Zločin a trest (esej nikoliv literární) | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak uspět v krizi

Zločin a trest (esej nikoliv literární)

Zločin a trest (esej nikoliv literární)
Ilustrační foto
• 

Karel Čermák

Karel Čermák se (kromě politiků a právníků) pustil do televizních moderátorek, Raskolnikova, trestu smrti, autobusáka Smetany a – teď pozor – pležumpče něvini. Jako obvykle z toho mrazí.

Vztah práva a krásné literatury je odedávna oblíbeným námětem zvláště pro právníky; také autor této eseje se kdysi pokusil zjistit, jak na právníky pohlížely rozličné literární hvězdy. Výsledek zkoumání byl, že nás právníky všichni považovali za úplné hlupáky, popletené, ješitné a chamtivé, a že si za tuto nevalnou pověst sami hodně můžeme. Klasikem žánru literatura a právo byl ovšem Rudolf von Jhering s proslulým právním rozborem Shakespearova Kupce benátského. Na Kupce benátského si ale teď už hrají i děti na českých právnických fakultách, a zejména holky si libují v roli bohaté, krásné a chytré Porcie, převlečené za koncipienta proslulého advokáta prof. JUDr. Bellaria, Ph.D., LLM. Pletou sice všechno páté přes deváté, ale podnikatel Antonio je nakonec zachráněn, a kverulant, Žid Shylock, odkázán do svých mezí, mezinárodní právo soukromé sem nebo tam. Hlavní věcí v právu je podle holek hubatost, a všechny se tedy chtějí přiblížit nedostižným legendám Samkové a Slámové, což se jim alespoň v mock trial se Shylockem daří. Ještě že je Jhering neučil římskému právu, protože to by neokecaly, a u Jheringa by propadly v jakémkoliv převleku.

Zatáhnout do diskusí o literatuře a právu také Dostojevského je sice nesmírně lákavé, ale odepřeme si tu radost. Spokojíme se s konstatováním, že Raskolnikov byl hodně přesluhující student práv, a přesto se ještě divil, jaké špatnosti je schopno jeho srdce, a že Soňa byla dcerou zhýralého státního úředníka Marmeladova, který dojel na chlast a na neschopnost poctivě živit sebe a svou rodinu z úplatků, čímž chudáka Soňu donutil šlapat chodník a namluvit si vraha. Ještě nejlíp dopadla v románu ta stará lichvářka. Raskolnikov ji oddělal sekyrou a měla to za sebou. Ke hře na právnických fakultách je tento kus, jak patrno, méně vhodný, takže žádná škoda, když ho vynecháme. Po tomto cynickém úvodu můžeme vhodně přejít k současnému zločinu a ke spravedlnosti, zločin a zločince trestající.

Zločin v naší civilizaci

Zločin je civilizační výmysl, a je tedy dobré si uvědomit, že tam, kde není civilizace, není ani zločinu, a naopak. Ti, kteří možnost existence zločinu popírají, což jsou zejména ekonomové, statistici, politici i mnozí svou profesí deformovaní právníci, ženou lidstvo zpět do džungle, kde se jejich hypotéza plně potvrzuje, byť i oni čas od času padnou své hypotéze za oběť v tlamě rozzuřeného tygra. Ostatně právě tím považují tito nešťastníci svou hypotézu za potvrzenou, a sami sebe vidí jako pokrokový předvoj lidstva, který neváhal položit svůj život na oltář pravdy, totiž že zločin, a tudíž ani zlo, neexistuje, a je to jen důsledek pro svobodu jednotlivce zhoubné regulace chování.

