Uživatelé Twitteru jsou zmatení. Hledají záhady tam, kde žádné nejsou

Původně Musk prohlašoval, že by Twitter měl otevřít kód algoritmu, aby každý věděl, proč mu sociální síť servíruje daný obsah. Prozatím to skončilo tak, že se vedle lajků, reakcí a retweetů objevila nová metrika: počet zobrazení daného tweetu. 

To zatím vede spíše ke zmatení než k lepšímu pochopení toho, jak vlivná sociální síť funguje. Důkazem toho jsou například konverzace na českém Twitteru v uplynulých týdnech. 

Zvláště pozoruhodný byl experiment odborníka na technologie Patricka Zandla. Ten v jeden moment zveřejnil skoro stejné tweety – v jednom se hlásil k volbě Danuše Nerudové a ve druhém vyjadřoval záměr volit Petra Pavla. Kromě jmen kandidátů se tweety v ničem nelišily. 

Na základě toho, že se tweet s Petrem Pavlem zobrazil uživatelům Twitteru vícekrát, tak Zandl usuzuje, že to je důkaz, jak algoritmy Twitteru uživatelům nabízejí buď obsah, se kterým souhlasí, nebo příspěvky, které vyvolávají silnou reakci. 

„To je ta manipulace – komnata ozvěn/echo chamber. Dostanete jen názory, se kterými souhlasíte nebo se kterými ostře nesouhlasíte,“ píše Zandl. „A to je to, kde jsou sociální sítě nebezpečné. Málokdo si je tohoto efektu vědom, přece ,neznáte nikoho, kdo by volil X‘. A stejně existují,“ pokračuje odborník na technologie. 

Obávám se ale, že Zandl z čísel zobrazení vyvozuje něco, co z nich vyvodit nelze. Tedy že v nich vidí něco, co tam vidět chce a co se zdá na první pohled logické. 

Zaprvé, jak upozornil server Lupa.cz, jde pravděpodobně o celková zobrazení, to znamená, že se tam počítají i případy, kdy se příspěvek zobrazí jednomu uživateli vícekrát – z tohoto údaje tak není možné odhadovat, kolika lidem se daný příspěvek zobrazil. 

Zadruhé je pravda, že Twitter zobrazuje uživatelům tweety podle témat, která podle jeho algoritmů daného uživatelů zajímají. Nicméně představa, že vás Twitter dokáže demaskovat jako podporovatele Petra Pavla nebo Danuše Nerudové, je scestná. Společnost, která nemá skoro žádné české zaměstnance, zkrátka nemá uzpůsobené algoritmy pro tak malý trh, jakým je Česká republika.

Stačí se podívat na témata, o nichž se Twitter domnívá, že daného uživatele zajímají. V mém případě tam jsou například témata jako boty, Stephan Loevfen (bývalý švédský premiér) nebo UverWorld, což je japonská hudební skupina, o níž jsem dodnes neměl tušení, že existuje.

Naopak z českých reálií v zájmech není skoro nic kromě Petra Čecha, bývalého fotbalového brankáře, který ve své době patřil mezi nejlepší na světě a jeho sláva tak přesahuje hranice Česka.

Namístě jsou tak dva závěry: nepřeceňujme sílu sociálních sítích, zejména těch amerických, které působí na celém světě. Řada věcí funguje jen v případě nejrozšířenějších jazyků. To znamená, že Twitter možná dokáže zanalyzovat, že máte zájem o politiku, když reagujete na politické příspěvky. Ale to, zda jste podporovatel toho, či onoho kandidáta, neví. 

Pravděpodobně je zkrátka na Twitteru více lidí, kteří budou volit Petra Pavla, a proto na tento příspěvek reagovali. Možná na něj reagovali také lidé, kteří mají více sledujících, což může dosah příspěvku rapidně zvýšit.

Druhá věc je, že chod sociálních sítí je tak složitý, že jednoduchý experiment jejich fungování nemůže rozklíčovat, ač se jeho závěry mohou zdát logické a nerozporovatelné. 

O jejich fungování víme stále jen málo. To by se brzy mělo změnit. Letos vstoupí v platnost evropská legislativa, která by měla přinutit velké sociální sítě k tomu, aby alespoň odborníkům otevřely své algoritmy tak, aby je mohli nezávisle prozkoumat a popsat, jaké fenomény s jistotou ve společnosti vytvářejí. Do té doby jsou ovšem experimenty s počtem zobrazení spíše věštěním z kávové sedliny než přesným popisem reality.