Jak jste v sobě objevil kreativce?
Už jako malý jsem byl hodně kreativní, rád jsem kreslil, a abych mohl zachycovat skutečnost kolem sebe, začal jsem fotit. Přivedl mě k tomu můj táta, amatérský fotograf, který mě naučil, jak komponovat záběr. Bylo mi jedenáct a fotoaparát mi úplně změnil život. Vzdělával jsem se teoreticky prohlížením fotografických knih i prakticky – začal jsem za dvě libry na hodinu vyvolávat svatební fotky.
Mým dalším jobem byla místní videopůjčovna, kde bylo mým úkolem převíjet vrácené kazety. Zhlédl jsem tolik filmů, kolik jsem stihl, a začal chápat koncept vytváření filmu, princip používání světel, produkční hodnotu. Filmem, který mě ovlivnil asi nejvíc, byl Vetřelec Ridleyho Scotta – obvykle jsem každý film sledoval pohledem režiséra, kterým jsem chtěl být, tady jsem ale zapomněl, že sleduju film. Ale nejvíc mě pořád zajímal zastavený obrázek. Fotil jsem hodně zátiší a soustředil se na jejich grafickou a kompoziční stránku.
Kdy jste si začal fotografií vydělávat?
V devatenácti jsem začal pracovat jako asistent fotografů v sousedství, u kterých jsem se naučil, jak vytvářet prezentace, základům designu a packagingu. A přišlo mé první profesionální focení, dostal jsem na vytvoření fotek celé čtyři dny i s laborkou… Klienti byli spokojení a vraceli se za mnou, já začal fotit i mimo ateliér, do jedné výroční zprávy jsem poprvé fotil portréty.
Ve třiadvaceti mě oslovil známý módní fotograf Nick Night. Tehdy jsem zjistil, že jsem byl pouhým amatérem – až jako Nickův asistent jsem poznal exotický, třpytivý, ale současně nebezpečný svět módy, který mě oslnil. Začal jsem s portréty pro magazín Daised and Confused, kde mi brzy nabídli, ať fotím módu. Doopravdy mě ale proslavil až fotoseriál, který jsem nafotil mírně opilý na jedné párty a pojmenoval Pod sukní – ano, fotil jsem holkám kalhotky. O seriálu se začalo psát, fotky uveřejnil známý server News Influence a oblétly svět.
Záhy mi zavolala objevitelka fototalentů Isabella Blowová a povídá: „Strašně se mi líbí tvé nipples! Odteď budeš dělat se mnou!“ Mojí první prací byl apokalyptický seriál ve stylu filmu Mad Max s dětmi v korzetech. Velmi stylizované, vyhrál jsem si s kompozicí a světly. A přišel telefonát od další kapacity oboru – Anny Winklerové z časopisu Vogue. Pozvala mě na rok do Států – a to byl průšvih. Já si až dosud fotil své stylizované vize, ale tady po mně chtěli konvenční módu. Byla to lekce práce ve velkém hollywoodském studiu a já zjistil, že móda funguje jako film.
A nakonec jste také k filmu přeskočil.
Byl jsem hodně žádaný v hudebním videu, protože jsem uměl natočit velmi přitažlivě produkt. Můj první klip byla písnička Hi Saints s dívčí kapelou Girls Like You. V dalším spotu jsem rozhýbal fotky ve stylu slavného filmu Zabriskie Point.
Postupně jsem přicházel na to, jak při natáčení využívat svícení, bylo to přece jen jiné než u statických fotek. Začalo mi vadit, že se mé fotky nehýbou, že jsou němé. Učil jsem se, jak strukturovat pohyblivé obrázky, jak je řadit ve střižně. K filmu jsem přišel se silným smyslem pro vizualitu, neměl jsem ale zkušenosti, jak vyprávět příběh, jak ho rytmizovat, jak vytvořit jeho strukturu. Učil jsem se chybami, jak říkal režisér Stanley Kubrick.
Co vás přivedlo k reklamě?
