Kudy kam? Valí se na nás stáda bisonů, nasazují na nás odposlechy a naše odborná veřejnost se pře, zda mají bisoni být nejprve privatizováni a pak deregulováni, či naopak. Nechybějí ani názory, že privátní odposlechové agentury mají být nejprve znárodněny do BIS, a teprve potom BIS jako celek privatizována do akciových společností pro správu odposlechového tělesa, odposlechového vozového parku, federace odposlechových strojvůdců a případně i do BIS – jídelní vozy a. s.
Posudky a analýzy budou prý záhy objednány u renomované poradenské firmy Partners & šachta. Cenné ochranné známky BIS a StB, možná i STASI a VÚML, budou odprodány buď KGB, nebo FBI, případně i pivovaru Anheuser Busch, a ten začne vařit estébácký ležák. Sporné také je, kdo je u nás padouch, tedy zda je to jen Hušák, nebo také Kořán s Janstou, případně i Horník a Kaderka. O tom bude referendum v r. 2014, ale výsledek bude platit jen do příští spartakiády v r. 2016. Ono není jisté ani to, kdo je tady lůza. Knížák tvrdí, že odboráři, ale slyšel jsem i názory, že jsou to poslanci a ministři, ba dokonce sám Knížák. Jiný názor zase tvrdí, že odboráři sice jsou lůza, ale Knížák je póvl a Babiš s Klausem, Paroubkem a Zemanem jsou spodina. Ani se neptejte, co je prý Bobo. Kdo to rozhodne, když mladý Cepl je kvůli justiční mafii podjatý?
A to ponechávám stranou veverky, jejich četné klony a mutace, včetně té ovce Dolly, a přejdu rovnou ke kolibříkům, poletujícím všude okolo. Těžko uvěřit, ale každý kolibřík prý má jednoho malého a jednoho velkého mobila a ke každému kolibříkovi patří jeden mazánek. Mazánek je mazanej jak vdolek a kolibřík vyčůranej jak mraky, a pokud si nezapomenou velkého doma, jsou v pohodě, protože bisoni na ně mají krátké fousy, ač byli třeba již privatizováni a deregulováni právě nějakým mazánkem za asistence kolibříka. Někteří spoluobčané z řad podnikatelské veřejnosti, např. Metrostavu, Dopravního podniku a Pawlovského, veverky, kolibříky a mazánky vychvalují a poukazují na jejich přednosti proti slovenským gorilám. Jiní občané zase naopak volají po jejich chovu v přísně regulovaných klecových zařízeních. Tyto zlobisty nemá rád pan premiér, neboť by byli schopni přimalovat i jemu tykadla, jako advokátu Langerovi, a co pak, když paní Nečasová není soudkyní. Na druhé straně by to třeba přes Plzeň ještě včas stihla, kdyby byl nerezignoval přítel vězňů a učitel národů Dobeš na nejlepšího šůlministra všech dob.
Nebudu mluvit o sazbách DPH a o kyselině mravenčí v potravinách. Tam za všechno jasně může EU, hlavně eurozóna a Poláci. Ale co takový církevní majetek? Asi po deseti letech to užuž mělo skončit, pan arcibiskup dokonce už předem lidu požehnal jeho modly, tedy fotbalovou mičudu a motorky Yamaha, a panu prezidentovi odpustil hříchy tuzemské i cizozemské, jako že prý švindloval s milostmi, zahýbal Livii, hádal se o fiftýny v tenisu a čmajznul to pero v Chile, a hele! Církevní restituce jsou špatně, nějaký Ratzinger se nám do toho nebude vrtat, a Nečas s Bendou, Gazdíkem a bývalým arcibiskupem Vlkem tomu houby rozumějí. Což sice zní pravděpodobně, ale mohli by lidu aspoň říct „male parta, male dilabuntur“ neboli co bylo nepoctivě nabyto, bude i nepoctivě pozbyto. Co stát za pomoci outsourcingu zlodějům ukradne, titíž outsourcovaní zloději potom ukradnou i jemu. Chudým se tím určitě nepomůže.
Trochu nevědecké komparatistiky
Ať sáhneme, nač chceme, všechno se nám hroutí pod rukama, nic není pevného, ani všeobecně přijatelného. To nenapraví nová prokorupční ani protikorupční legislativa, ani obnovený hospodářský růst, protože ty příčinou naší nejistoty nejsou. My se bojíme, že to, co okolo sebe pozorujeme, je znamení času, a čas, jak známo, „oponou trhnul a změněn svět“. Budeme se umět změněnému světu přizpůsobit?
