- integrace soukromého práva,
- nové zásady,
- liberalizace a smluvní svoboda.
Tyto změny tvoří novou koncepci a filozofii soukromého práva. Tím nemá být řečeno, že jde o novinky pouze teoretické; naopak, tyto změny, jejich důvody a východiska je nutné znát, abychom NOZ správně rozuměli. Porozumění těmto základům je důležitou podmínkou správného výkladu celého zákoníku i celého soukromého práva.
Integrace soukromého práva
Dosavadní soukromé právo je charakteristické roztříštěností, a to jak v celku, tak i v rámci samotného občanského zákoníku. Občanský zákoník 40/1964 Sb. není kodexem celého soukromého práva, neboť celá řada základních soukromoprávních otázek je upravena v samostatných zákonech, které nejsou s občanským zákoníkem dostatečně provázány. Rodinné právo, přestože jde o jednu z nejběžnějších součástí občanského práva, je upraveno v samostatném zákoně o rodině. Manželské majetkové právo však v občanském zákoníku zůstalo. Toto oddělení nemá žádné opodstatnění, neboť občanský zákoník upravuje nejen majetková práva, ale i otázky postavení osob.
Pro praxi mnohem tíživější je fakt, že smluvní (závazkové) právo je upraveno v občanském i obchodním zákoníku. Obchodní zákoník je v oblasti závazkových vztahů zvláštním předpisem vůči občanskému zákoníku, zároveň však obsahuje vlastní obecnou část. I ta je však zvláštní vůči občanskému zákoníku. Jednotlivé smlouvy jsou v obchodním a občanském zákoníku upraveny duplicitně a vyvolávají složité interpretační otázky. Použití obchodního zákoníku je vázáno na charakter smluvních stran (vztahy podnikatelů navzájem a vztahy podnikatelů s orgány veřejné moci), ale může být vázáno i na dohodu, ovšem jen pokud nesměřuje ke zhoršení právního postavení nepodnikatele. Použití obchodního zákoníku je vázáno i na věcný typ smlouvy. Některé smlouvy obsahuje pouze obchodní zákoník (např. smlouva o úvěru), jiné zase jen občanský zákoník (např. smlouva o nájmu). Většinu smluv (např. smlouva kupní, smlouva o dílo) obsahuje jak občanský, tak i obchodní zákoník, ale každý v jiném znění! V některých případech se dokonce štěpí i jediný smluvní typ podle předmětu plnění (například kupní smlouva k nemovitostem je vždy občanskoprávní, zatímco kupní smlouva k věcem movitým může mít oba režimy).
Dnešní dezintegrace soukromého práva se projevuje v mnoha odvětvích. Vedle zmíněného práva rodinného a smluvního existují parciální úpravy v právu nájemním (zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor), bytovém (zákon o vlastnictví bytů), spolkovém (zákon o sdružování občanů), nadačním (zákon o nadacích a nadačních fondech), pojistném (zákon o pojistné smlouvě), v právu cenných papírů (zákon o cenných papírech) atd. Množství užitečných občanskoprávních institutů, které jsou v zahraničí běžné a byly užívány i v naší minulosti, stávající soukromé právo neupravuje a nezná. To vše je důvodem, proč NOZ obsahuje přes tři tisíce paragrafů, ale zároveň ruší a nahrazuje 238 jiných právních předpisů.
Jediným obecným zákonem soukromého práva, který se z politických důvodů nepodařilo integrovat do NOZ, zůstal zákoník práce.
Nové zásady
Dnešní občanský zákoník zásady výslovně neupravuje, neboť byly zrušeny v roce 1991. Do té doby patřily mezi základní zásady občanskoprávních vztahů socialistické společenské zřízení, socialistické vlastnictví, pravidla socialistického soužití apod. Základní tezí, na níž byl a značnou měrou doposud je dnešní občanský zákoník založen, je zásada, že občanskoprávních vztahů vznikají nejen vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky, ale vyplývají z nich pro ně i práva a povinnosti ke společnosti. Z této představy vychází mj. dosud uplatňovaný princip absolutní neplatnosti právních úkonů.
