Když totiž dojde na samotný tisk, jen málokdo je u tiskového stroje při posuzování barevnosti vybaven měřicím přístrojem. Třebaže v mnoha tiskárnách při vybarvení a tisku zakázky nějaký typ měření aktuální barevnosti používají (a v mnoha ne), při kontrole, zda je dosažená barevnost tisku správná, se obvykle postupuje vizuálně. Často na základě nátisku, ať již dodaného zákazníkem, nebo nátisku, který si pro orientaci připraví tiskárna sama, není ale výjimkou, že si jedna či druhá strana vyžádá náhled u stroje a zákazníkovo schválení barevnosti vzorového tiskového archu, podle kterého bude vytištěn celý náklad. Ani v tomto případě si ovšem zákazníci ke stroji měřicí přístroje nenosí. Někdo kontroluje přesnost firemních barev, jiný trvá na jediném správném odstínu červené na fotografii výrobku, všichni ale svůj vzor nosí jen v hlavě. To vše má přirozeně do exaktního přístupu daleko a vzniká otázka, jak proces dosažení správné barevnosti alespoň z větší části subjektivity zbavit.
Čtěte také: Investice automobilek do reklamy jsou nejstabilnější
K čemu jsou tiskové standardy
Tiskové standardy přinášejí všem zúčastněným stranám, tedy zejména zadavateli tiskové zakázky, grafikům připravujícím tiskové podklady i zhotovující tiskárně, společný záchytný bod. Definují, jaké barevnosti má být dosaženo a jaké jsou přípustné tolerance pro případnou odchylku. Existence standardů umožnila predikci barevnosti a masové rozšíření nátisků, cesta k jejich zavedení a globálnímu respektování ale nebyla nijak přímočará.
Nejprve pár slov k důležité veličině - denzitě. Zjednodušeně a bez nároku na dokonalou terminologickou přesnost je denzita, v této souvislosti, parametr, který vyjadřuje, kolik barvy je na papír naneseno. Je-li barvy více, je denzita vyšší a barva sytější (ovšem, že ne do nekonečna). Denzita je dodnes vlastně jediný parametr, který může tiskař během tisku cíleně ovlivnit. Barevnost během tisku měníme tím, že přidáme či ubereme množství každé jedné z tiskových barev (K, C, M, Y). Žádné jiné „míchání“ barev není možné. Je ale třeba si uvědomit, že když tiskař například přidá žlutou, aby vyladil potřebný odstín červené, pohne si také se zelenou, a tak dále. Jak je vidět, možnosti barevných změn během tisku rozhodně nejsou nijak široké.
Denzita, denzita a zase denzita
Důraz, kladený desítky let na denzity, vedl k tomu, že jsou dodnes považovány za hlavní parametr či vodítko pro posouzení kvality tisku, což je ovšem, jak brzy ukážeme, omyl. Představa o jakýchsi správných denzitách pochází z doby před zavedením standardů, jak je známe v dnešní podobě. Tehdy existovaly nanejvýš standardy dílčí (ne ovšem s tak globální ambicí jako dnes), které například předepisovaly některé vlastnosti tiskových barev nebo papíru. I v případě použití těchto „správných“ barev bylo ale k dosažení očekávané barevnosti ještě dost daleko - zejména proto, že nic jako jednotná cílová barevnost nebylo stanoveno.
Hlavním vodítkem při tisku byly tudíž právě ony doporučené denzity jednotlivých tiskových barev. Jednotlivé tiskové stroje se ale navzájem liší, a liší se také různé papíry a barvy, a proto ani dodržení zmíněných denzit zdaleka neznamenalo, že se výtisky z různých tiskáren nebudou podstatně lišit. A jediné, čím šlo barevnost výtisku efektivně ovlivnit, byly úpravy tiskových dat. Mnozí ještě pamatují na lístečky s CMYK hodnotami důležitých barev a pleťovek na krajích monitorů a nástěnkách, které vycházely ze zkušeností s konkrétním tiskovým strojem a případ od případu, tiskárna od tiskárny a studio od studia, se lišily.
