Časopis Lidé a Země slaví 60 let. Co jste pro čtenáře přichystali?
Hned 3. dubna vychází speciální číslo, které kromě svého obvyklého obsahu nabídne i vzpomínkovou rubriku, kde přetiskneme archivní stránky Lidé a Země z 50. a 60. let. Vzhledem k tomu, že vůbec první číslo Lidé a Země vyšlo 21. dubna 1952, mělo by to být pro čtenáře, z nichž někteří nás čtou i desítky let, příjemné překvapení.
Čtěte také: Vydavatelství Mladá fronta koupilo web Hledejceny.cz
Jaké byly před těmi 60 lety okolnosti vzniku časopisu?
V letech 1924-44 vycházel časopis Širým světem, v jehož čele stál geograf Stanislav Nikolau. Ten ale v době války publikoval v Národní politice antisemitské články, takže z pochopitelných důvodů po válce už časopis vycházet nemohl. Nicméně se uvažovalo o jeho obnově, které se nakonec ujal další geograf, profesor Josef Kunský, který začal vydávat Zeměpisný magazín. Po roce 1948 ovšem i tento časopis skončil. Tehdy mladý geograf Miroslav Střída přišel s nápadem na časopis, který se měl jmenovat Lidé a Země.
Není dnes v době internetu a levných letenek časopis o cestování přežitek?
Časopis byl hlavně v 50. letech pro své čtenáře oknem do světa - zprostředkovával zprávy a reportáže ze zemí, kam se podíval jen málokdo. Tehdejší přílišnou odbornost jsme v dnešním světě internetu, kdy není problém během chvíle zjistit, jak dlouhá je ta která řeka a do jakého patří povodí, nahradili čtivostí a zprostředkováním zážitků, které třeba na internetu nenajdete. Chceme, aby reportáže a články byly živé a čtenáře inspirovaly.
Typická žlutá barva k Lidé a Země patřila odjakživa?
Vůbec ne, hodně se to měnilo. Součástí narozeninového čísla bude i přehled vývoje titulních stran časopisu, které byly na začátku charakteristické černobílou fotografií s výrazným červeným pruhem nahoře. Jeden čas byla dominantní barvou modrá, později černá, v jednu chvíli i s bílým pozadím titulní fotografie…
Co ještě kromě narozeninového čísla chystáte?
Na 14. dubna máme připravený Festival Lidé a Země, který proběhne v pražském Francouzském institutu. Půjde o kombinaci besed, přednášek a komentovaného promítání cestovatelských filmů. Účast přislíbili například Miloslav Stingl, Vladimír Plešingr, Mnislav Zelený „Atapana“ nebo Pavla Jazairiová. Chtěli bychom, aby se na festivalu sešly všechny významné osobnosti z oboru na jednom pódiu. Součástí festivalu budou i ochutnávky zajímavých jídel a nápojů z cizích zemí včetně třeba vín a rumů.
Lidé a Země si už mohou užít i majitelé iPadů…
Ano, to je pravda. A musím říci, že hlavně fotkám obrazovka vyloženě sluší. Fotogalerie jsou upravené tak, že si je při čtení článku můžete zobrazit přes celou plochu. Naši čtenáři nás najdou také na Facebooku.
Jak dlouho už časopis řídíte?
V září to bude deset let. Tehdy jsem to brala jako velkou výzvu a připadala jsem si na to strašně mladá.
Vy sama Lidé a Země nejen řídíte, ale také hodně cestujete - hlavně do Afriky. Takže jste do časopisu přišla už jako zkušená cestovatelka?
Vůbec ne. Tehdy jsem nijak zvlášť necestovala. I když je pravda, že to ve mně někde uvnitř dřímalo. Už na vysoké škole jsem podnikla expedici, při které jsme pádlovali na ručně dlabaném člunu kolem Středozemního moře. Poté, co jsem začala dělat časopis, jsem pochopila, že nechci zůstat jen u teorie, takže jsem začala jezdit nejdříve do bližších destinací. Pochopitelně jsem záhy zjistila, že pro článek potřebuji i fotky, takže jsem se začala učit fotit. Postupně se z blízkých destinací klubaly ty vzdálenější.
Tedy hlavně Afrika…
Ano, to bylo v roce 2008, to byla pro mě asi zásadní, zlomová cesta. Tehdy jsem odjela do válečné zóny ve východní části Demokratické republiky Kongo, kde jsem se zabývala tématem znásilňování žen.
Ve vydavatelství Mladá fronta jste o svých cestách vydala knihu. O čem je?
Kniha se jmenuje Afrika v nás a já jsem jen její spoluautorkou. Spolupracovala jsem na ní napůl s Václavem Šilhou, což je vynikající fotograf divokých zvířat, a jeho ženou Olgou. Dali jsme dohromady knihu, která popisuje dva aspekty Afriky - jednak krásu obsaženou ve fotkách přírody a pak příběhy lidí, které většinou moc optimistické nejsou. Ale taková Afrika je.