NOZ přináší výslovné zakotvení zásad, jaké bychom od soukromého práva čekali – jejich ústřední postavou je člověk. Hlavním účelem soukromého práva je chránit důstojnost a svobodu člověka a jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. NOZ přináší tyto zásady vztahující se k člověku:
1. ochrana osoby a osobnosti – každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí;
2. ochrana rodiny – rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany;
3. ochrana slabší strany – nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých;
4. ochrana vůle – daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny;
5. ochrana vlastnictví – vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká;
6. ochrana poctivosti a dobré víry – každý má povinnost jednat v právním styku poctivě, nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad nímž má kontrolu;
7. zásada každému, co jeho jest – nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží;
8. zákaz zneužití práva – zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
NOZ důvěřuje člověku a vychází z předpokladu, že člověk je v zásadě poctivý a slušný a jedná tak i s ostatními lidmi. Proto stanoví vyvratitelnou domněnku, že „má se za to“, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. To má význam v celé řadě právních situací, jako např. při posuzování držby, nabytí vlastnictví od nevlastníka aj. Nepoctivost či nedostatek dobré víry se nepředpokládají jako výchozí stav ve společnosti, ale lze je pochopitelně prokázat a vyvodit z toho patřičné důsledky (odepření ochrany, postih).
Mezi zásady lze zařadit též zásady pro domáhání se práva. Jednak možnost svépomoci, podle níž si každý může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Jednak zásadu rovnosti v rozhodování, kterou můžeme označit zkratkou „ve stejných případech stejně“. NOZ v 13 říká, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
S novými zásadami úzce souvisí i nové principy výkladu soukromého práva, které je posouvají od formalismu k přirozenoprávnímu pojetí. Nový občanský zákoník nadřazuje tyto výkladové principy i nad doslovný text zákona. Uvádí, že každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Výklad a použití právního předpisu nesmějí být v rozporu s dobrými mravy a nesmějí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Vedle výkladových principů psaného práva umožňuje NOZ i širší soudcovské dotváření práva. Vedle principu analogie, využívaného již dnes, přináší další pravidlo, které při nedostatku právní úpravy umožňuje posoudit případ podle principů spravedlnosti a zásad tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností. Soudcovské dotváření práva podporuje i časté využívání obecných pojmů a generálních klauzulí, které umožňují soudu posoudit případ a rozhodnout např. podle „spravedlivého uspořádání práv a povinností“ (§ 577, § 1800 NOZ), podle „slušného uvážení“ (§ 1028 NOZ), „zásad slušnosti a dobrých mravů“ (§ 691 NOZ) nebo jen „slušnosti“ (§ 915 NOZ), za účelem „obnovení rovnováhy práv a povinností stran“ (§ 1766 NOZ), na základě „spravedlivých důvodů“ (§ 1244 NOZ) apod.
Liberalizace a smluvní svoboda
Přestože NOZ někdy „straší“ veřejnost počtem 3081 paragrafů, je třeba vnímat, že naprostá většina z nich je dispozitivních. To znamená, že nikomu nevnucují regulaci, ale upravují pouze podpůrná pravidla pro případ, že si strany neujednají jinak. Zároveň přinášejí mnoho nových možností a práv, které jsou v zájmu veřejnosti, ale dosavadní právní úprava je neznala, nebo dokonce nepřipouštěla.
Rozlišení kogentní a dispozitivní regulace činí NOZ v § 1 odst. 2, kde uvádí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Z uvedeného je zřejmé, že základním pravidlem je dispozitivní úprava, kogentní úprava je výjimkou. NOZ tedy obecně, v návaznosti na přirozené pojetí práv člověka a jeho svobody zaručené mu již v ústavě a Listině základních práv a svobod, nadřazuje svobodu (princip autonomie vůle) nad zákon. K omezení svobody v soukromém právu může dojít pouze zákonem výslovně formulovaným zákazem či příkazem, a jelikož jde o omezení základní lidské svobody, tak pouze za podmínky, že zásah do svobody jedince je legitimní (obvykle za účelem zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob nebo prosazení veřejného zájmu) a proporcionální sledovanému cíli.
Tak tomu doposud nebylo. Občanský zákoník z roku 1964 byl založen na opačném principu, že všechna jeho ustanovení jsou kogentní, s výjimkou těch, která výslovně stanoví, zda a v jakém směru se od nich mohou účastníci dohodou odchýlit. Je sice pravda, že velká novela z roku 1991 tento princip změnila, ale nemohla změnit celou koncepci zákoníku, a také proto kogentní styl výkladu v myslích mnoha právníků přetrval. Podívejme se např. na judikaturu Nejvyššího soudu, která neumožňuje stranám sjednat si dohodou výši úroku z prodlení jenom proto, že současný občanský zákoník v § 517 říká, že tuto výši stanoví nařízení vlády. Přitom jde o závěr zjevně absurdní, neboť účastníkům nic nebrání sjednat si jinak nazvaný úrok, smluvní pokutu či jakýkoli jiný peněžní nástroj, čímž úrok z prodlení nahradí. Limitem smluvní volnosti ve všech takových případech nemá být formální nařízení vlády s konkrétní výší úroku z prodlení, ale věcná omezení daná dobrými mravy, zákazem lichvy, zákazem zneužití práva apod.