Jenomže zločin existuje a v civilizaci nabývá určitých kvantitativních i kvalitativních rozměrů, kterým pak civilizace v čase a prostoru přizpůsobuje rozměry svého aparátu pro jeho potlačování, tedy policie, justice a vězeňství. Naše české rozměry i organizace represivního aparátu se pořád ještě opírají o staré Rakousko-Uhersko, kde bylo lumpů relativně málo. Tato dávná dimenze v současnosti praská ve švech, což si občas odnese nějaký ten ministr spravedlnosti, který chce rovnováhy se zločinem dosáhnout za použití přímé úměry, tedy více zločinů se rovná většímu počtu státních zástupců, soudců, věznic a bachařů. Na to jsou potřeba finance, a když nejsou, musí se něco udělat se zločinem a trestem jako takovým. Deregulovat, ponechat trhu a jeho neviditelné manažerské ruce.

Rozzuřený tygr v džungli nám připomněl, že důvodem civilizace je agresivita, hluboce sídlící v pudech každého živočicha, tedy i člověka, u něhož navíc hrozí její přerůstání z agrese individuální do agrese kolektivní, a to zejména při vytváření tzv. mas. Civilizace má nadměrnou agresivitu mírnit nebo třeba i úplně eliminovat, a k tomu si vytvořila vhodné nástroje. Opírají se o územní princip, tedy v každé části civilizačního území nese odpovědnost za ještě snesitelnou míru vnitřní individuální i kolektivní agrese specializovaný mocenský útvar, nazývaný všelijak, ale posléze se nazývá stát, a tomu přísluší to, co se rovněž až posléze nazývá vnitřní suverenita, tedy neomezená moc na svém území. Není-li stát schopen výkonu vnitřní suverenity, je nahrazen jiným územním suverénem v rámci vlastní civilizace, a v nejhorším případě převezme jeho mocenské úkoly i civilizace jiná. Stát postupuje při výkonu své vnitřní moci podle své úvahy (suverenita!), ale obvykle při tom používá normativní systémy, zejména právo, které činí jeho postupy při zmírňování agresivity (zločinu) předvídatelnými. Nelekejte se! Civilizace je regulace.

Výchova k agresivitě

K civilizačním aspektům zločinu připojíme už teď pár všeobecných poznámek.
Agresivita, byť v různém stupni, je společným jmenovatelem všech projevů zločinu od vraždy, zabití, loupeže přes krádež, podvod a zpronevěru až po korupci, neplacení alimentů, týrání zvířat a malování tykadel na volební plakáty, ba až po pančování kořalek a atentáty na presidenta.

Aktuální rozbor forem agresivity v té které společnosti je tedy nutný vždy ještě dříve, než se začne uvažovat o prostředcích k jejímu zmírnění. Takovým prostředkem není pouze trest, ale zejména i výchova na všech úrovních. S tykadly a atentáty je zkrátka třeba pracovat jinak než třeba s korupcí, aby se suverén nezesměšnil jako kdysi císař pán, jemuž mouchy U Kalicha pokakávaly portrét a popotahován byl za to Palivec.

Při výchově se kdysi vážně doporučovalo nekupovat dětem agresivní hračky, jako různé šavličky, pistolky a flintičky. Ale co teď s agresivními počítačovými hrami? Není to námět třeba pro spotřební daň? A co takhle úplný zákaz, jako u tabáku? Ministerstvo spravedlnosti varuje: Agresivita může zabíjet! No prosím, vy libertariáni, dejte mi facku.

Nebo si vezměte hlasatelky a moderátorky. Úspory způsobily, že jim ČT ze studia prodala židličky a pultíky, takže děvčata, nacpaná ve svěracích kazajkách, si teď ve studiu nemají kam sednout, i pobíhají agresivně po scéně a provrtávají mě z obrazovky přimhouřenýma očima, jako by si vybírala, kam mě střelí. Potom nasadí drsný hlas Polednice, intonaci lišky Bystroušky a drmolí s frekvencí osmi slov za sekundu. K tomu okolo pořád něco vybuchuje, zvoní, bzučí, píská, blýská se a hřmí, až se bojím, že z obrazovky vyletí roj rozdrážděných vos. Přízvučné a nepřízvučné slabiky hlasatelky zásadně zaměňují, a oblačno až zataženo vyslovují oblčnajztažno za patnáct setin sekundy. V neurotických trhavých gestech jim brání již zmíněné oblečky, z nichž agresivně ční bujná poprsí, a z rozparků sukně vykukují teňounké, křivé nožičky z písně Osiřelo dítě. Nerozumím ani slovo a po zprávách se teď vždy cítím jako po lekci thajského boxu. Nedivím se slabším povahám, že po lekci jdou a odkrouhnou tchyni nebo švagrovou. Ještěže televize zatím nezprostředkuje hmatové zážitky. To bych měl krk samou modřinu.

