[1] „Studium na právnické fakultě mě vždy nepopsatelným způsobem lákalo.“ [2] „Ke studiu na právnické fakultě jsem se rozhodla prakticky až ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla výsledky přijímacích zkoušek.“ [3] „Odjakživa jsem chtěla studovat psychologii nebo dějiny umění. Dostat se na psychologii bylo v té době těžké a studovat dějiny umění nebylo perspektivní. Vylučovací metodou nakonec z výběru vyšla právnická fakulta, i když jsem opravdu nikdy právničkou být nechtěla.“ [4] „Motivem ke studiu byl dlouhodobý zájem o oblast práva, především možnost podílet se na spravedlivějším rozhodování v soudní praxi.“ [5] „Částečně mě určitě ovlivnila rodina, neboť máme poměrně dlouhou tradici právníků. Silným motivem však byl fakt, že technicky nadaný nejsem a právo se z humanitních oborů jeví jako obor velmi praktický a všestranný.“
Budeš se mít dobře, jako by říkaly nadšené pohledy rodičů nadějných nově přijatých studentů a adeptů na vysokoškolský titul magistra v programu Právo a právní věda. Ti, kteří následovali v profesních šlépějích vlastní rodiče, viděli svou budoucí práci realističtěji. Zbylí, odkojeni pravidelným sledováním seriálových útrap Ally McBealové, neomylného Pery Masona či skoro detektiva Matlocka, teprve postupně přicházeli na chuť práva v České republice. Pět let studia nepřineslo jen prozření, že plamenné řeči amerických právníků jsou v naší zemi naprostou výjimkou. Naučilo je především s rozmyslem vážit slova, vyjadřovat se věcně a pokud možno k jádru problému. Přispělo k rozvoji jejich kritického myšlení i argumentačních schopností.
Zatímco s postupem času zjišťovali, že de facto neznamená de iure, odpověď na otázku „jaké znáte boloňské právníky“ nezní: „boloňské znám jen špagety“ (nejde o špatný pokus o vtip, nýbrž skutečnou odpověď jednoho ze studentů u zkoušky z římského práva). Měnila se i představa o rozdílu mezi studiem a praxí: „…přesto člověka při vstupu do praxe zaskočí, že je spíše než člověkem právo praktikujícím, člověkem právo znovu studujícím, občas tvořícím, ale rozhodně vůbec neumícím. Obávám se, že s přibývajícím věkem bude právník právníkem zapomínajícím, hledajícím… a litujícím.“ (Jiří Rokoský) „Mé představy byly určitě zkreslené. Minimálně jsem si myslela, že zákon dává na každou otázku jasnou odpověď a na právech mě naučí ji vidět. Okamžik, kdy jsem pochopila, že to tak není, byl pro mě prvním větším rozčarováním.“ (Jana Sommerová)
Právní profese nerovná se pouze zajištěný pravidelný příjem. Mám za to, že se v posledních letech pomalu vytrácí představa právního povolání jako poslání. Soudobý právní svět nestojí jen na etických či morálních kvalitách, předpokládá pověstnou dravost, intelekt, soutěžního ducha, ambice. Dost možná také úděl obrany spravedlnosti a pomoci veřejnosti patří už jen do uvedených televizních scénářů. Co myslíte, má česká právní obec svou hrstku statečných?
Morální kredit platí
Bylo mi jasné, že dotazy na potřebný morální kredit riskuji získání obdobných odpovědí, kterým mnozí dají nálepku „naivní ideje mladých nezkušených absolventů“. Přesto výsledek překvapí spíše než naivním podtónem realistickým nadhledem. „Není nic důležitějšího, než aby byl právník čestný, poctivý a loajální, s pevnými morálními zásadami a vybudovanou integritou osobnosti (tj. říkat věci tak, jak si je myslím, a zároveň podle toho jednat).“ (Lucie Mezuláníková)
„Právník je jedno z povolání, které umožňuje vyřešit mnoho životních situací, do kterých se dotčení lidé dostanou často ne vlastní vinou. Právník by měl mít zájem zejména na tom, aby problémy pomáhal řešit i přesto, že ne vždy může být jeho práce dostatečně finančně ohodnocena.“ (Petra Bočková)
„Měl by dosahovat nejvyšších morálních hodnot a zároveň sledovat nejnovější vývoj právní materie a tím zabezpečit kvalitu své práce.“ (Jana Švaříčková)
„Jde-li o uplatnění v praxi, záleží na konkrétní profesi. Soudce potřebuje přece jen trochu odlišnější set vlastností než advokát. Jakýkoli právník by však měl disponovat logickým a konstruktivním myšlením, schopností reprodukovat právo laikům a etickou vyspělostí, neboť bez té je dlouhodobý úspěch problémem.“ (Ondřej Mikula)
Právnická ikona s dokonalým souborem rysů a předpokladů tak, jak ji vnímají čerství absolventi – dala by se shrnout předchozí slova. Nabízí se logicky uvedení informace, jak tento model obstojí v české praxi. Ačkoli by šlo jednoduše převzít všeobecně akceptovanou postavu právníka – nemorálního zlatokopa, většina respondentů je s to, že generalizované postoje vůči zástupcům právní profese vznikají na základě chyb jednotlivců. Ostatně každé povolání s sebou nese síť těch, kteří vykonávají svou práci s respektem k jejím hodnotám a zásadám, kdežto jiní tato pozitiva zastíní. Pokud něco v naší zemi platí, pak fakt, že jsme informováni převážně o tom nežádoucím, nepříznivém, zkorumpovaném.