U nás čas už oponou jednou trhnul docela nedávno, před 22 lety, a my jsme se vrátili na tu loď, na níž jsme předtím se svou západoevropskou kulturou tisíc let pluli. Ani jsme se ještě nestačili na své lodi zorientovat, a ona musí měnit kurz. Zuříme. To jsme nechtěli. My chceme z vyhlídkové paluby pozorovat, jak naše loď láme rekordy. Neschopná posádka. Blbý kapitán. Opravdu? Víte, kolikrát musela naše loď za těch tisíc let měnit kurz kvůli bouřím, ledovcům, epidemiím, vzpourám a povstáním na palubě? Dvacetkrát, čtyřicetkrát? Ale plujeme!
Než jsme na tu západoevropskou loď přelezli, pluli jsme 40 let pod vlajkou marxismu-leninismu, z toho posledních 20 let pod velením známého loďmistra Husáka ve vodách normalizace. To se mnohým našim plavčíkům docela líbilo, protože směli krást, uplácet, vekslovat, chodit na melouchy, na rum, na fotbal, na 1. máj a na MDŽ a žvanit o vedoucí úloze strany, ústavnosti, socialistické zákonnosti, obhajobě v přípravném řízení a povinnosti mlčenlivosti. A tak na té staronové lodi jedou dál po svém.
Ono třeba mezi vyvlastněním jednotlivců, čili tzv. znárodněním, a vyvlastněním státu, čili tzv. privatizací, zas až takový systémový rozdíl není. Obojí je dějinná nutnost a na obojím se dá pěkně vydělat. Stát byl odjakživa blbec na odpis, a je celkem jedno, jestli ho nahradí předvoj proletariátu nebo předvoj buržoazie. Když tady mohla být místo státu strana ovládaná z Moskvy, proč by tady místo něho nemohlo být eseróčko ovládané z Kypru?
Hlavní je mít seznam předvojů, jimž můžete volat, a říkat jim lze stejně dobře soudruhu jako mazánku. Je jen otázkou taktiky, jestli dřív popadnete moc a z ní pak naděláte majetek, nebo naopak. Oddanost věci komunismu a věrnost ideám ultraliberalismu se při řádně pragmatickém přístupu v ničem neliší. Snad vás neruší, že jste dřív byl soudruh ředitel a švindloval s plánem, a teď jste manažer, který umí upravit náklady a zisk, jak je právě potřeba?
A neříkejte mi, že jste se včas nestačili zbavit výběrové rekreace na Orlíku a zakoupit si ve Špindlu, v Toskáně a na Floridě. A proč se stydíte pochlubit se svým handicapem v golfu, kvalitou svého prvního podání, počtem pokořených osmitisícovek, dobytých pólů a ulovených velryb? Dříve jste se za skolené šestnácteráky a medvědy taky nestyděli, ba vy jste se nestyděli ani za zajíce, bažanty a koroptve a za Tatru 613. A dnes? To je cirátů okolo vašeho Lamborghini, Boeingu a lovu na slony při keňském safari.
Kdybyste se ve své skromnosti na té evropské palubě tak nestyděli, seděli by už všichni před námi na zadku, Klaus by byl admirálem, Merkelová by mu myla nádobí a Cameron hřebelcoval plnokrevníka. Drzý Sarkozy by topil v kotelně a socan Hollande by se houpal na ráhně.