Výchovu k agresivitě mají však na svědomí nejen výrobci všech možných hraček, televizní hlasatelky, sportovní trenéři a bafuňáři, ale i sami právníci, kteří by měli naši civilizaci před agresivitou chránit. Podobni rozzuřeným tygrům líčí publiku právo jako boj gladiátorů, v němž jde vítězům o slávu a bohatství a poraženým o potupnou smrt. Média tento obraz kvůli jeho dobré prodejnosti ráda přejímají, dávají palce nahoru a dolů a jásají nad slávou i zmarem, jako když Kweuke zavěsí pod břevno nebo ho brankář „vychytá“. Jiní, již poněkud civilizovanější právníci na okraji džungle, považují zase právo za hru, jejímž výsledkem je výhra nebo prohra, a ne vítězství či porážka, jako v bitvě a v boji. Právo je v tomto případě něco jako poker, v němž si trochu zašvindlujete a shrábnete pak tučný bank na účet poctivých kreténů, co na vaše švindly nemají hlavu nebo žaludek. Ale jsou i tací hráči, kteří právo hrají jako ruskou ruletu. Tato hra se jmenuje na slepou bábu, čímž mají tito drsňáci na mysli Spravedlnost.

Právo však není ani boj, ani hra. Právo je hledání, které nekončí ani vítězstvím či porážkou, ani výhrou či prohrou. Hledání končí buď nálezem, nebo selháním. „Nález“ je ostatně i názvem některých soudních rozhodnutí. „Selhání“ názvem žádného rozhodnutí není, ale i o tom by se mohlo někdy uvažovat.

Selhání spravedlnosti

Právo jako hru na slepou bábu rády provozují týmy okolo obžaloby, a zvláště policajti se při tom často neohrabaně motají se zavázanýma očima po hracím prostoru, a když nějakého nemotoru náhodou popadnou, tak mu přišijí všechno, na co politici přijdou. Kočičky narušující Putinův veřejný pořádek (Pussy Riot) a autobusák Smetana jsou aktuálním příkladem takových nemotorů, na nichž si závislí policajti, ale i nezávislé soudy, s gustem suverénně smlsnou. Teď k nemotorům přibyl ještě i atentátník Vondrouš a rozeštvávači Viewegh, Halík, Pehe, Joch a podobní.

Týmy okolo obhajoby přišly nemotorům na pomoc vědecky, a to učením o tzv. presumpci neviny. Původně šlo o poměrně jednoduchou procesní poučku, že důkazní břemeno v trestním řízení nese obžaloba, kdežto protistrana dokazuje některé skutečnosti, jen když chce, a v rozsahu, v jakém ona sama uzná za vhodné. Ten, proti němuž se vede trestní řízení, je pak považován za nevinného, pokud pravomocným rozhodnutím soudu nebyla jeho vina vyslovena. Je až neuvěřitelné, co všechno dokázali někteří agresivní právníci na tento jednoduchý princip nabalit, a zmatená veřejnost, včetně mediální, od nich převzít.