Všichni na jedné lodi
V době, kdy se provalily skandály s rozprodáváním titulů na plzeňských právech, jsme s úsměvem žertovali, že Česká republika má konečně jen dvě kvalitní právnické fakulty (Univerzita Palackého promine a zavzpomíná na opomenuté podání akreditace). Stín nekalých praktik ovšem začal dopadat na právní studium jako takové.
Ocitli jsme se pod drobnohledem veřejnosti i médií. Aféra Západočeské univerzity dost možná přispěla k odlišnému posuzování vysokoškolského studia vůbec. Pravděpodobně jsme si také uvědomili, nakolik záleží na tom, jakou fakultu studujeme.
„Kauza ,plzeňských práv‘ umožnila alespoň částečně nahlédnout do útrob plovoucí lodi s názvem: Jak se to určitě dělat nemá. Ostatní fakulty by měly zavést řídicí mechanismy a kontroly, které podobné praktiky znemožní. Jinak by mohly také pomalu začít nabírat vodu směrem práva z Plzně.“ (Jiří Rokoský)
„Aféra Plzeň“ se postarala o nebývalý rozruch, nadto ale posílila stereotyp právní profese v dnešní společnosti. Jen si vzpomeňte, kolikrát v minulosti figuroval v diskuzích plzeňský byznys ve spojitosti s právníky. Kolikrát jste během hovoru s laiky zachytili vtipný komentář na vlnách tandemu práva–Plzeň. Mění se pohled veřejnosti na právníky kvůli podobným kauzám? Vnímá je veřejnost paušalizovaně? „Řekl bych, že tady hodně sehrávají svou roli i média, která veřejnosti nabízejí často velmi jednoduchá schémata. A důsledkem toho je, že nejen právníci jsou vnímáni paušalizovaně.“ (David Kolumber)
„Česká veřejnost má bohužel všeobecně tendenci podobné problémy paušalizovat, ať už se jedná o názory na politiky, či právě na nás právníky. Podobným reakcím pravděpodobně není možné zabránit, představy veřejnosti o právnické profesi jsou bohužel značně zkreslené.“
(Petra Bočková)
„Lidé mají tendenci generalizovat, takže se domnívám, že nás veřejnost paušalizovaně vnímá. Plzeňská kauza a jí podobné určitě na právnickou profesi nevrhají pozitivní světlo. Takto pošramocený obraz je pak těžké napravovat, neboť pozitivní fakta média zásadně veřejnosti nepředávají. Pomůže jen osobní pozitivní zkušenost.“ (Ondřej Mikula)
Kam kráčíš, koncipiente?
Nová generace právníků stojí na počátku své profesní dráhy – a není to v žádném případě start lehký. Mnohdy nezasvěcená část veřejnosti to nevnímá. Elitní fakulta, elitní povolání, již méně elitní vstup do praxe. Demotivující podmínky včetně tíhnutí advokacie k byrokratickému aparátu budou tím, co v následujících letech povede k prořídnutí řad advokátů; potažmo z nich vytvoří nedostatkové, ačkoli leckdy průměrné zboží: „Za velký problém považuji zamýšlené prodloužení povinné koncipientské praxe pro budoucí advokáty ze tří na pět let. Toto opatření dle mého názoru nepomůže kvalitě poskytovaných právních služeb, neboť nerozhoduje ani tak délka praxe jako spíše její úroveň. Mnoho talentovaných mladých lidí si vstup do advokátní profese naopak rozmyslí, neboť v jiných oblastech (třeba i neprávních) nalezne lepší uplatnění a výhodnější platové podmínky. Celkově to tedy advokátní profesi spíše ublíží.“ (Ondřej Mikula)
Na to, jak moc je ono kvalitní zázemí pro složení advokátních zkoušek důležité, navazuje i následující myšlenka: „Česká advokátní komora by měla velmi dbát, aby advokáti zvyšovali svůj morální kredit v očích veřejnosti a aby vychovávali morálně zdatné advokátní koncipienty, kteří jsou budoucí generací advokátů v ČR. Sama ČAK by se měla aktivně zapojit a co nejvíce vzdělávat advokáty a advokátní koncipienty v etice, asertivitě, vstřícném a slušném jednání nejen s klienty apod.“ (Lucie Mezuláníková)
V poněkud obecnějším smyslu se nese vyjádření k současným tendencím právního světa vůbec: „Myslím, že by bylo pro všechny právnické profese nejlepší, pokud by se právní úprava nevyvíjela tak překotně. V minulosti, ať již ta doba byla jakákoli, z důvodové zprávy bylo zpravidla zjevné, o co se jedná (byť to bylo zaplavené ideologickým balastem). Dnes mnohdy je často až nezjistitelné, proč se to které ustanovení do právního předpisu dostalo. A jakmile se výkladové obtíže překonají judikaturou, děje se vše s přijetím další novely nanovo.“ (David Kolumber)
Není tomu tak dávno, kdy jsem sama obdržela první děkovný e-mail klienta, jemuž se zdárně podařilo vyřešit problematickou situaci. Přišlo s ním i uvědomění prospěšnosti dobře odvedené práce. Shodou okolností rovněž ujistil v pokračování vlastní cesty ve stanicích Ally McBeal – John Grisham – Zákony č. x/xxxx Sb., ve znění pozdějších předpisů – absolvent právnické fakulty – zařazení v rámci NGP. Třeba se v těch slovech poznáváte, třeba připomínají ta vaše kdysi před lety.
(Poděkování patří následujícím osobám, které věnovaly svůj čas zodpovězení dotazů: Petra Bočková, David Kolumber, Lucie Mezuláníková, Ondřej Mikula, Jiří Rokoský, Dorota Rudelová, Jana Sommerová, Kateřina Svobodová, Jana Švaříčková.)
