To nejlepší z Ústavního soudu

Ilustrační foto

Ilustrační foto

Aktuality z judikatury Ús pokračují výběrem klíčových rozhodnutí za červen 2012, jak je pro P&B zachYtil šéf soudního protokolu.

Vyklizení bytu a dobré mravy

Nález sp. zn. 3653/11

Stěžovatelka byla členkou bytového družstva v Ostravě. Po změně právní formy bytového družstva vztahy mezi vedením družstva a členy ochladly. Bytové družstvo se podle stěžovatelky snaží zabránit převedení bytových jednotek do vlastnictví členů družstva a činí tak, podobně jako v tomto případě, zvyšováním nájmu a následnou výpovědí z nájmu z důvodu existence pohledávky a nesplnění podmínek podle § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. Stěžovatelka žalovala družstvo o neplatnost této výpovědi, avšak marně. Vyhověl jí nakonec až Nejvyšší soud, který zamítavá rozhodnutí zrušil. Iniciativy se ujalo bytové družstvo a podalo žalobu o vyklizení bytu stěžovatelky z důvodu neplacení nájemného a neohlášení stavebních úprav. Tuto žalobu soud prvního stupně zamítl. Poukázal především na to, že již od roku 2004 existuje vykonatelná povinnost bytového družstva učinit prohlášení vlastníka budovy a umožnit tak převedení bytových jednotek do osobního vlastnictví. Kdyby bytové družstvo v minulosti dostálo své povinnosti a učinilo prohlášení, jak je mu pravomocně soudem uloženo, právní postavení obou stran by se zásadně změnilo – žaloba na vyklizení bytu je tak v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud však rozhodl, že výpovědí nájem skutečně zanikl a eventuální nesplnění povinnosti bytového družstva na tom nemůže nic změnit. Jeho rozhodnutí v podstatě potvrdil i Nejvyšší soud, který se ke stěžovatelčině dovolání vyjádřil tím způsobem, že nájem bytu výpovědí zanikl a že povinnost pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví nájemce a na druhé straně povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků a nelze tak jejich plnění vzájemně vázat.

Se závěry odvolacího ani Nejvyššího soudu Ústavní soud nesouhlasil. V první řadě je nutné vidět skutečnost, že žalobce již téměř deset let nerespektuje pravomocné soudní rozhodnutí, jímž mu byla uložena povinnost učinit prohlášení vlastníka domu. To je klíč k celému sporu, protože nikdo svým protiprávním jednáním nemůže zlepšovat vlastní postavení, a navíc je nutné aplikovat zásadu dle čl. 11 odst. 2 Listiny, podle níž vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Ústavní soud rovněž odmítl argumentaci o nulovém právním významu kolidujících závazků, protože tento právní názor nebere v úvahu stav, jaký by nastal, kdyby bytové družstvo svojí povinnost splnilo včas. Mimo to stěžovatelka již čtrnáct let čeká na rozhodnutí o stanovení povinnosti vlastníka bytového domu převést předmětný byt do jejího vlastnictví. Nadto Ústavní soud upozornil, že výše stanoveného nájemného byla sporná a nespornou část stěžovatelka řádně hradila (nebyla tedy tradičním neplatičem, proti kterému směřuje § 711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku) a odvolací soud při svém rozhodnutí nevyčkal výsledku dovolacího řízení a opřel svoji argumentaci o posléze zrušená rozhodnutí. Soudy tak špatnou interpretací institutu „dobrých mravů“ porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu a Ústavní soud tyto rozsudky zrušil.

Nebezpečná směnka

Nález sp. zn. I. ÚS 564/08

Pan K. pracoval jako ředitel pobočky jedné z velkých bank. Byl to člověk s neposkvrněnou minulostí a byl proto jistě překvapen, když mu bylo sděleno obvinění z pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Bylo mu kladeno za vinu, že jménem své společnosti – velké banky – měl avalovat 11 směnek v celkové hodnotě téměř 1,3 mld. Kč. K avalování směnek však neměl oprávnění a měl dle žaloby vědět, že tímto jednáním mohl vystavit banku nebezpečí povinnosti uvedený směnečný peníz zaplatit, protože disponoval informací, že spoluobviněný se pokusí směnky prodat třetím osobám. A skutečně, pan K. byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti v trvání pěti let, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání spojeného se správou majetku. Vrchní soud v Olomouci jeho odvolání zamítl.

Pan K. podal ústavní stížnost. Uplatnil také řadu argumentů proti způsobu, jakým obecné soudy prováděly dokazování a hodnotily jednotlivé důkazy. Tvrdil, že byl odsouzen, ačkoli soud neměl k dispozici 11 originálů směnek, na nichž by byl nesporně identifikován jeho podpis. Soud prvního stupně opřel skutkový závěr o výpovědi svědků, které stěžovatel nepovažuje za věrohodné. Soudy nevyvinuly podle stěžovatele žádnou činnost k prověření jejich věrohodnosti a nikdy nebylo prokázáno, že by od nich převzal směnky a ty jim orazítkované a podepsané vrátil, poukazoval také na rozpory ve výpovědích svědků. Ústavní soud jeho tvrzení přezkoumal a dal mu za pravdu. Ústavní soud úvodem konstatoval, že stěžovatel nebyl soudně trestán, ani neměl záznam v evidenci přestupků a ve svém okolí byl, podle podkladů vyžádaných v trestním řízení, velmi kladně hodnocen a opakovaně zvolen do obecního zastupitelstva. Byl tak odsouzen za situace, kdy neexistuje přímý důkaz o tom, že předmětné směnky osobně podepsal a orazítkoval, protože originály směnek nejsou k dispozici a znalec z oboru písmoznalectví nevyloučil možnost dokopírování sporných podpisů na předloženou kopii. Odsouzení stěžovatele tak bylo odůvodněno v prvé řadě obsahem výpovědí svědků, kteří si však vzájemně protiřečili. Dalšími důkazy, které vedly k odsouzení stěžovatele, byla existence a obsah elektronické a telefonické komunikace mezi stěžovatelem a osobami na daném případu zúčastněnými. Soudy neprověřily argument obhajoby, že jeho elektronická pošta mohla být odesílána z jeho počítače bez jeho vědomí, případně v jeho nepřítomnosti a neprověřily ani evidenci jeho docházky do zaměstnání s daty z e-mailové pošty. Další svědek uváděl, že se se stěžovatelem setkal v souvislosti s jeho trestnou činností v restauraci, přičemž stěžovatel tou dobou pobýval na několik set kilometrů daleko na myslivecké schůzi. Přestože byl stěžovatel ochoten předložit zápis ze schůze honebního výboru, soud se tímto důkazem nijak nezabýval. Ústavní soud proto napadená rozhodnutí zrušil s tímto komentářem: „Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, nevytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně objektivní a subjektivní stránky, a který by obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele.“