Presumpce neviny se především z úzkého území trestního řízení, tedy zločinu a trestu, rozlila jako povodeň do celého práva, a vůbec do každé životní situace, v níž se jedinec cítí ohrožen ve své agresivní svévoli jakoukoli sankční možností. Už kluk v mateřské školce, když bije holčičky a roztlouká hračky, přitom šišlá pležumpče něvini, ačkoli ani dvě statné učitelky ho nedokážou odtrhnout od jeho obětí. Ve škole pak volí podobnou taktiku, když střílí z praku po učiteli. V zaměstnání tak reaguje na výtky, že chodí denně o hodinu pozdě do práce a že se na svém služebním PC věnuje po zbytek pracovní doby erotickým stránkám. A konečně i v Poslanecké sněmovně presumpci neviny vhodně použije v řízení o zbavení imunity, případně ve sporu o cestovní náhrady v rozsahu 300 000 km měsíčně.

Také různé podezřelé právnické osoby jedou v presumpci neviny na plný plyn. Získá-li třeba kandidát diplom magistra práv po dvoutýdenním absenčním studiu, důrazně žádá, aby mu byla dokázána vina, a vědecká rada školy v písemném posudku potvrzuje správnost jeho stanoviska s tím, že škola sama je rovněž nevinná až do právní moci rozhodnutí Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Nevinná je i ta firma, co vybírá 17 haléřů z každé jízdenky MHD v Praze, Metrostav, když se mu propadne tunel Blanka, a taky každý institucionální lichvář, který okrádá důchodce a mrzáčky. Někteří teoreticky nadaní právníci přišli dokonce i s tím, že presumpce neviny není právní domněnka vyvratitelná, nýbrž rovnou právní fikce, z čehož vyvozují, že pachatel, ačkoli je vinný, je vždycky nevinný, neboť tak káže nevyzpytatelné právo při plném vědomí toho, že to odporuje skutečnosti, podobně jako fikce, že středem kalendářního měsíce je jeho patnáctý den. Fikce o středu měsíce i fikce neviny jsou tu zkrátka od toho, aby se právníci moc nenadřeli a měli více času na agresivní výpady proti sobě navzájem.

Neuvěřitelné důsledky se pak vyvozují z toho, že je někdo „považován za nevinného, pokud …“ ve věcech vazebních. Režim vazebně stíhaných má podle této teorie presumpce neviny odpovídat dosavadní životní úrovni nevinného. U MUDr. Ratha to např. znamená koupelnu se zlatými kohoutky a bazénem, jakož i neomezený přístup ke všem bývalým, současným i budoucím manželkám, milenkám a dětem, u MUDr. Bartáka denní přísun několika nových asistentek. Jiní mají nárok na soukromého michelinského kuchaře a vyjížďky v rolls royci s vlastním šoférem. Na mnohé nevinné vazbu z těchto důvodů ani uvalit nelze, třeba na Janouška, protože vězeňství pro něho nemá dostatek malých ani velkých mobilů a na metyl testovaného alkoholu. Obtížně realizovatelná by byla vazba i u Béma při jeho nárocích na vysokohorskou turistiku a u Dalíka pro jeho závislost na toskánském klimatu. U smradlavého cigoše nejsou naproti tomu s vazbou žádné problémy, protože ten se ve srovnání se svým příbytkem v Matiční nebo v Přednádraží cítí ve vazební věznici jako v Hiltonu. Dědci v eldéenkách a cvoci v klecových lůžkách si vyskakovat nemohou vůbec, neboť u nich platí presumpce viny, a jsou tedy „považováni za vinné svými chorobami, pokud …“ neumřou. Spral to ďas! Vstaňte a vyslechněte toto selhání…

Trest v naší civilizaci

Neočekávejme žádné penologické objevy, ale pokusme se uvažovat o možném účelu trestu za zločin v naší civilizaci. Retribuce (odplata pachateli). Kdysi fungovala docela všeobecně. Oko za oko. Ale i retribuce už představovala jistou předvídatelnou spravedlnost. Neplatilo „hlava za oko“ jako v džungli. Křesťanství retribuční účel trestu odmítlo úplně. Udeří-li tě někdo do tváře, nastav mu k úderu i druhou tvář. Přehnané? Možná. Ale vyjádřeno je to pregnantně a zapamatovatelně. Retribuční pojetí přesto přežívá. Retribuční dekrety presidenta Beneše (retribuce na politické a státní úrovni). Dejte jim ten metanol vypít (retribuce na úrovni obyvatelstva). Za smrt svého dítěte žádám smrt pachatele (retribuce na úrovni obětí zločinu). Retribuce je významný argument pro trest smrti.