Svoboda se v NOZ neprojevuje pouze tím, že osoby mohou v oblasti soukromého práva činit v zásadě libovolná jednání, která nejsou výslovně zakázána, co do obsahu, ale též co do formy. NOZ omezuje množství dosavadních příkazů v soukromém právu, které se týkají např. povinné písemné formy, a ty zbývající přestává sankcionovat absolutní neplatností.
Přesto ani v NOZ nemusí být rozlišení kogentních a dispozitivních norem zcela triviální. Je tomu jednak proto, že hodnoty, které chrání kogentní normy, jsou formulovány obecně (dobré mravy, veřejný pořádek), jednak proto, že výčet zakázaných jednání v § 1 odst. 2 není taxativní (byť je tak zdánlivě formulován), a jednak proto, že ani výslovný příkaz či zákaz určitého jednání v textu NOZ neznamená bez dalšího kogentní charakter příslušné právní normy.
Kogentní charakter je nutno odvozovat výkladem ze smyslu a účelu dané normy, tedy dle hodnot, které norma chrání, a jejich poměřováním, zda ospravedlňují zásah do základní lidské svobody. Nad rámec výčtu uvedeného v § 1 odst. 2 NOZ budou kogentní, resp. polokogentní např. jednotlivé normy, které chrání v konkrétním případě slabší stranu, neboť jinak by ztrácely smysl, pokud by je mohla silnější strana smluvně vyloučit. Tak tomu je např. v ochraně spotřebitele, ochraně nájemce bytu či ochraně zaměstnance. Možnost odchýlení se od nich je však přípustná ve prospěch slabší strany, neboť opačný závěr by postrádal smysl.
Kogentními normami budou též normy stanovené na ochranu třetích osob, tj. osob nezúčastněných na právním jednání, aby jim nemohl nikdo jiný vnucovat svou vůli proti vůli jejich. Nelze se proto smluvně odchýlit od normy, pokud by smlouva zasáhla do právního postavení třetích osob. Ochrana třetích osob, a tím pádem i ochrana právní jistoty u práv, která platí vůči všem, bývá považována za součást veřejného pořádku. Typicky to platí u absolutních majetkových práv (§ 978 NOZ).
S otázkou kogentnosti norem v NOZ souvisí i otázka sankcí za jejich porušení. NOZ totiž mění dosavadní stav, který vycházel z principu absolutní neplatnosti právních úkonů. Dosavadní občanský zákoník postihoval absolutní neplatností všechna porušení kogentních ustanovení, včetně takových, kdy nebyla dodržena jen předepsaná forma jednání (písemná smlouva). Relativní neplatnost byla doposud výjimkou, o níž to musel stanovit zákon. Tento stav byl oprávněně kritizován, neboť nadřazoval formální požadavky zákona nad základní ústavně zaručenou svobodu a prosazoval se i proti vůli všech dotčených stran, a dokonce i proti principům právní jistoty a ochrany dobré víry. Princip absolutní neplatnosti tak dokázal zpětně rozvrátit celé řetězce právních vztahů (např. neplatnost smlouvy, která navazovala na předchozí absolutně neplatnou smlouvu, atd., atd.).
Naopak NOZ vychází z principu relativní neplatnosti (§ 580 NOZ), která se aktivuje pouze na základě žádosti strany, k jejíž ochraně byla porušená kogentní norma stanovena. Relativní neplatnost působí až od okamžiku dovolání se jí (tj. nikoli automaticky a nikoli retroaktivně), a navíc se možnost dovolat se jí promlčuje, což přispívá k právní jistotě. Absolutní neplatnost (§ 588 NOZ) je v NOZ konstruována jako výjimka, která se uplatňuje pouze tehdy, jde-li o porušení takových kogentních norem, na nichž je nutno bezvýhradně trvat. O absolutní neplatnost půjde při zjevném (tj. nikoli běžném) rozporu s dobrými mravy nebo při porušení zákona, které zároveň zjevně narušují veřejný pořádek. Při porušení kogentních norem stanovených na ochranu slabší smluvní strany půjde obvykle o neplatnost relativní, neboť neplatnost je tu stanovena v zájmu konkrétní osoby.