Najednou mi chodily nabídky – a já nebyl proti. Jako skoro každý jsem začal sociální reklamou, která se točí bez honoráře. Můj první spot byl o lidech bez domova. Mým prvním produktovým spotem byl Range Rover, ale nebyla to klasická zakázka – já pro ně fotil a chtěl točit spot, ale nevěřili mi, že to dokážu. Tak jsem si za vlastní peníze najal filmový štáb, spot jsem natočil, sestříhal a předvedl klientovi – a on ho koupil!
Další spoty už jsem točil za peníze, mimo jiné pro Nike nebo Samsung. Mým nejnovějším spotem je velká letošní kampaň pro Cartier vystavěná jako krátký hraný film o délce šest minut. Jeho prezentace je zvláštní – v kinech na něj běží upoutávky s výzvou: podívejte se na reklamní spot na internetu… Dlouho mě zastupovala produkce RSA, nyní mě nabízí Acne pro Británii a USA a pařížská Psycho pro zbytek světa.
Reklama, již Sean Ellis natočil pro Cartier.
Jak došlo na spolupráci s Davidem Lynchem?
Lynch mě oslovil, abych pro něj zopakoval své nejlepší fotografické kompozice ve filmu jako kameraman. Já s ním chtěl strašně pracovat. Při natáčení mě ale vysál jako houbu, já byl zklamaný, Lynch nadšen. Méně nadšení byli klienti. „Příliš temné obrázky,“ řekli. Co jste od nás čekali? pomyslel jsem si. Herečka vypadala jako Isabella Rosselliniová v Modrém sametu, natáčelo se v noci v tmavém lese, podařilo se mi vytvořit patřičně bizarní záběry… Prostě to nejlepší z Lynche a Ellise!
A pak už byl jen krůček k filmové režii.
Když jsem zvládl natáčení TV spotů, musel následovat hraný celovečerní film. V něm jsem začínal zase od začátku. Nejdříve jsem natočil krátký 30minutový film Cashback, který byl nominován i na Oscara, pak jsem sehnal další peníze, přitočil další záběry, které s těmi původními daly dohromady můj první celovečerní film stejného jména. Svým třetím filmem Metro Manila jsem vstoupil na půdu sociálního dramatu, odehrávajícího se na Filipínách.
Sponzoři se moc nehrnuli, ale já jsem orientovaný na cíl – a toho bylo třeba dosáhnout. Vzal jsem si půjčku a do zástavy dal svůj dům. V Londýně jsem bydlel tři měsíce v autě, parkoval jsem u školního centra, kam jsem se chodil sprchovat. V Manile jsem v miništábu fungoval i jako kameraman a zvukař – zaznamenával jsem obraz i zvuk jen HDCam kamerou. Tím jsme film pořídili opravdu jako nízkorozpočtový, stál jen 60 tisíc liber, podstatně méně než řada mnou režírovaných reklam.
Hotový film vypadal dlouho jako propadák, festivaly ho nechtěly, až ho vzali na Sundance. Přijetí bylo skvělé, měl výbornou publicitu a nakonec ho hollywoodská produkce koupila pro natočení remaku v angličtině. Ten já už ale dělat nebudu… Tímhle filmem jsem řekl, co jsem chtěl. Ale hollywoodské peníze se mi hodily, vyplatil jsem jimi svůj dům…
V Praze jste natáčel v produkci Dawsonu reklamy. Prý se sem vrátíte.
Bude se tu točit můj další film, který bude o operaci Antropoid. To je téma statečného boje silných lidí, díky kterému se porobený český lid přihlásil k boji proti německým okupantům.
Sean Ellis (1970)Narodil se v anglickém Brightonu, fotografoval kampaně pro módní časopisy a značky jako Davidoff, Pirelli, Land Rover, Nina Ricci, Christian Dior či Hugo Boss. Televizní reklamy točil mimo jiné pro Cartier, O2, Nike, H&M či Samsung. S režií reklamních spotů nikdy nepřestal, natáčel je i v Praze, kam ho přivezla produkce Dawson. V Praze bychom ho měli vídat v příštím roce častěji, v koprodukci Kryštofa Muchy tu má režírovat mezinárodní hraný projekt o atentátu na Heydricha.
