexander dobrý manažer, například že by za něho stoupl odbyt oštěpů o 300 procent. Měnovou reformu v celé říši mu prováděl jeho účetní Harpalos. Dosud panující bimetalizmus byl nahrazen jednotným stříbrným standardem, což prý vedlo k oživení obchodu od Pandžábu až po Gibraltar. Traduje se však, že Harpalos Alexandra pořádně okradl, čemuž bych se svými českými transformačními zkušenostmi docela věřil.

Alexander v Babylónu rád přijímal delegace a pořádal recepce. Přijížděli prý i Kartáginci, Římané a dokonce Keltové, o Baktrech, Indech a Egypťanech nemluvě. Rauty se pak dávaly až pro devět tisíc hostů. Babylón musel tenkrát být skoro tak hnusný jako dneska Brusel, a ta nová společná měna ještě horší než euro. Po jednom zvlášť vydařeném večírku v roce 323 se Alexandrovi udělalo špatně a umřel, stár 33 let. Tím jedenáctileté tažení skončilo.

Rakev z ryzího zlata s tělem Alexandrovým byla za četných smutečních slavností převezena z Babylonu až do egyptské Alexandrie. Ve městě, které osm let před tím založil, byl pak Alexander uložen k věčnému odpočinku. A na světě bylo o dvě civilizace míň.

Pár politických a kulturních asociací vyústí do lásky k naší civilizaci
Zatímco o Egypťanech leccos zmateně víme ze zájezdů do Hurkády, z hollywoodské produkce a Egypťana Sinuheta, Peršani nám unikají. Jejich náboženství založil Zarathustra (660 – 583 př. Kr.), hlavní bohové byli Ormuzd (Dobro), Ahriman (Zlo) a Ormuzdův bratr Mithra (Slunce). Zarathustru nám oživil Friedrich Nietzsche (1844 – 1900) ve svém slavném díle „Also sprach Zarathustra“ (Tak pravil Zarathustra), což je ovšem fikce pro přednes vlastních Nietzscheových myšlenek (vůle k moci, nadčlověk, individuální morálka). Nepleťme si to.

Všimněme si Alexandrovy mocenské nesmiřitelnosti, ale také ideologické, náboženské, kulturní a národnostní tolerance. Ormuzda, Ahrimana a příslušný kult Peršanům nikdo nebral, ale civilizační síla těchto myšlenek se při střetu s racionálním helénismem postupně vytrácela, až ji asi po tisíci letech zcela překryl islám (před tím ne tak úplně křesťanství). Islám nakonec pokryl v těchto končinách skoro přesně to území, které kdysi uchvátil Alexander. Za řeku Indus už ani islám daleko nepronikl.

Zajímavé také je, jak se za Alexandra vytvořilo první mohutné mocenské centrum naší civilizace s řečtinou koiné (obecná řečtina) jako všeobecným dorozumívacím jazykem a sídly moci v Alexandrii (Ptolemaiovci) a v Antiochii Syrské (Seleukovci). Civilizační hranice Seleukovců (Přední Východ) byla nakonec velmi nestabilní (Parthové), a to se nezměnilo ani poté, co se naše mocenské centrum posunulo do Říma a západní Středomoří ovládla latina. Římané pak zlikvidovali civilizaci fénickou (Kartágo), jak se k tomu chystal už Alexander, převzali panství Ptolemaiovců (Caesar a Kleopatra) i Seleukovců (Pompeius a Antiochus XIII.), učinili z nich římské provincie Egypt a Sýrii a jejich východní mocenské centrum se ještě později stáhlo do Konstantinopole (Byzanc).

Naše civilizace oslavuje své první velké civilizační vítězství už více než dvě tisíciletí. Učinila je součástí snad všech svých kultur a uměleckých snah. Kde všude jsou ty tisíce alexandrinů (12/13-stopý jambický verš) z nesčetných Alexandreid (epos o Alexandrovi) ve všemožných jazycích včetně češtiny?

Východní hranice naší civilizace je žhavá dodnes (Irák, Írán, Kavkaz, Afghánistán, Pákistán, Střední Asie) a její jižní hranice se rozžhavuje (Egypt, Libye, Tunis). Kde je Alexander a jeho věrný kůň Bukefalos? Jejich zásluhy o naši civilizaci budou žít tak dlouho jako ona sama. Víme to? Máme ke své civilizaci vztah? Nepřipadá vám naše civilizace sexy?

