Je to skutečně k nevíře, nicméně v březnu 1942 (tedy krátce po bitvě o Moskvu, mimořádně strašné a poprvé významně otáčející vítězné tažení Hitlerovo) se zabývala vláda Protektorátu Čechy a Morava podmínkami pro umísťování reklamních a informačních zařízení ve městech a v krajině! Zvláštní vládní nařízení, vydané 24. března 1942, nově stanovilo, že reklamní a informační zařízení nesmějí rušiti nebo hyzditi vzhled místa nebo krajiny, ráz jednotlivé budovy a jejího okolí, brániti rozhledu do dálky, rušiti přímo nebo nepřímo silniční dopravu, ohrožovati veřejnou bezpečnost a pořádek a obtěžovati nepřípustným způsobem.
Čtěte také: Stanislav Lazar: Jsme smíření s tím, že půjdeme od dálnic
Povolení za náčrtek
Za reklamní a informační zařízení považoval zmíněný předpis zejména nápisy, znamení a vyobrazení na stavbách, hrazeních a stromech, dále reklamní tabule a zařízení určená převážně pro reklamní návěští, jakož i zařízení pro osvětlování a ozařování k účelům reklamním a informačním, výkladní skříně a krámové výkladce (portály). Aby tedy reklamní zařízení vyhovovala zmíněným podmínkám, stanovilo vládní nařízení, že k jejich umístění je třeba povolení stavebního úřadu, nejde-li ovšem o „označení v místě vlastního plnění“, tj. u obchodů a vůbec tam, kde se prodává. Stavební úřad si k tomu žádal fotografii či náčrtek.
Nařízení stanovilo, že může-li „zařízení ohroziti veřejnou bezpečnost a pořádek, vyžádá si stavební úřad vyjádření příslušného policejního úřadu. Může-li zařízení rušiti přímo nebo nepřímo silniční dopravu, vyžádá si stavební úřad vyjádření příslušného dopravněpolicejního úřadu. V případech, kde jde o objekty, které jsou chráněny památkovým úřadem jako památky historické, umělecké nebo přírodní, nebo o jejich okolí, vyžádá si stavební úřad vyjádření památkového úřadu.“ Nařízení bylo přesné a myslelo i na výjimky pro označení veřejných úřadů, orgánů, ústavů a podniků s tím, že stejně i jejich reklamy či informace nesměly rušit vzhled místa atd., jak je popsáno výše.
Máme-li od roku 2005 zákonnou možnost obcí omezovat reklamu, nařízení ji znalo již v té době, když stanovilo, že stavební úřad může v určitých částech obecního území zakázati umisťování reklamních a informačních zařízení, když ráz určitých míst, zejména z hlediska ochrany památek a přírody, toho vyžaduje. Stavební úřad mohl také nařídit, aby v přiměřené lhůtě, kterou určí, byla odstraněna reklamní a informační zařízení, jež byla umístěna bez potřebného povolení nebo již splnila svůj účel.
Hitlerova výjimka
Už tehdy se úřady mezi sebou hádaly, a tak nařízení stanoví, že „aby byla zajištěna jednotnost při posuzování, zda reklamní a informační zařízení vyhovují ustanovením tohoto nařízení, vydají zemské úřady a plánovací komise pro hlavní město Prahu a okolí ve vzájemné dohodě směrnice, dbající toho, aby nedošlo k zásadním rozdílům. Nedohodnou-li se, postará se o vyrovnání rozdílu ve směrnicích ministerstvo vnitra.“ Krutá doba válečná se v jinak idylickém nařízení připomene až závěrečným paragrafem: „Toto nařízení neplatí pro úřady a služebny Německé říše, Národněsocialistické německé strany dělnické, jejích složek a připojených svazů.“ Dnešní zdánlivě nepostižitelní ilegální outdooráři by se asi divili, že jednání proti nařízení se trestalo pokutou do 10 000 korun anebo rovnou vězením do jednoho měsíce (!). Trest přitom nezbavoval povinnosti odstranit závadnou reklamu.
Autor je právník