Retribuční argumentace je v naší civilizaci cestou zpět nebo cestou do jiných civilizací. Je to cesta regulované pomsty. Represe (potlačení zločinu) má aspekt individuální a generální prevence zločinnosti. Pachateli zločinu se nemstíme, ale trestem mu jednak znemožníme páchat další zločiny, jednak varujeme další potenciální pachatele, že i jim bude případné páchání zločinů znemožněno. I represe je silným argumentem pro trest smrti, zejména ve spojení se zásadou hospodárnosti. Trest smrti je nákladově úsporný ve srovnání s jinými způsoby prevence zločinu. Represi trestem smrti volí tedy zpravidla společnosti chudé (dnes převážně jiné civilizace), nebo nadměrně ideologicky orientované na zisk (mnoho států USA).

Represe není pomsta zločinci, ale obrana proti zločinu. Je to cesta strýčka Skrblíka, protože to stojí plno peněz. Náprava (převýchova) pachatele zločinu je plodem sekularizace a romantismu. V původním křesťanském pojetí byla náprava transcendentně vztažena k Bohu a spočívala v lítosti, pokání a v následujícím odpuštění. Dnes je převýchova pachatele vztažena k pracovním příležitostem pro přebujelé řady psychologů a speciálních pedagogů. Není nepodobná rekvalifikaci nezaměstnaných. Sekvence lítost–pokání–odpuštění hraje sice při převýchově pořád jakousi roli, ale nikdo už neví jakou. Možnost nápravy pachatele odhaduje soudce při výběru druhu trestu a jeho rozsahu. Zde je pod neustálým rozporuplným tlakem veřejnosti, která je k možnostem převýchovy skeptická, a státního rozpočtu, který je přesvědčen o tom, že náprava pachatele je jednoduché technokratické opatření schopného manažera. Věda (genetika) stojí teď na straně veřejnosti. Chování člověka určuje prý jeho nezměnitelná genetická dispozice, a jakákoli převýchova je tedy předem odsouzena k nezdaru. Podobnou myšlenku vnesla do naší civilizace ale už reformace (predestinace – předurčení člověka ke spáse nebo k zavržení), opřela se však při tom o metafyziku, a konkrétní důsledky predestinace odložila až na dobu posmrtné existence člověka. Cesta převýchovy pachatele zločinu je cesta bludištěm emocí a iracionálních očekávání.

Reo nato Genetickou (nikoli metafyzickou) předurčenost člověka tušil ale už dávno Cesare Lombroso (1835–1909) ve svém učení o kriminálním atavismu. Lombroso byl italský Žid, byl profesorem soudního lékařství na universitě v Turinu, později profesorem psychiatrie a kriminální antropologie tamtéž. Jeho hlavní dílo se jmenuje L’uomo delinquente (Člověk zločinný). Posmrtně byl Lombroso předmětem hluboké nenávisti všech proslavených zločinců, zejména komunistů a nacistů, protože podle nich veškerá zločinnost je založena na třídním, případně rasovém, původu člověka, a nikoli na jeho predestinaci nebo dědičné výbavě.

Lombroso jako antropolog zločince všelijak zkoumal, měřil a testoval, až nakonec došel ke slavnému pojmu „reo nato“ neboli „rozený provinilec“. Je to osoba vyznačená nejen primitivní fyziognomií a absencí mravního cítění, ale i zvláštním vztahem ke svému zjevu a projevu. Už Lombroso si povšiml, jaké oblibě se u zločinců těší třeba tetování nebo používání argotu, tedy jazyka, v němž skutečný význam slov je znám jen zasvěcencům.