Smrt Montezumy
L.P. 1492 skončila ve Španělsku reconquista dobytím Granady, téhož roku Kolumbus (1451 – 1506) přistál na Bahamách (San Salvádor) a začala conquista Nového světa. Ferdinand Aragonský a Izabela Kastilská mu pogratulovali a poslali ho na západ ještě třikrát. Kolumbus se tam porozhlédl, bleskově založil základny na Haiti (Hispaniola) a na Kubě (Havana, Santiago de Cuba), umřel pak v Seville jako slavný muž a vzpomínal, jak to bylo v té Indii hezké.

Guvernérem na Kubě se stal v r. 1511 Kolumbův veterán Diego Velásquez de Cuellar (1465-1524). Nebyl to ten slavný pozdější malíř. V té době se už vědělo, že Kuba u Indie neleží. Amerigo Vespucci (1451-1512), Ital, jako Kolumbus, kartograf a manažer loďařské firmy v Seville se vypravil na západ taky, objevil Amazonku a řeku La Plata, prohlásil, že to je houby Indie už někdy v r. 1504, a Kolumbovi vyfoukl objevitelskou slávu. Nový světadíl byl pojmenován po něm Amerika, a ne kolumbárium po Kolumbovi. Kolumbus prostě neměl své kšefty začínat na Bahamách. Je to tam samý lump a darebák dodnes. Slušný domorodec by mu byl rovnou řekl, že je v Americe, a netahal by ho za fusekli s Indií. Zřejmě tam Kolumbus už tenkrát kápnul na nějakého českého emigranta.

Inu, guvernér Kuby Velásques byl něco jako Fidel, měl své lidi a byli to taky veteráni a hidalgové (nižší španělští šlechtici), jako on. Po dobytí Granady panovala mezi hidalgy v Aragonii i Kastilii vysoká nezaměstnanost. Zbylé Maury a Židy si vzala na starost svatá inkvizice, a pro bojové a jiné dovednosti hidalgů nebylo na španělském trhu práce uplatnění. Kdekdo se tedy cpal do Ameriky, čímž postupně vznikl ve Španělsku takový nedostatek pracovních sil, že vám nikdo neokoval ani kobylu, a musela nastoupit přísná regulace svobodného trhu pracovních sil. Nápravu přinesly až o dost později pracovní agentury, která začaly s masivním exportem černých otroků z Afriky do španělských držav v Americe. Vidíte, jak byl svobodný trh blahodárný a regulace zpozdilá. Leckterý doktorand z Liberálního institutu by se na tom mohl ještě dnes habilitovat.

Nejslavnějším Velásquezovým člověkem byl Hernán Cortéz (1485-1546). Nejdřív vyvrátil Mayskou civilizaci na Jukatánu, pak se obrátil za stálých hádek s Velásquezem proti Aztékům v Tenochtitlánu u dnešního Mexico City. Slavnou historku, jak si ho Montezuma II. (1466-1520) spletl s bílým vousatým bohem Quetzalcoatlem, znáte, a jak nakonec Montezuma dopadl, taky víte. Padla celá aztécká civilizace.

Cortéz pracoval jen asi s deseti tisíci vojáky a pár loďmi. Velásquez ho pořád otravoval, žaloval na něho u císaře Karla V. Habsburského, který to od r. 1516 vzal ve Španělsku po Ferdinandovi, a posílal na něho trestní oznámení pro zneužití pravomoci veřejného činitele. Jasně, že Cortéz vyšetřovatele vyhodil, zajel si sám za Karlem V. do Španělska a vrátil se jako guvernér Mexika. Konečně měl od toho kubánského Fidela pokoj a byl vlastním pánem.

Tak to bychom měli dvě zničené civilizace. Mayskou a aztéckou.

Třetí má na svědomí další hidalgo Francisco Pizarro (1475-1541). Začínal na Haiti ještě za Kolumba. Roku 1520 se přesunul do Panamy (španělská města všude rostla jako houby po dešti; byl to tzv. investiční boom), porozhlédl se, 1528 odplul za Karlem V. do Španěl a vrátil se jako guvernér Nové Kastilie, což bylo vše na jih od Panamy.

