Doba covidová postihla spoustu odvětví našeho běžného života. Možnost cestování byla jedna z nich. Jaký dopad to pak může mít na autora cestopisů? Spisovatel a cestovatel Ladislav Zibura patří k nejoblíbenějším autorům Česka ale o většině svých cest by nikdy nenapsal.
Když na autora cestopisů dopadne covid a zavřené hranice, přijde o svá témata. Ty jsi toho ale využil a začal cestovat po Česku. Co ses dozvěděl o vlastní zemi?
Pro mě byla ta kniha splněný sen. Už když jsem před lety psal první knížku, tak jsem si říkal, že jednou napíšu něco o Česku, jen jsem čekal na příležitost. A ta přišla. Češi se začali víc zajímat o cestování doma a já rád témata volím trochu novinářsky, že se snažím psát o tom, o čem se zrovna mluví. Zároveň jsem v tom viděl možnost, jak podpořit třeba krachující hospodské v regionech. Takže to pro mě byla vysněná knížka, na kterou jsem se těšil roky. Ale je mnohem větší výzva psát o vlastní zemi než o zahraničí. Zaprvé si to ti lidi, o kterých píšeš, přečtou, a zadruhé se hrozně liší úroveň znalostí o tématu. Někteří lidé Česko znají opravdu velmi dobře a nechceš je urážet banálními informacemi, a zároveň někteří zase českou historii neznají skoro vůbec, takže je velmi těžké nastavit tu úroveň tak, aby byla přijatelná pro všechny.
Co tě překvapilo nejvíc?
Mě překvapilo, kolik je míst, o kterých jsem nikdy neslyšel, a přesto jsou velmi zajímavá. Strávil jsem na cestě dva a půl měsíce a i když jsem, troufám si říct, znal už předtím Česko dobře, tak jsem celou tuto dobu jezdil po místech, která jsem z osmdesáti procent ještě nenavštívil. Česko je překvapivě velké, rozkládáme se přes půl časového pásma, máme osmdesát čtyři okresů, takže kdybys chtěl každému okresu věnovat jen dva dny, tak na cestě strávíš půl roku. A taky mě překvapilo, že když jsem psal o zahraničí, tak mi lidi vždy říkali: To by u nás nefungovalo, tady by se s tebou lidi takhle nebavili, tady by tě domů nezvali a podobně. A ono to v Česku funguje úplně stejně jako jinde.
Ty působíš jako celkem plachý člověk, ale současně velká část tvého spisovatelství je založena na povídání si s lidmi. Jak to zvládáš?
Já si myslím, že se to dá naučit. Jsem zvědavý a povídám si s lidmi moc rád. Stydím se před velkými skupinami, ale když jsme jeden na jednoho, tak mi nijak nevadí někoho oslovit. A věřím, že se dá naučit vést tu konverzaci tak, aby byla tomu druhému příjemná a aby nebyla přínosná jen pro tebe. Obecně, kdykoli se o tebe někdo zajímá, když máš možnost něco sdělit, tak to člověku lichotí. A to je způsob, jakým já se ptám. Přijedu někam a ptám se, to je úžasné místo tady, řekněte mi, jak se to tu proměnilo, jak to tu vypadalo za socialismu? Jich se třeba nikdo v životě na takovou otázku nezeptal, takže mi to velmi rádi řeknou. Zastavil jsem se třeba ve vesnici Hrdlořezy a dal jsem si takový plán, že zjistím, proč se ta vesnice jmenuje právě takto. Nakonec jsem o tom napsal kapitolu. Teď jsou na to hrdí, že jejich vesnice o sto padesáti obyvatelích se objevila v knížce a zapsali si to do obecní kroniky.
Jak moc velká část tvé cesty je přesně naplánovaná a jak moc improvizuješ?
Já se držím zásady, že základem dobrého zážitku je být připraven kdykoli změnit plán. Takže vždy nějaký rámcový plán mám, ale jsem připraven ho kdykoli změnit, když mě něco zaujme. