Dnešní společnost vnímá svobodu slova jako všeobecně akceptovanou, univerzální hodnotu, chráněnou nejen na mezinárodním poli prostřednictvím řady mezinárodních dokumentů, ale též na úrovni právních řádů jednotlivých států. Ve většině případů nabývá její definice velice obecného rázu, zejména proto, aby zastřešila široké spektrum jednání, s nímž se v reálném životě setkáváme. Aniž bych se v následujících řádcích snažila o popření tradičního konceptu svobody slova, pokusím se nastínit, proč nedostačuje potřebám soudobé internetové éry.
Tištěná média se v době svého vzniku vyznačovala omezeným nákladem a především důležitým charakteristickým znakem. Byla vysoce elitní, a to nejen pokud jde o čtenáře, kteří si je mohli dovolit, nýbrž i pokud jde o samotné přispěvatele. Současnost sice nelimituje přístup k novinám pro čtenáře, nicméně v jisté míře stále platí, že možnost publikovat v tisku není dostupná všem. Opačná situace nastává, pokud se zaměříme na internet. Uplatnění elitního přístupu k vyjadřování na webových stránkách či sociálních sítích by popřelo účel a vznik uvedeného média. Prakticky jedinou překážkou pro neomezené šíření obsahu na webu je přístupnost techniky, potažmo internetového připojení, včetně určité míry uživatelovy znalosti i orientace v daném prostředí.
Ryze tradiční koncept svobody slova sledoval možnost každého jedince vyjadřovat se svobodně, bez jakéhokoli omezení či legálního zásahu k věcem veřejným, respektive jakémukoli tématu pluralitní veřejné diskuse. Jednotlivé názory většinou nepřekročily hranice konkrétního města, obdobně jejich šíření záviselo na komunikaci obyvatel určitého území. Proč za těchto okolností internetové prostředí představuje natolik odlišné podmínky pro svobodné vyjadřování? První argument spočívá v neomezeném množství internetových uživatelů. Druhý v nemožnosti jejich regulace co do přístupu k internetovému médiu. Třetím jsou specifika šíření informací prostřednictvím webové sítě, jejich okamžitost, zkratkovitost a neomezený dopad. Vztáhnu-li řečené k úvodní promluvě článku, se všemi aspekty internetové svobody vyjadřování nemohli liberální tvůrci Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 19), Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (čl. 19), případně jiných, bez dalšího počítat.
Clintonův internetový zásah
Právo tradičně reaguje s jistým odstupem, pokud jde o potřeby regulace určité oblasti. V závodě s rychle se rozvíjející sférou sociálních sítí se ale úspěšně drží spíše poslední části pelotonu. Přitom potřeba regulace natolik aktivního prostředí, jakým je internet, musí dříve či později projít zásadní obměnou.
První zmínky o vzájemném vztahu mezi internetem, svobodou slova a právem lze dohledat např. v souvislosti s Komunikačním aktem z roku 1996 (tzv. Communication Decency Act), jímž se americký Kongres s plnou podporou Billa Clintona snažil vypořádat s přístupem k pornografickému a obscénnímu materiálu na webových stránkách. Kromě jiného, uvedený zákon kriminalizoval šíření obscénního či neslušného obsahu osobám mladším 18 let. Jeho tvůrci ovšem nevzali v potaz rozsah Komunikačního aktu zahrnující nejen veškerý nepřístojný obsah, ale i lékařské texty, nákresy nebo uměleckou beletrii. Soudy jednotlivých federálních států posléze shodně prohlásily zákon za neústavní (rozpor s Prvním dodatkem ústavy Spojených států amerických). Mezi nejcitovanější prameny té doby patří nepochybně stanovisko soudce Stewarta Dalzella, jenž připustil, že jakýkoli dialog volně přístupný na internetu testuje limity obecného diskurzu, toho, co je přípustné, a co již nikoli. Svoboda slova na internetu dle Dalzella může nabývat nekonvenčního, emočně laděného, místy nepřístojného rázu. Zmíněné charakteristiky však musejí být očekávány, pokud jde o internet, místo, kde se setkávají lidé nejrůznějšího původu, tradic, smýšlení, včetně názorů. Tato volnost nicméně nestírá požadavek na obecnou výchovu uživatelů internetového prostředí, zvyšování jejich gramotnosti a informování o rizicích života online.