Byl to ještě větší frajer než Cortéz. Vzal jednu loď, naložil na ni 180 vojáků a 37 koní a r. 1530 vyplul podél západního pobřeží kontinentu na jih. Inka Atahualpa měl armádu o 30 tisících mužů a infrastrukturu 25 tisíc km dálnic. Jeho civilizaci tvořilo 12 milionů lidí. Byla tam efektivní státní správa, promyšlený systém zásobování obyvatelstva, vyspělé stavebnictví a metalurgie se špičkovou metodou těžby stříbra. Inkové však neměli písmo, protože to nebyli pitomí intelektuálové, nýbrž pragmatici a racionalisti. K fejsbúku písmo taky nepotřebujete. To Pizarro s sebou přece jen pár dominikánů a františkánů měl. Roku 1533 padlo Cuzco, Atahualpa byl uškrcen, když praštil biblí jako intelektuálním blábolem o zem, a bylo po civilizaci. R. 1535 už stála Lima jako španělské hlavní město Peru a Pizarrovo sídlo.

Více civilizací už naštěstí v Americe v té době nebylo. Zbytek obyvatelstva byli divoši, žijící na civilizačních okrajích. Byli to věční potížisti, jako kdysi v Evropě Skythové, Keltové, Germáni, Slovani a jiné divoké kmeny, kterým se u nás říkalo barbaři. Naší vítězné civilizaci, reprezentované tehdejším španělským civilizačním lídrem, se posléze integrace amerických barbarů podařila. Vznikla tak uvnitř naší civilizace specifická kultura latinskoamerická.

Obzvláště rozsáhlý byl severní civilizační okraj Aztéků. I to bylo podobné dalekým zaalpským končinám Evropy. Tamní početné indiánské kmeny musely ale na svou integraci do civilizace ještě chvíli počkat na nového civilizačního lídra. Z nevyhlášené soutěže mezi Španěly, Francouzi, Holanďany a Angličany vyšla nakonec vítězně Anglie, civilizovala Ruďochy ohnivou vodou a syfilidou a naučila je skvěle střílet z vinšestrovek. Ti, co to přežili, skončili v rezervacích. Znáte to z rodokapsů, kovbojek a westernů. Takové jsou počátky naší civilizační kultury severoamerické.

Jak správně civilizovat divocha
Už jsme si řekli, že při pohledu na své civilizační střety nemůžeme být zbytečně útlocitní, a že různé tragické děje, k nimž při prosazování myšlenky evangelizace docházelo, nemůžeme nějak jednoduše plést s myšlenkami tolerance, rovnosti lidí a racionality. To platí jak pro Alexandrův drajv na východ, tak pro španělský a britský civilizační drajv na západ.

Ve volných chvílích neuškodí meditace nad mapami. Hle, kde je Makedonie, kde Egypt, kde Afghánistán, kde Pandžáb, kde je Sevilla, Cádíz, Escorial, Bahamy, Havana, Jukatán, Mexiko a Panama? A ta dálka z Panamy do Limy a Cuzca! Co najít ještě Velké solné jezero? Těch velehor, veletoků, pouští, džunglí, moří a oceánů! Těch písečných bouří, hurikánů, výbuchů sopek, zemětřesení, monzunů a tsunami! Těch cest sem a tam! Těch politických pletek, vzpour a povstání! Té žízně, hladu a vyčerpání! A všude číhala smrt.

Po prostudování map Alexandrovi, Cortézovi, Pizarrovi, ba i tomu Buffalo Billovi (viz dále) vše odpustíte a zařadíte je do síně slávy naší civilizace. Pardon, SVÉ civilizace. Nebýt jich, ani my bychom tu už nebyli. Po chvilce dojetí nebude možná tak nepřípadné porovnat si civilizační metodu španělskou a britskou. Pracovně to nazveme kolonizací regulovanou a kolonizací divokou.

Už jste si možná všimli, co se španělští kolonisti od Kolumba po Pizarra naběhali se svými projekty za španělskými králi, přičemž se dožadovali nejen královy finanční spoluúčasti, ale i mocenské delegace pro příslušná území. Kolonizace tak byla od první chvíle celkem pevně v rukou španělského státu a jiné pokusy o zábory byly likvidovány jako pirátské či bukanýrské. Zejména později za Filipa II., tedy od r. 1556, muselo koloniální úřednictvo podávat do centra na základě dotazníků pravidelné zprávy, a vznikala i speciální koloniální kontrola a legislativa. Ale už i předtím zde byli specialisté na Aztéky, např. františkán Bernardino de Sahagún. Ten pobýval v Mexiku od r. 1529, naučil se aztécký jazyk nahuatl, nechal si v něm diktovat od dosud žijících aztéckých elit (šlechta, kněží) a své záznamy se španělskými překlady posléze použil pro své monumentální dvojjazyčné nahuatl-španělské dílo Všeobecná historie Nového Španělska. Sahagún a podobní intelektuálové zachovali i řadu aztéckých knižních památek (tzv. kodexy) a vlastně už i sám Cortéz psal Karlu V. své informační dopisy na výborné faktografické i literární úrovni. Uznávané dílo o Novém Španělsku sepsal na místě v r. 1580 i dominikán Diego Durán.

