Hlavní autor nového kodexu, Karel Eliáš, uvedl v roce 2011, že „klíčová témata … zákoníku jsou … respekt ke svobodě jednotlivce v jeho soukromé sféře, úcta k jeho projevené vůli a rozumná ochrana slabší strany“. Připomeňme i hodnoty a zásady, zmíněné v § 3 kodexu.
Takto definované priority a principy se musely projevit i v právní úpravě dědění, která je mnohem obsáhlejší než dosud: v občanském zákoníku zabírá téměř čtvrt tisícovky paragrafů (§ 1475 až 1720). Dosavadní instituty totiž kodex upravuje podrobněji než nyní a kromě toho do platného práva zavádí – i s odvoláním na svobodu zůstavitele a úctu k jeho vůli – některé další, osvědčené v dřívějších či v zahraničních právních úpravách.
Hned úvodem uveďme, že kodex se nevrací k institutu ležící pozůstalosti, tj. před rok 1951, kdy se dědictví nabývalo až konstitutivním rozhodnutím soudu o odevzdání dědictví. I nadále se tedy dědictví nabývá již smrtí zůstavitele a „nabytí dědictví potvrzuje soud“ (§ 1670) deklaratorním rozhodnutím.
Dědí se podle smlouvy…
Výčet dědických titulů rozšiřuje nový kodex zejména o dědickou smlouvu, která je – na rozdíl od závěti – kontraktem. Může ji uzavřít zletilý a plně svéprávný zůstavitel, který jí „povolává druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka, a druhá strana to přijímá“ (§ 1582). Dědickou smlouvu nelze uzavřít o celé pozůstalosti; čtvrtina musí zůstat volná (i tu ale lze odkázat témuž dědici, zejména závětí). Smlouvu nelze jednostranně zrušit, což dává smluvním dědicům větší šanci, že budou po zůstaviteli dědit – samozřejmě jen tehdy, bude-li v době jeho smrti co dědit. Smlouva jej totiž v zásadě neomezuje v tom, aby během života se svým majetkem libovolně nakládal (§ 1588). Ovšem např. při obdarování jiné osoby zůstavitelem se může smluvní dědic dovolat neúčinnosti darování, k němuž došlo v rozporu s dědickou smlouvou.
Dědickou smlouvu mohou uzavřít i manželé či snoubenci (u nich se ale stane účinnou až jejich sňatkem). Dojde-li pak k rozvodu, nemá to na smlouvu – není-li v ní sjednáno jinak – samo o sobě žádný vliv; každý z rozvedených se ale může domáhat jejího zrušení soudem. Ovšem „soud návrhu nevyhoví, směřuje-li proti tomu, kdo nezapříčinil rozvrat manželství a s rozvodem nesouhlasil“ (§ 1593).
…podle závěti…
Dalším pořízením pro případ smrti je závěť, kterou lze pořídit soukromou i veřejnou listinou (§ 1533 a násl.). Písemná forma však už není vždy nezbytná: kodex nově zavádí závěť s úlevami, určenou pro osoby, které se kvůli nečekané události (například válce či živelné pohromě) nacházejí v ohrožení života a nemohou již pořídit závěť obvyklým způsobem; jejich poslední vůli zaznamená např. starosta či velitel jednotky, vždy za přítomnosti dvou svědků.
Protože při sepsání závěti nikdo neví, zda se osoba, kterou povolal za dědice, jeho smrti dožije, upravuje nový kodex náhradnictví (§ 1507 a násl.): zůstavitel jí může povolat náhradníka (a i náhradníkům lze postupně povolat další náhradníky). Zavádí se také svěřenské nástupnictví (§ 1512 a násl.), při němž dědictví po dědicově smrti nabude svěřenský nástupce jakožto následný dědic. Toho lze využít například tehdy, je–li v rodině mentálně postižené dítě. Po smrti svých předků se sice může stát jejich dědicem, ovšem samo již platně testovat nemůže. Pokud tedy posléze samo zemře bez zákonných dědiců, připadne pozůstalost státu. Při zřízení svěřenského nástupnictví ale zůstane majetek dítěte, který zdědilo, zachován v soukromé sféře.
Pro případy, kdy zůstavitel chce někomu zanechat jen určitou věc, například na památku, se zavádí odkaz (§ 1594). Předmětem odkazu je zpravidla věc ve vlastnictví zůstavitele; ten však může jako odkaz určit i věc ve vlastnictví někoho jiného (zejména osoby povolané za dědice). Na základě zůstavitelova příkazu v závěti nebo v dědické smlouvě má odkazovník právo požadovat vydání této věci. Každému z dědiců však musí z hodnoty dědictví zůstat aspoň čtvrtina, nezatížená odkazy. (Tato úprava chrání nejen dědice, ale i věřitele zemřelého – odkazovník totiž není dědic a nemusí tedy hradit dluhy zemřelého.)
…nebo zákonné dědické posloupnosti…
Nový občanský zákoník rozšiřuje okruh zákonných dědiců z nynějších čtyř dědických skupin na šest dědických tříd (§ 1633 a násl.). Oproti dosavadní úpravě budou „ze zákona“ dědit i praprarodiče zemřelého anebo jeho sestřenice a bratranci.
Opomenutí nepominutelného dědice již nezpůsobí neplatnost závěti; opomenutému toliko založí právo požadovat vyplacení svého povinného dílu – tedy nikoli podílu z pozůstalosti, nýbrž finanční částky, která odpovídá určité části zákonného dědického podílu. U nezletilce se to, co musí dostat, snižuje ze 100% na tři čtvrtiny, u zletilého pak z poloviny na čtvrtinu zákonného dědického podílu (§ 1643). Dokáže-li však nepominutelný dědic, že byl opomenut proto, že o něm zůstavitel při svém pořízení pro případ smrti nevěděl, má právo na povinný díl v zákonném rozsahu (§ 1652).
Podle nového kodexu „dluhy zůstavitele přecházejí na dědice, ledaže zákon stanoví jinak“ (§ 1701). Dědic tedy musí – na rozdíl od nynější úpravy – uhradit zůstavitelovy dluhy i nad rozsah nabytého dědictví, tedy i ze svého dalšího majetku. Pokud ale uplatní výhradu (§ 1674) soupisu pozůstalosti (§ 1684), hradí dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví (§ 1706). Kdyby ovšem při soupisu pozůstalosti něco vědomě zamlčel a věřitelé zůstavitele pak prokázali, že soupis pozůstalosti neodpovídá skutečnosti „v rozsahu nikoli nepodstatném, … ruší se tím dědicům od počátku účinky výhrady soupisu“ (§ 1688). Ochrana, poskytnutá soupisem, by tedy přestala platit – a dědic by byl povinen uhradit všechny zůstavitelovy dluhy. Zatajením hodnotných movitých věcí (šperků, obrazů apod.) tedy budou dědici riskovat mnohem více než dosud.
Nový kodex také v § 1484 umožňuje zříci se svého dědického práva předem, ještě za zůstavitelova života, a to smlouvou se zůstavitelem (ve formě veřejné listiny). Lze se zříci celého dědictví i jen práva na povinný díl. Není-li ujednáno jinak, působí zřeknutí i proti potomkům.
V § 3069 kodex stanoví, že „při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele“. Podle § 3070 až 3072 se ale pořízení pro případ smrti, smlouvy o zřeknutí se dědictví a některé další úkony, vyhovující novému kodexu, považují za platné i tehdy, jestliže byly učiněny před jeho účinností. Ovšem pouze v případě, že se účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (tj. dne 1. ledna 2014) dožije zůstavitel.
