Kontrariáni tvrdí, že samo vlastnictví offshorového majetku nic neznamená a že za jistých okolností je to logické podnikatelské řešení toho či onoho problému natolik delikátního, že mu lidé mimo finančnický svět nerozumějí. Je to podobné jako říci, že běhat po ulici v lyžařské kukle s pistolí v ruce přece není nic ilegálního a že za určitých okolností je to úplně racionální jednání. Je to pravda, ale není to mnoho platné.
Jedno mají mainstreamoví novináři a kontrariáni společné: neptají se, cui bono, v čí prospěch? Nikoho nezajímá, komu zveřejnění panamských dokumentů prospělo. Odpověď by nebyla ani jasná, ani pěkná; je skoro lepší se po ní vůbec neptat.
Zopakujme si, co víme. Někdy na počátku roku 2015 pošle kdosi vystupující pod symbolicky anonymizující přezdívkou John Doe do respektovaných německých novin Süddeutsche Zeitung e-mail. Nabízí v něm kýbl – 2,6 terabytu se i při maximální kompresi vejde právě tak do velkého kýble – dokumentů panamské právnické firmy Mossack Fonseca, které se týkají neprůhledných offshorových společností. John Doe si klade následující podmínky: nic si za to nevezme, nikdy se s nikým z novin nesetká a bude s nimi komunikovat pouze ultrašifrovanou poštou.
Süddeutsche Zeitung, jinak titul solidní až běda, tuhle nabídku přijal. V málokdy vídaném gestu profesní solidarity odevzdal veškeré materiály Mezinárodnímu konsorciu investigativních novinářů (ICIJ), sídlícímu ve Spojených státech. Následně šestasedmdesát titulů svorně drželo zhruba 14 měsíců zobák; poté první dubnovou neděli společně vydaly sdělení velmi podobného znění. Následně to s různou měrou výběru opsala kvanta ostatních médií z celého světa.
Novináři se houfně vážně zabývají tím, jestli anonymita finančních transakcí je, nebo není přijatelná. Sami však nemají nejmenší problém brát informace o tomtéž z dokumentů, které pocházejí ze zdroje deklarovaně superanonymního a jež sami nikdy ani neviděli. A pořád se nikdo neptá, cui bono.
Vítr vane z Ruska
Hlavními hrdiny jsou tři šéfové státních exekutiv. Islanďan Gunnlaugsson už funkci složil. Brit Cameron bude mít co dělat, aby skandál ustál. Třetí z nich, Rus Vladimir Putin, je v pohodě, protože na něj dokumenty nevyzradily dohromady nic. Kdo se přece jen ptá, komu panamské dokumenty prospěly, měl by to vzít v potaz.
A všimnout by si měl i načasování panamského „leaku“. Byla to chvíle, kdy naplno běžely západní protiruské sankce a cena ropy každým dnem klesala na nové několikaleté minimum; s ruskou ekonomikou (a implicitně s Putinovou pozicí v čele státu) to vypadalo všelijak. Měl by si také uvědomit, že v Kremlu sídlí Federální služba finančního monitoringu – patrně nejschopnější orgán svého druhu na světě – a odpovídá pouze prezidentovi, který ji navíc založil.
Panamské dokumenty přitáhly pozornost médií od Islandu po Peking a upřely ji všude možně. Putin sám z nich vychází realisticky čistě (že jeho kamarádi disponují podivně vysokými sumami, není nic nového), což jeho vládu legitimizuje. Zmatek, který dokumenty vyvolaly na Západě, je tak či onak pro Putina bonusem. Je klidně možné, že celý panamský humbuk je režírovaný z Kremlu a západní novináři slouží jen jako banda užitečných idiotů.
| Čtěte v nové Strategii |
|---|
| Článek vychází v dubnovém čísle měsíčníku Strategie, kde si dále můžete přečíst rozhovor s šéfem AKA a festivalu PIAF Markem Hlavicou, článek o kampani na podporu výročí Karla IV., o značce Dallmayr, která znamená prvotřídní kávu, čaj i lahůdky, dále rozhovor s marketingovým ředitelem AV Media Tomášem Přádou, který popisuje sbližování světa IT s audiovizí, či příběh spoluautora Fofoly, tedy marketingového ředitele Kofoly Karla Hrbka. |
| Strategie vychází 22. 4. 2016. |
