Mediálně mrtví kandidáti

Vítěz Petr Dvořák

Vítěz Petr Dvořák Zdroj: CTK

Veřejnoprávní televize má lákavý sedmimiliardový rozpočet a klíčový vliv napříč společností. Jestliže žijeme v mediální době a bez dobrého mediálního image dnes vlastně nelze nic dokázat, pak moc České televize je logicky ohromná. Svou mediální image museli budovat i kandidáti na jejího šéfa. Jak se jim to povedlo?

Uměl by někdo z laskavých čtenářů ještě teď vyjmenovat víc než tři z 36 kandidátů na generálního ředitele? A dokáže někdo vyjmenovat více než dva kandidáty z pěti finalistů? Pokud ano, tak gratulujeme.

Téměř neviditelní

Účastníci velkého závodu o klíčovou mediální pozici v zemi byli každopádně mediálně téměř neviditelní. Samozřejmě odborníci na příslušných odborných webech diskutovali, hodnotili a analyzovali, ale samotní kandidáti se (snad kromě vítěze) jako mediálně zruční nepředvedli. Žádný mediální souboj se mezi nimi prakticky nekonal. Přitom všem v pelotonu zájemců muselo být jasné, že právě Dvořák je před nimi v rozhodujícím úniku. Chtěl-li ho někdo porazit, musel být buď silnější v zákulisí, nebo na sebe dokázat přilákat takovou mediální pozornost, aby se volba stala vskutku veřejnou, tudíž ovlivnitelnou veřejnými náladami.

Co chtěli? Nikdo neví…

Nikdo se ale v mediálním prostoru zaujmout opravdu zajímavou, přitažlivou prezentací budoucnosti České televize, která by logicky zapojila opinion leadery do diskuse a mohla tak zcela změnit poměr sil mezi kandidáty, nepokusil. Zde mě zklamali zejména Fero Fenič a Michal Klíma. Právě oni měli největší potenciál získat si podporu té části mediální veřejnosti, která pak dokáže strhnout ostatní. Nikdo z pelotonu se nepokusil jakkoli využít sociální síť, kde (u nás především na Facebooku) tráví mnoho času novináři a vůbec lidé, kteří se o věci veřejné zajímají. Dvořák si tak mohl s pelotonem hrát, určovat tempo podle vlastního uvážení a potřeb.

Svoboda z volby

Komunikační stratég Jakub Horák mě upozornil na mediální aktivity jednoho z finalistů celé „ředitelské tour“ Jana Svobody. Na můj dotaz, kdo ho z kandidátů mediálně zaujal, mi odpověděl: „Nejsilněji byla PR strategie cítit za prezentací bývalého marketingového ředitele Primy Jana Svobody. Doposud byl veřejnosti téměř neznámý, svou kandidaturu oznámil prostřednictvím rozhovoru v Parlamentních listech, z čehož se dalo jasně vyvodit, na které lobbisty je napojen.
Ačkoli každý z kandidátů nejspíš koketoval s myšlenkou nějak se zaštítit BBC, většinou tomu lákadlu rozumně odolali. Čeští komentátoři jsou totiž na floskuli typu ,uděláme to jako bí bí sí‘ docela hákliví. Svoboda to navíc poněkud přehnal, britská baronka, to byl přece jen trochu silný kalibr.“ Ostatně také odborník na média Milan Šmíd Svobodu na svém blogu označil za „manažera s přesvědčivou komunikací“, byť ho na první místo v mediální prezentaci kandidátů nestaví.

Pasivní byla i média

Popravdě řečeno ani média jako taková nedonutila kandidáty k nějakým výraznějším aktivitám, nedokázala je dostat z jejich předem připravených pozic. Proběhly klasické ankety, kdy všichni dostali stejné otázky a odevzdali více či méně sterilní odpovědi. Samotná Česká televize pak všechny kandidáty představila v rozhovorech v pořadu Události, komentáře. Ale jejich vystoupení jiná média příliš nezaujala. Relativně velký prostor pak především týdeníky věnovaly lobbistickému zázemí jednotlivých kandidátů, úvahám, kterým zájmům může jejich případné zvolení vyhovovat, ale o tom, co hodlají udělat se samotným programem a budoucností České televize, jsme se moc nedozvěděli.

Fridrich za Dvořáka?

Zajímavé skutečnosti si všiml publicista Jan Potůček. A tou byla na jedné straně „nekandidatura“ Milana Fridricha a na straně druhé jeho výrazná mediální aktivita, podporující pozdějšího vítěze. Popravdě řečeno Milan Fridrich nám toho o své představě budoucího vývoje České televize řekl třeba jen prostřednictvím svých blogů a komentářů na FB víc než všichni kandidáti dohromady. Petr Dvořák vyhrál, protože chtěl vyhrát, začal včas, s předstihem si vytvořil pozici favorita. V Česku neumíme většinou moc pracovat z první pozice, raději útočíme z druhé vlny. I z toho pohledu je Dvořákovo vítězství zajímavé. Dvořák zúročil to, čemu se říká dlouhodobá práce s médii, což většina manažerů podceňuje a nasazuje PR komunikaci pozdě, v časovém presu, kdy už tahle komunikace nemůže přinést výsledky.

Ostatně, vše shrnul Jan Potůček na serveru iHNed: „Získal šestiměsíční náskok před svými pozdějšími konkurenty v boji o vedení Kavčích hor. Jak je vidět, tato strategie se vyplatila. A tak jediný, kdo zůstal poražen, je Nova…“ Dvořákova kampaň na zvolení šéfem České televize se dá vyučovat jako velmi dobře odvedená práce, která vycházela z dlouhodobě budované image, znalosti prostředí i svých vlastních schopností. Tentokrát televizní pokr vyhrál hráč, který měl zřejmě ze všech účastníků nejlepší karty v ruce, i když jsme bohužel do nich nemohli nahlédnout (a nejen do těch jeho). Ale to je již na jiný článek.

Autor je PR poradcem