Turecká firma, pro kterou Ugur pracuje, tu buduje paláce, ministerstva i obytné domy, to vše z bílého mramoru, jak si přeje zadavatel zakázky. Turkmenistán má obrovské příjmy z prodeje plynu a ropy a utrácí je právě za stavbu drahých, opulentních projektů především v hlavním městě Ašchabadu.
„Netěším se na to. Život v téhle zemi je šedý. V jedenáct hodin všechna zábava končí, je tu pomalý internet a jen pro mobily. Ale vydělám si tu dvakrát tolik, co v Turecku,“ shrnuje své pocity Ugur. Spoléhá se na disk svého počítače, který je nabitý filmy. Z šedé turkmenské reality bude Ugur utíkat do jiných světů. Také Ugurův kolega Alper, který v Turkmenistánu působí už sedm let, má smíšené pocity. „Tohle je poslední rok,“ říká.
Turecké firmy jako zmiňovaná Rönesans jsou hlavním výhercem jackpotu, kterým je turkmenský stavební boom. Obě země mají společné etnické kořeny a podobný jazyk, díky čemuž turecké firmy získávají většinu státních zakázek.
Do země se ale za vidinou zisku tlačí i další investoři. Kromě Ruska, které od rozpadu SSSR spíše ztrácí své pozice, především Čína. V Turkmenistánu kupuje ropu a plyn a poskytuje zemi půjčky. Turkmenistán a jeho plynová pole u Kaspického moře jsou nyní hlavním zdrojem plynu pro Čínu. Zájem být ve středoasijské zemi má ale i Indie a její firmy – naposledy v říjnu oznámil otevření pobočky v Ašchabadu indický developer L&T.
Jak ale ukazuje příklad Turka Ugura, služba v této zemi s autoritativním režimem není žádný med. Stavební inženýr je ze své profesní mise tak zarmoucený, jako by ho měly čekat tři roky na vojně.
Od našeho zpravodaje v Ašchabadu
