Vnitřní trh EU: jaký je po dvaceti letech?

Pracovat za prezidenta Nicolase Sarkozyho a ministra Jeana-Louise Borloa znamená mít nulový příjem, tvrdili francouzští zemědělci

Pracovat za prezidenta Nicolase Sarkozyho a ministra Jeana-Louise Borloa znamená mít nulový příjem, tvrdili francouzští zemědělci

Vnitřní trh je jednou z oblastí evropské integrace, která je funkční a přináší výsledky. Odstraňovat překážky přeshraničního obchodu je nadále potřeba, vyvarujme se ale nadmíry regulace a programové centralizace.

V poslední den minulého roku uplynulo dvacet let od formálního dokončení vnitřního trhu, tj. ode dne, kdy podle Jednotného evropského aktu (1986) mělo skončit období přestavby dosavadního společného trhu na vyšší stupeň hospodářské integrace definovaný jako prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.

Vnitřní trh zůstává jádrem evropské integrace a její nejatraktivnější a nejproduktivnější složkou. Na rozdíl od mnoha jiných sfér, kam postupně expandovaly pravomoci Unie, je také oblastí, u níž panuje široká shoda na tom, že činnost EU je zde obecně namístě.

Jubileum poskytuje vhodnou příležitost k zamyšlení nad současným stavem této oblasti a základními trendy. Následující příspěvek se věnuje této otázce z pohledu právníka, a to především na podkladě pozorování vývoje unijní legislativy.

Vágní koncept a pravomoci

Vnitřní trh je definován v zakládacích smlouvách velmi volně jako prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Smluv. Podle judikatury Soudního dvora EU (SDEU) a podle protokolu č. 27 připojeného k zakládacím smlouvám zahrnuje vnitřní trh též nenarušené podmínky hospodářské soutěže. Podle SDEU je v pojmu vnitřního trhu obsažen cíl odstranění všech překážek obchodu uvnitř Unie za účelem sloučení vnitrostátních trhů do jednotného trhu navozením podmínek co nejbližších podmínkám pravého vnitrostátního trhu.

Takto vágně vymezený koncept lze vykládat široce a pružně a totéž pak platí pro pravomoci Unie, které jsou na něj navázány. Ty nejobecnější z nich přitom Unii bez dalšího dávají zmocnění harmonizovat právo členských států za účelem vytváření a fungování vnitřního trhu. Veškerá neurčitost pojmu vnitřní trh je tak přenesena do oblasti unijních kompetencí. A to považme, že s drobnými výjimkami (zejm. daně) se zde uplatní řádný legislativní postup, který zahrnuje dosažení pouhé kvalifikované většiny členských států v Radě, nikoli jednomyslnost.

Široké kompetence na poli vnitřního trhu lze na jednu stranu vnímat pozitivně v tom smyslu, že poskytují velký prostor pro liberalizaci přeshraničního obchodu, resp. odstraňování zbývajících překážek. Druhou stranou mince je, že samozřejmě představují lákadlo pro unijní instituce, aby se těchto pravomocí hojně chápaly. Je zde tak riziko nadmíry regulace a centralizace. Soudní dvůr EU nemá tendenci unijnímu normotvůrci v jeho rozletu přistřihávat křídla.

Pravomoci v oblasti vnitřního trhu tak Unie dlouhodobě mohutně využívá. Na jejich základě je aktivní v nejrozmanitějších oblastech, a to i v těch, které nevykazují příliš úzkou souvislost s přeshraničním obchodem. Byly přijaty např. předpisy harmonizující nabývání a držení zbraní, ochranu osobních údajů, letní čas, některé aspekty občanského soudního řízení, omezení reklamy na tabákové výrobky či uchování údajů poskytovateli elektronických komunikačních služeb pro účely boje proti závažné kriminalitě.

Vývoj legislativy

Pohled na přijaté unijní nástroje a předložené návrhy z posledních několika let poskytuje rozporuplný obraz. Na jedné straně jsou nadále přijímány předpisy a předkládány iniciativy užitečné, napomáhající další liberalizaci v oblasti základních svobod vnitřního trhu. Na druhé straně se ve vzrůstající míře setkáváme s řadou počinů v lepším případě zbytečných, v horším případě škodlivých.

Jako příklad novějších počinů užitečných bych uvedl směrnici o uznávání odborných kvalifikací (2005), směrnici o službách na vnitřním trhu (2006), nedávno přijatá nařízení o jednotném unijním patentu (2012) a s nimi související projekt jednotného patentového soudnictví či snahy o elektronické propojení obchodních rejstříků.

Bohužel u řady nových legislativních návrhů Komise, zvláště těch předložených v tomto desetiletí, se zdá, že zájem na liberalizaci přeshraničního obchodu už není jejich hlavní ratio; údajné potřeby vnitřního trhu jsou spíše záminkou pro expanzi činnosti Unie a programovou centralizaci:

Z nejproblematičtějších iniciativ je třeba zmínit zaprvé kontroverzní návrh Společného konsolidovaného základu daně z příjmů právnických osob (CCCTB), předložený v březnu 2011. CCCTB by byl volitelným unijním režimem základu daně z příjmů pro podniky či skupiny podniků působící ve více členských státech. Podniky, které by si CCCTB zvolily, by se vyvázaly z vnitrostátních daňových systémů jednotlivých států, kde působí, a podávaly by jednotné konsolidované daňové přiznání u jedné daňové správy dle této úpravy. Základ daně podniku by byl rozdělen podle zvláštního vzorce mezi ty členské státy, v nichž podnik provozuje činnost, přičemž tyto státy by na svůj podíl uplatnily vlastní sazbu daně. Návrh, který Komise odůvodňuje údajnými překážkami vnitřnímu trhu vyplývajícími z rozdílných úprav korporátní daně, by fakticky znamenal první krok na cestě k harmonizaci přímých daní v Unii.