Nelegální (?) online vyjadřování
Zaměříme-li se nyní na možné konflikty, které v minulosti vznikaly s nástupem sociálních sítí, předně zdůrazněme základní aspekt – vyskytují se po celém světě. Jejich srovnání je v pak v důsledku prakticky nemožné vzhledem k odlišným právním systémům a právním úpravám jednotlivých států. Přesto alespoň naznačují, že k otázce svobody slova na Facebooku, Twitteru, MySpace a dalších bylo doposud přistupováno bez zvažování všech aspektů internetové komunikace.
V únoru loňského roku došlo k zadržení a rozhodnutí o vazbě 24letého korejského fotografa, jenž na svém Twitter účtu sdílel zprávu severokorejské vlády: „Ať žije Kim Čong-il!“ Následně výrok doplnil sarkastickou upravenou fotografií severokorejského vojáka. Cíl uvedeného jednání? Zesměšnění vlády sousedního státu, včetně tamních poměrů. Jihokorejští představitelé však mladíka obvinili z porušení národního bezpečnostního zákona přijatého před 65 lety. Odůvodnění spočívalo v ilegálním jednání, kterého se měl muž dopustit tím, že protežoval nepřítele státu. Případ představuje očividné selhání, pokud jde o odlišení politického aktivismu, sarkasmu a otázky narušení národní bezpečnosti. Pod rozsah národního bezpečnostního zákona spadá většina kauz řešících svobodu slova. Mimo jiné zakazuje občanům vstup do organizací, jejichž cílem je sesazení jihokorejské vlády, dále vytváření nebo šíření materiálů, potažmo informací, které propagují protivládní myšlenky. Jde o stejný zákon, jako byl ten užívaný v době, kdy Jižní Koreji vládl vojenský režim jihokorejské armády, přičemž uvedený předpis zaštiťoval násilná jednání a kriminální akty proti všem občanům kritizujícím postupy vůči Severní Koreji.
Několika incidentům v souvislosti s nevhodným obsahem na sociálních sítích se nevyhnuly ani olympijské hry v Londýně. Po nevydařeném olympijském závodě skokana Toma Daleyho se na jeho Twitteru objevila zpráva v následujícím znění: „Zradil jsi svého otce, doufám, že si to uvědomuješ.“ Zpráva referovala k Dayleho otci, který zemřel v roce 2011. Kromě dalšího veřejně podporoval účast svého syna na olympijských hrách a samozřejmě za života očekával synovo umístění na stupních vítězů. Záhy po zveřejnění policie zatkla sedmnáctiletého studenta pro podezření ze šíření urážlivé, nebezpečné zprávy. V průběhu vyšetřování policisté zjistili, že mladík byl původcem celé řady nenávistných komentářů napříč jednotlivými sociálními médii. Dle informací zahraničních sdělovacích prostředků případ skončil pouze u formální omluvy olympionikovi. Nicméně diskuse o způsobech, kterými dnešní společnost interaguje v rámci sociálních médií, zanechala v britském právním světě nesmazatelnou stopu.
Twitter joke trial
Británie si v souvislosti s kauzami olympijských her připomněla pravděpodobně nejznámější pochybení justice, mluvíme-li o vyjadřování na internetu. Média kauze Paula Chamberse, britského finančního poradce, přidělila označení „Twitter joke trial“. Věc příhodně ilustruje, že oproti jiným druhům médií se na internetu může objevit prakticky jakýkoli obsah. I tomu však musí být poskytována ochrana, byť vyznívá sarkasticky, cynicky, na první pohled škodlivě. Přílišný formalismus v případě svobody slova na sociálních sítích znamená tíhnutí práva k nepružné instituci.