Jednoduchá životní strategie
Milánský kardinál Karel Boromejský navrhl r. 1562 Tridentskému koncilu, aby byl sestaven Římský katechismus, jako oficiální příručka definující obsah katolické víry. Dílo bylo dokončeno za čtyři roky, vyhlášeno papežem Piem V. a vydáno v italštině a v latině. Poslední latinskou verzi schválil Jan Pavel II. v r. 1997. Katechismus byl překládán do všech možných národních jazyků a upravován k výukovým potřebám na nejrůznějších úrovních, od vzdělávání duchovenstva až po výuku předškolních dětí. Známé české verze pocházejí např. od biskupa Antonína Podlahy (vydáno r. 1900 – 641 stran) a kardinála Tomáška (vydáno 1968). Dílčím, ale praktickým a obtížným úkolem katechismů je vysvětlení problému tzv. „samospasitelnosti“ katolické církve. Úmyslně používám tradiční český pojem, který se opírá o tezi „nulla salus extra ecclesiam“ (mimo církev není spásy). Křesťanství vůbec, a katolicismus zvlášť, se vyznačuje vysokým stupněm náboženského sebevědomí, tedy přesvědčení o exkluzivitě a nadřazenosti jeho náboženského poznání. Z toho pak někdy pramení sklony k intoleranci jiných církví a náboženství s různými důsledky, ale hlavně také logicky vadný opačný závěr, totiž že uvnitř církve je křesťanovi spása zaručena. Poslouchej pokyny své církve a spása tě nemine! Teolog by nám věc jistě osvětlil úvahami o Boží milosti, jako dalším – nebo snad jediném – předpokladu spásy, ale my se do toho pouštět nebudeme, když tomu pořádně nerozumíme.
Exkluzivismus, tedy názor, že spása je zde jen pro křesťany, pochopitelně hodně utrpěl v dobách osvícenství, ale úplně nesporný nebyl ten názor nikdy. Mikuláš Kusánský (1401–1464), známý nám Čechům z Koncilu basilejského (kompaktáta), polyhistor a intelektuál, později kardinál a arcibiskup brixenský (taky česká konotace), inspirátor Mikuláše Koperníka (1473–1543), se dávno před tridentským koncilem a před osvícenstvím zaradoval z pádu Cařihradu a liboval si, že konečně budeme brát vážně i jiná velká náboženství a snažit se je pochopit. Exkluzivismus, jako tvrdé pojetí samospasitelnosti, byl nahrazen měkkým pojetím inkluzivismu po II. vatikánském koncilu
(1962–1965) zásluhou papežů Jana XXIII. a Pavla VI., jakož i významného jezuitského teologa Karla Rahnera (1904–1984), žáka to filozofa Martina Heideggera (1889–1976). Podle Rahnera patří sice spása z definice do křesťanství, ale pojem „anonymní křesťan“ lze aplikovat na každého člověka bez ohledu na jeho náboženské přesvědčení či příslušnost. Nikdo tedy není z možnosti spásy vyloučen a nikomu taky není spása zaručena.
Konečně je zde i názor, že autentické cesty ke spáse vedou i přes jiná náboženství než křesťanská. Tento pluralismus je ovšem už radikálním popřením samospasitelnosti jakékoli církve, na druhé straně však nahrává onomu pohodlnému přístupu ke spáse, totiž že k ní stačí jistá konformita či poslušenství v rámci jakéhokoli společenství. To s sebou ovšem nese nejen pro dosažení spásy, ale i pro pobyt na tomto světě významná rizika extremismu. Tohoto krátkého výkladu o původním a současném významu pojmu samospasitelnost bylo zapotřebí proto, abychom mohli přistoupit k dalším úvahám.
Samospasitelnost v právu
Nejen náboženství, ale i právo se v naší civilizaci vyznačuje vysokým stupněm sebevědomí a přesvědčením o exkluzivitě a nadřazenosti svého poznání. Nechybějí názory, že náboženství a právo je odjakživa vlastně totéž. Argumentuje se pro to hlavně tím, že náboženství, jako vztah Boha a člověka, se opírá o smlouvu mezi nimi, nu, a smlouva zkrátka patří do práva, a ne do teologie. Uzavřel Jahve smlouvu s Abrahámem? A s izraelským lidem? Tak vidíte! A co to přinesl Mojžíš z hory Sinaj? Nebyla to náhodou ústava? Kdo jiný se tedy má ujmout svých exkluzivních interpretačních pravomocí, když ne právníci? Neříkejte, kolegyně a kolegové, že to taky tak nevidíte a že se necítíte důležitější než sám Pánbůh, když mu můžete zamítnout jeho žalobu na porušení smlouvy ze strany lidu, ba co víc, vy můžete vyhovět žalobě lidu na Pánaboha, že neplní vůči lidu své smluvní povinnosti.