O všem rozhoduje zadavatel
Je jasné, že v takové situaci se otvíral ohromný prostor pro subjektivní posuzování, co je a co není správná barevnost, přetahování se, zda je problém v nevhodně připravených tiskových datech, nebo v neschopnosti tiskárny data vytisknout, a přenositelnost dat mezi tiskárnami byla spíše dobrodružstvím. Současnost ale klade úplně jiné požadavky - zadavatel chce již v okamžiku návrhu s velkou mírou věrnosti vidět, jak bude tiskovina (leták, katalog, kniha) vypadat, a to bez ohledu na to, do které tiskárny nakonec zakázku k vytištění zadá, i kdyby to bylo na druhém konci Evropy; ještě striktnější požadavky na barevnost mají velcí zadavatelé inzerce.
Tomu odpovídá i koncepce tiskových standardů, jak je používáme v současnosti. Primární změnou je, že standard nyní definuje, prostřednictvím řady technických parametrů, cílovou požadovanou barevnost tiskoviny (velmi zjednodušeně řečeno). Základní princip je ten, že pokud tiskový stroj tiskne v souladu se standardem, ze stejných dat vytiskne, s definovanou tolerancí, stejný výtisk. Barevnost budoucího výtisku lze předem spočítat a také zobrazit (simulovat), ať už na monitoru během přípravy dat, nebo na nátiskové tiskárně. Standardy musí být vytvořeny separátně pro různé tiskové technologie. Nikoho nepřekvapí, že na novinový papír není možné vytisknout stejný obraz jako na kvalitní křídový papír, konkrétní barevnost ovšem chceme znát dopředu v obou případech. Proto existuje standard jak pro tisk na křídové papíry, tak i standard pro tisk na různé novinové papíry, a řada dalších konkrétních standardů.
Tisk podle standardu
Je na rozhodnutí každé tiskárny, zda se rozhodne svou produkci standardizovat a být schopna rutinně tisknout. Ne všichni se shodnou na tom, zda standardizaci potřebují. Někoho k ní dotlačí zákazníci již z principu, někdo chce snížit reklamace, jiní jsou naopak ze své praxe přesvědčeni, že základní hrubou barevnost dosáhnou i bez zavádění standardizací a přesnou barevnost stejně nakonec budou muset dotáhnout podle přání zákazníka; a někdo jen nechce investovat námahu a peníze do něčeho, co ho bezprostředně nepálí.
Zavádět tiskový standard není pohodlné, a není to v počáteční fázi ani levné. Z technického hlediska je nutné ohlídat celý výrobní proces a eliminovat všechny případné nahodilosti, které mohou mít vliv na výslednou kvalitu tisku. Mimo jiné to zahrnuje udržování dlouhodobě dobrého technického stavu strojů či používání spotřebních materiálů se stabilními parametry (papíry, barvy a další chemie). A je samozřejmě nutné provést, a následně v určitých intervalech kontrolovat a případně opakovat, kalibraci tiskových strojů. Protihodnotou získává tiskárna jistotu, že pokud obdrží od zákazníka standardním způsobem připravená data, nečekají ji žádné potíže s barevností výsledku, protože i tiskový výstup bude odpovídat standardní barevnosti.
Díky standardům a pokroku pracujeme v současnosti při výrobě běžných zakázek s opravdu velmi vysokou mírou jistoty, že očekávaná barevnost bude v tisku dodržena, a tak postupně mizí možnost dohadů a výmluv. Moderní certifikované digitální nátisky jsou ale přesné (některé jdou dalece nad rámec v normě definovaných tolerancí) a považujeme je za platný vzor finální barevnosti v tisku. V ideálním standardizovaném procesu má tak grafik na monitoru téměř přesný živý náhled výsledné barevnosti výtisku. Přesnější a pro tiskárnu závazný digitální nátisk si připraví na nátiskové tiskárně, rozdíly ale obvykle nebudou takové, aby musel grafiku upravovat znovu v počítači. V tiskárně se z dodaných dat po rychlém vybarvení a bez jakýchkoli složitých úprav dopracují k barevnosti, která odpovídá nátisku. Pokud jsou v tisku nějaké malé odchylky, bude je možné snadno odstranit.