V lednu roku 2010 došlo k uzavření letiště v Doncasteru vlivem sněhové bouře a nepříznivých povětrnostních podmínek. Výkyvy počasí tehdy změnily Chambersovy plány ohledně návštěvy přítelkyně v Belfastu. Muž se následně vrátil domů, kde posléze na svém Twitter účtu napsal veřejně přístupnou zprávu opatřenou #Robin Hood airport (obdobný způsob označení způsobí, že se zpráva zobrazí na Twitter účtu označeného, jde o tzv. „hashtag“). Ve volném překladu zněla tímto způsobem: „Sakra! Robin Hood letiště bylo zavřeno! Máte týden a něco, abyste s tím něco udělali, jinak vás vyhodím do povětří!“ Následující týden byl Chambers obviněn z porušení Komunikačního aktu z roku 2003, neboť údajně odeslal veřejnou elektronickou zprávu hrubě urážlivého, neslušného, obscénního nebo výhružného charakteru. V květnu 2010 je uznán vinným z důvodu „zaslání zprávy výhružné povahy v kontextu doby, v níž žijeme“, a tudíž odsouzen k pokutě 1000 liber. Ztrácí práci, přičemž zahajuje téměř dvouletou snahu nejen o prokázání své neviny, nýbrž i absurdity daného případu. Po několika neúspěšných jednáních v rámci nižších instancí britské justice, High Court shledává Paula Chamberse nevinným. Argumentaci staví především na neexistenci jakékoli oprávněné hrozby, kdy v kontextu všech okolností Chambersovo konání představovalo pouze sarkasticky laděný vtip.
Nástup kyberprávníků?
Kauzy nastíněné v předchozích odstavcích provázejí důležitou debatu o otázkách online komunikace na sociálních sítích. V jejím rámci můžeme vystopovat protilehlé názory těch, kteří svobodu slova vnímají v obecném pohledu ve vztahu ke všem médiím shodně, a zároveň těch, již volají po její transformaci v intencích webové aktivity uživatelů. Zatímco někteří teoretikové (např. Jack M. Balkin z Yale Law School) zaznamenávají předzvěst etapy kyberprávníků, odborníků nejen v oblasti právní, ale zejména technologické, Česká republika doposud neeviduje významnou kauzu řešící svobodu slova na sociálních sítích. I přesto se však u nás v posledních letech postupně selektuje právo informačních a komunikačních technologií či odborná pracoviště věnující se uvedenému trendu.
Vrátím-li se zpět k východiskům nastíněných případů, nejasnosti v nich se zdají dvojího rázu. Buď dochází k aplikaci obsoletních ustanovení předpisů, které vznikaly v době neexistence komunikačních médií typu sociálních sítí, nebo nastupují interpretační obtíže v průběhu procesu soudního rozhodování. Právo na jedné straně ovlivňuje především stupeň ochrany, jakou bude technologie požívat. Přiděluje limity a zákazy. Nicméně stále se pohybujeme pouze ve sféře legislativy. Proto v rámci zvažování svobody slova na internetu nelze opomenout druhou stranu mince – proces soudního rozhodování, kde stěžejní roli přejímá lidský faktor. Éra digitální, internetová, či jakkoli jinak ji budeme nazývat, zastupuje nové prostředí, v němž svoboda slova existuje. Absentuje-li uvedený faktor při posuzování konkrétního jednání, ztrácí se podstata právní ochrany jednotlivce.
Vzhledem k tomu, že bezpečí online anonymity pomalu mizí v nenávratnu, nabízí se otázka, zda již nenadešel vhodný čas k přehodnocení vnímání svobody slova na internetu, jakož i v kontextu každodenního života sociálních sítí.