Tohle všechno není zase až tak úplná legrace, když si uvědomíme, že právníci vážně vznášejí nároky na samospasitelnost práva tvrzením, že „mimo práva není spásy“, tedy že právo a právníci s konečnou závaznou platností rozhodují, co je (alespoň na tomto světě) správné a co nesprávné, ba co dím, spravedlivé a nespravedlivé. A to bychom tézi „nulla salus extra ius“ možná ještě spolkli, kdyby se po nás nežádalo uvěřit, že právo je záruka spásy. O nic se nestarej, dodržuj právo, jak ti káže tvůj právník, a budeš spasen. Hm, hm.
Exkluzivita tohoto pojetí je poněkud překonaná. Inkluzivní přístup, kde nás k právní spáse anonymně vede svědomí, morálka či zdravý rozum, se v Čechách ne a ne prosadit. U nás musí být všechno „ze zákona“. Tuhle jsem slyšel větu, že „při změně směru je řidič povinen ze zákona blikat“. A kdyby to v zákoně nebylo, tak smí, nesmí, může nebo nemůže řidič blikat ze zdravého rozumu nebo ze slušnosti? Vidíte, co si na sebe exkluzivní spasitelností psaného práva šijeme, jestli jsme si to už neušili, jako že nejspíš jo. Jediná svatá všeobecná apoštolská církev (katolická) je po druhém vatikánském koncilu při posuzování samospasitelnosti mnohem pružnější než české právo, takže spásu nikomu neupírá, ale ani nezaručuje. Ale my to máme všechno popletené od Gustáva Husáka, který nás normalizoval do podoby, že je pořád ještě lepší dodržovat jakékoli psané právo než uplatňovat nepsanou třídní revoluční zákonnost. A taky že jsme dodržovali vedoucí úlohu strany, když byla napsaná v ústavě, a Prügelpatent taky, ať to byla třeba ta největší pitomost. Teď taky pořád ještě ze zákona blikáme a trumfujeme se tím, že státu je zakázáno vše, co je lidu dovoleno, a naopak, takže se v tom ve všem nevyzná ani prase, natož bakalář práv.
Kdesi jsem zaslechl, že prý je Gustáv Husák v nebi, neboť na smrtelném loži litoval hříchů a katolický kněz jej smířil s Bohem. Václav Havel je prý naopak v pekle, protože návštěvu duchovního na smrtelném loži odmítl. Ne že bych Gustávovi nepřál radostí věčného života, ale na tomto příkladu vidíte, co je to normalizace. Mít spravedlnost boží v kapse, jako nějakého tajtrlíka. Tak jestli bychom už neměli i my s tou normalizací konečně přestat. Ať Václav Havel odpočívá v pokoji a svítí mu světlo věčné.
Zatím jsme došli k tomu, že církev katolická se snaží se svou samospasitelností něco udělat, a právo koneckonců všeobecně taky, až na českou výjimku, a kvůli té si nikdo nedá nohu za krk, protože i my Češi z toho časem vyrosteme.
Ekonomická samospasitelnost
Role náboženství se však v posledních asi 200 letech ujala ekonomie, a jako každé nové koště mete opravdu dobře. Její sebevědomí a přesvědčení o vlastní exkluzivitě a nadřazenosti lze srovnat pouze s církví v apoštolských dobách prvních tří století po Kr. Spása v pojetí ekonomie je dobré bydlo zde na zemi, a její monopol na tento druh spásy, tedy její samospasitelnost, je absolutní a nedělitelná. Ekonomické náboženství má svůj Starý zákon a Nový zákon, má své proroky, své hereze a má i svůj mystický aparát. Za velkého starozákonního proroka se považuje třeba Adam Smith, význačnými novozákonními proroky jsou Marx, Hayek, Friedman a jejich početné žactvo, které se hlavně zabývá vzájemnými exkomunikacemi heretiků a pekelnými klatbami proti kacířům. K ekonomické mystice, která pravověrné i heretiky spojuje, patří trh, jeho neviditelná ruka, konkurenceschopnost, manažerské charisma a prorocký duch.