Španělská kolonizace tedy probíhala centralizovaně a regulovaně za hojné účasti španělských intelektuálních elit (šlechta, duchovenstvo), takže o zaniklých předkolumbovských amerických civilizacích máme dostatek zpráv i dokladů. Intelektuální španělské vrstvy navíc projevovaly k zanikajícím civilizacím i jistou civilizační toleranci, jejímž výsledkem je dodnes geneticky smíšené středoamerické a jihoamerické obyvatelstvo a specifika tamního katolicismu, poplatná prekolumbovským zvykům a snad i myšlení. Nějaké rasistické a věroučně puristické sklony byly Španělům cizí, nu a že by nebyli dost pragmatiční či racionální, to jim nelze vytknout už vůbec. Není to u nás v Čechách vlastně trochu podobné? Nu, ne že by nás civilizovali zrovna Španělé, ale Moranu vynášíme dodnes a nadáváme do Peruna! A jsme dobří příslušníci své civilizace se sklonem k věčnému remcání proti Habsburkům španělským, rakouským i bruselským. To nevadí.

Britská kolonizace Severní Ameriky žádné regulatorní rysy nevykazuje. Poutníci na lodi Mayflower (v počtu 102), kteří roku 1620 vyrazili z Plymouthu, byli disidenti a loď si najali k soukromé plavbě. Na spoluúčast krále kašlali. Stuartovec Jakub I. (1566-1625) ostatně měl doma ve Skotsku a v Anglii i v zahraničí plno jiných starostí, a to nejen se Španěly, ale i se zeťákem Fridrichem Falckým, který to zrovna projel u nás na Bílé Hoře a odstartoval tak v Evropě třicetiletou válku.

Do Ameriky se tedy hrnuli osadníci neorganizovaně, k Británii neměli zrovna přátelský vztah a v r. 1776 si nakonec vyhlásili vlastní stát USA. Kolonizace Severní Ameriky nemohla být v této situaci jiná než divoká, takže kdo si co vykolíkoval (claim), to bylo jeho, pokud to taky dokázal ubránit. A jak jsme už řekli, nebyla tam ani žádná stará prekolumbovská civilizace, proti níž by bylo nutno vystupovat organizovaně, nýbrž jen jednotlivé „divošské“ indiánské kmeny. Na severoamerické Indiány nemáme žádného Sahagúna ani Durána, a víme tedy o nich celkem houby, leda to, že se s bílými civilizátory nijak významně nesmísili, a že jich dodnes přežívá snad jen pár desítek tisíc v několika stovkách malinkých rezervací.

Divoké civilizování severoamerických Indiánů se táhlo až hluboko do 19. století. William Frederick Cody (1846-1917), zvaný Buffallo Bill, zásoboval pracující při stavbě pacifické železnice. V nejúspěšnější roční sezóně střelil na maso 4280 bizonů. Indiány, kteří si bizony bránili, nepočítal, ale muselo jich být podstatně víc. Když si pak později založil svou WILD WEST SHOW a objížděl s ní Ameriku i Evropu, pár zbylých Indiánů zaměstnal, a představoval je jako své kámoše. Nakonec zkrachoval, neboť byl špatný manažer. Je nám však sympatický, protože se mu kolty houpaly u pasu proklatě nízko, a když vás potkal, oslovoval vás „cizinče“. Taky jste si jako malí hráli na Indiány a kovboje? Já ano. Ach, ta naše civilizace!

Jak civilizovat své vlastní divochy
Naši divoši jsou přesvědčeni, že jsou již dostatečně civilizováni mobilem a rychlým internetem. A tu máš, Rampula! Ajťáci se považují za špičkové civilizátory. A ajta, Drábkovi a Pentagonu spadne systém. Chce to zkrátka Buffallo Billa, a ne Váhavého Střelce.

Náš Pony Expres je na konečné zastávce. Vystupovat! Konec civilizace! Ay, Caramba!