Zadruhé, v říjnu 2011 Komise přišla s návrhem nařízení o společné evropské úpravě kupní smlouvy (CESL). Nařízení by zavedlo unijní právní úpravu kupní smlouvy, kterou by si mohly strany zvolit při přeshraničních transakcích, čímž by se podle Komise mělo usnadnit fungování vnitřního trhu. O návrhu se hovoří jako o prvním kroku k budoucímu vytvoření jednotného unijního občanského zákoníku, který by nahradil vnitrostátní úpravy.

Z ostatních projektů, které bych označil za nadbytečné a programově centralizační, budiž zmíněn návrh na harmonizaci úprav hypoték, připravovanou iniciativu směřující k zajištění práva na „přístup k základnímu platebnímu účtu za rozumnou cenu pro každého občana“ či úvahy o přijetí harmonizované úpravy hromadných žalob.

Ústup od akcentu na liberalizaci obchodu naznačuje také dikce některých novějších programových dokumentů Komise. Zatímco někdejší texty z osmdesátých let vynikaly suchým technokratickým jazykem, který popisoval konkrétní bariéry a nastiňoval řešení, v dnešním žargonu nalezneme hodně těžkopádnosti, pompy a frázovitosti.

Např. jeden z nejvýznamnějších dokumentů tohoto druhu z poslední doby – sdělení Komise s názvem Akt o jednotném trhu z roku 2011 – je uveden pozoruhodnou větou: „Společný trh, jenž se přeměnil na vnitřní trh a je od počátku jádrem evropského projektu, již více než 50 let vytváří solidární svazky mezi evropskými ženami a muži a zároveň více než 21 milionům evropských podniků otevírá nové možnosti hospodářského růstu.“ Komise zde dále uvádí, že provedení opatření, která ve sdělení navrhuje, „představuje pro jednotný trh možnost prokázat svůj potenciál v plné míře tím, že umožní občanům opětovně si přisvojit prostor jejich vzájemného soužití a poskytne iniciativám veřejných a soukromých subjektů větší naději na úspěch.“

V žádném z dokumentů tohoto typu také nechybí v různých variacích opakované poučky o potřebě, aby vnitřní trh přispíval k cílům udržitelnosti, účinnějšího využívání zdrojů, inovace, sociálního začlenění, územní soudržnosti, strategie pro zaměstnanost apod.

Bariéry padají, ale zátěž stoupá

Bariéry pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy se podařilo z podstatné části odstranit – přeshraniční interakce všeho druhu jsou velmi usnadněny – a liberalizace nadále pokračuje. Vzniká zde nicméně jiný problém, který souvisí s regulací takto vzniklého společného prostoru. Jako protipól překážek mezi státy vznikají překážky obchodu plynoucí z intenzivní společné regulace v nejrůznějších oblastech lidského života.

Unijní legislativa dnes vytváří pro evropské podnikatele poměrně vysokou zátěž a jejich konkurenceschopnost v celosvětovém kontextu tím trpí. Týká se to mj. předpisů v oblasti ochrany životního prostředí, ochrany spotřebitele, zemědělství, pracovního práva či antidiskriminační legislativy. Z nejnovějších iniciativ, které by evropské podniky neblaze zasáhly, lze připomenout vrcholně kontroverzní návrh na zavedení kvót na zastoupení žen ve vedení obchodních společností kotovaných na burze.

Právě v přehnaně dusivé jednotné regulaci vidím jedno z největších rizik pro úspěšné fungování vnitřního trhu.

Opatrně s regulací

Vnitřní trh zůstává jednou z oblastí evropské integrace, která je funkční a přináší výsledky. Problémy související s centralizačními tendencemi a nadmírou regulace by však neměly být podceňovány.

Nadále jistě existuje prostor pro odstraňování překážek přeshraničním interakcím. Nelze však nevidět, že když dnes Komise hledá takové překážky a odůvodňuje jimi své návrhy, nečiní tak vždy s ohledem na liberalizaci, ale nezřídka též ve snaze uměle odůvodnit využití pravomocí z oblasti vnitřního trhu pro realizaci primárně politických záměrů (jako je harmonizace přímých daní, občanského práva, civilního procesu apod.), resp. obecně pro expanzi činnosti Unie do všech směrů. Ani zastánci další liberalizace přeshraničního obchodu by proto neměli přijímat nekriticky každý legislativní návrh z Bruselu, který se zaštiťuje vnitřním trhem. Je třeba umět rozlišovat liberalizaci od programové centralizace a nevykládat pojem vnitřního trhu a překážek příliš široce, protože to nepřímo vede k erozi mantinelů pravomocí Unie.

Legislativní návrhy v jakékoli oblasti – např. tedy uvedená iniciativa ohledně kvót na zastoupení žen ve vedení obchodních společností či přísné ekologické standardy – by měly být posuzovány mimo jiné se zřetelem na své dopady na evropské podniky a jejich postavení ve světové konkurenci. Přemíra regulační zátěže Unie může zcela neutralizovat pozitivní přínosy plynoucí z odstranění bariér obchodu mezi členskými státy.