Ekonomické náboženství se rozšířilo už i do těch nejzapadlejších koutů světa, jako např. do Čech, a jeho věřící se rekrutují ze všech společenských vrstev. Jeho horlivými vyznavači jsou hlavně lékaři, sportovci, přírodovědci, ajťáci a odboráři, ale najdete je i mezi holičkami, ajznboňáky a farmáři. Ekonomové plní ve společenství věřících službu kazatelskou. Vyučují je z Velkého katechismu ekonomické gramotnosti a poznáte je podle planoucího zraku a vymítání ďábla z hříšníků. Prorok Jonáš, když kdysi kázal pokání v Ninive, roztrhl si roucho a sypal si popel na hlavu. V dnešní krizi nemá ekonomický prorok rouch mnoho (s výjimkou Paroubka) a popílky jsou pro životní prostředí nepřijatelné, takže krizi řeší utažením opasků hříšníků a máslem na své hlavě.
Řečeno po pravdě, ekonomičtí proroci ve světě v posledních pár letech ze své samospasitelnosti hodně ubrali a kdo ví, jestli se neblíží nějaký jejich druhý vatikánský koncil, ekonomické aggiornamento a vůbec ekonomický ekumenismus. V Čechách to díky Husákově normalizaci zatím nehrozí, nýbrž hrozí další a další normalizační reformy typu vlk se nažere a koza zůstane celá. Víte, kolikrát se ekonomický vlk za Husáka nažral? Aspoň osmkrát. A ta socialistická koza, byť notně vyhublá, si mečela pořád po svém, jak je pěkně nažraná, pokroková a suverénní, a že se ještě nikdy tak dobře neměla. No tak dobrá, dejte ještě nažrat soukromým penzijním fondům, Temelínu, Blance a Opencardu, prodejte letiště Rusákovi, Lesy ČR do Bavor, břidličné plyny třeba do Tibetu a Karlštejn Sorosovi. O moc víc toho tady na prodej nezbývá. Jen mě, prosím vás, nerozčilujte výroky, jako že jsme vyspělá technická civilizace a informační společnost, že stát je nejhorší vlastník, protože je špatný manager, a že nezajistil podnikatelům prostředí a vůbec konkurenceschopnost, pročež musí být trestán finančními trhy až do těch hrdel a statků. Je to ještě horší než blikat ze zákona. Ale počkejte, on se stát naštve, vyhlásí svou samospasitelnost, zavede militantní demokracii, strčí Havla do koncentráku, a hlídat ho tam budete vy, vyspělí soudruzi informatici a konkurenceschopní manažeři, jestli ze zákona řádně bliká a nevybočuje ze svého jízdního pruhu. Nakonec ho ještě budete prstíčkem hrabat a špendlíčkem kopat za smutného zpěvu finančních trhů.
Politika a český básník
Čeští politici jsou taky samospasitelní a jejich přesvědčení je, že jen oni jsou povoláni k provolání českého národního zájmu, což podle nich je právě to blikání a konkurenceschopnost. Konkurenceschopnost je pak manažerská schopnost prodat každý šunt za přemrštěnou cenu, a zajistit ji je třeba obzvláště ve službách lichvářských, hazardních, sexuálních, likvidačních a odpadních. Konkurenceschopnost rozhodně není umění poctivě se živit prací své moudré hlavy a pilných rukou. Ale politici se mýlí. Národní zájem neznají oni, ale zná jej básník a český národní zájem zná český básník.
Josef Václav Sládek (1845–1912), zakladatel české anglistiky a amerikanistiky, překladatel, spisovatel a básník jej v Českých písních formuloval takto:
Svatý Václave,
české kníže slyš!
Hlasy k tobě pozvedáme
v nadhvězdnatou říš.
Tisíc tomu let,
cos byl kníže náš,
tobě byla řada věků
jako noční stráž.
Ale přes tvou zem
za těch tisíc let
vln jak mořem převalilo
všelikých se běd.
Ale tys je znal,
při svém lidu stál,
tys té země nezapomněl,
již jsi miloval.
V tísni duše své,
v číše hořkostech
jméno tvé za útočiště
měla na svých rtech.
V stkvoucím brnění
slávou zářící,
v čele vojsk jels na své brůně
s černou orlicí.
Svatý Václave,
volá tě tvůj lid:
Vrať své zemi požehnání,
vrať svým dětem klid!
Vnucen-li však boj
v záři krvavé,
bitvy veď, jaks dědy vodil,
Svatý Václave!
Sládek bude mít letos stoleté výročí úmrtí. Josef Bohuslav Foerster tu píseň krásně zhudebnil. Uslyšíme ji?
V tísni duše své, v číše hořkostech, volá tě tvůj lid. Vrať své zemi požehnání, vrať svým dětem klid!