Lombrosa nelze patrně brát tak úplně vážně, ale pohled okolo sebe nás přesvědčí ještě i dnes, jak bystrý a věrohodný pozorovatel to byl. Když tak vidíme mnohý ksicht s vyholenou hlavou, zarostlou bradou a otetovanou paží a slyšíme, jak rozpráví o kapřících, o porcování medvěda nebo o pěti v českých na stůl, můžeme si rovnou pomyslet „reo nato“ a dát se na útěk. Vidět a slyšet můžeme pochopitelně ještě i daleko horší věci.

Trest v Čechách

Polepšení Davida Ratha a Marka Dalíka lze tedy očekávat se stejnou beznadějí jako Obrácení Ferdyše Pištory. Když s jejich genomem kdysi nic neudělala výchova (viz výše), neudělá s ním nic ani převýchova, a na lékařské genetické zásahy si budete muset ještě chvíli počkat. Jen aby to pak nebylo ještě horší, např. by se místo kapříků mluvilo třeba o candátech.
Nezbývá nám tedy patrně nic jiného než si odpustit, až na nepatrné výjimky, povídky o výchovném působení trestu na odsouzeného a pokorně se vrátit k represivnímu a preventivnímu účelu trestu. A tady hned narazíme, jak už jsme výše podotkli, na strýčka Skrblíka. Ne že by nám snad u nás rovnou radil všechny ty genetické provinilce rovnou za malý peníz postřílet (ale nakonec kdoví?), našeptává nám však svůdným hláskem jeskyněk různá úsporná a manažersky prověřená řešení.

Proč máme trestat pančování alkoholu? Ať si to vyřeší trh! Trestán budiž spotřebitel za porušení povinnosti být v hospodách a řetězcích vybaven detektorem metanolu. Detektory by mohly být i v mobilech. A co loupež? Copak nám, svobodným občanům, musí za zadkem pořád poskakovat paternalistický stát? Ozbroj se, občane, a hlídej se sám! Hurá do střelnic! A kdo to nedá, pro toho je tady Vít Bárta! Což není výhodné nechat zločince utéct do ciziny? Ať si je stíhá EU! Víte, kolik se ušetřilo na princi katarském? A kolik na Koženém, Pitrovi a Krejčířovi?

Nu, a ti, co utéct nechtějí, lumpové, by se mohli trestat sami v domácím vězení pod dohledem ajťáků. Ti mají na masové trestání obyvatelstva patřičné vzdělání a jejich genom je k tomu uzpůsoben. Smolíčku, pacholíčku, jenom prstíček si ohřejeme v soutěži o komplexní dodávku výkonu rozhodnutí ve věcech trestních. Nebude tě to stát ani korunu. Uvidíš, jak budou kmotři cvakat. Podle tarifu za poskytování služeb kriminálnických.Ale nejlepší by bylo privatizovat i služby prokurátorské a soudcovské. Mohly by je poskytovat ve zvláštních divizích vysoutěžené advokátní kanceláře. Trh by si, panečku, Zemana a Bradáčovou rychle srovnal! Srovnal by si i whistleblowery a Ondračku.

Vize

Právě jsme si předvedli, co to znamená mít reformní vizi. Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jeskyňky pryč nesou! A až si ho pěkně vykrmí, tak si ho i upečou a sní. Tak pozor na jeskyňky, pane premiére!
Mikroekonomie je znalost pro řízení státu zcela nevhodná. Alespoň od páté platové třídy by měla být úplně zakázaná. Mezi předvolebním shromážděním a promoakcí na ošulení důchodců musí, sakra, být nějaký rozdíl. A Smetanu s Vondroušem ať nám převychová nějaký hodný bachař, když už jsme za jejich trestání vyhodili takových zbytečných peněz.

Autor: Karel Čermák
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!