HateFree vidí smysl kampaně v poukázání na fakt, že se „s hejty v online prostoru může setkávat každý z nás“, a prezentuje ji s ambicí kultivovat tento prostor a přimět lidi k zamyšlení, než něco podobného sami napíšou. Podle jejích autorů nikdy nevíme, kdy se můžeme stát terčem urážek nebo nenávisti my sami. Odtud i název kampaně.
Listování zmíněnými portréty není zrovna veselá podívaná. Nabízí se však otázka, zda vůbec může takto sofistikované sdělení dolehnout k patologické spodině, v níž – alespoň podle vybraných příkladů – autoři anonymních nenávistných výkřiků s největší pravděpodobností ulpívají. Alespoň průměrně kultivovanému myslícímu člověku pak může celý apel připadat poněkud banální. Nikdo normální přece nebude plivat zlobu na někoho, kdo má nadváhu, slavné rodiče nebo literární cenu.
Při důkladnějším zamyšlení a několikerém prolistování série fotografií však člověku zahlodá v mysli, zda se ho některá z nebývale široké škály prezentovaných nenávistí přece jen trochu netýká. Přemýšlet nad něčím takovým je otravné, dokonce trochu bolestné. Otázky dotírají a dožadují se odpovědí. Rasismus? V žádném případě. Antisemitismus? Absurdní! Inteligence blondýny nebo něčí nadváha? Směšné… Výhody plynoucí ze slavných rodičů? Hmm, možná, někdy… Úspěch v umělecké kariéře? Ajajaj… Odvaha aktivistů nutit lhostejné a nezúčastněné k zamyšlení? A sakra!
Sečteno a podtrženo: Je to iritující, nepříjemná, nepohodlná, a tudíž s největší pravděpodobností dobře vymyšlená kampaň. Chtě nechtě v tom tak nějak všichni společně opravdu jsme.
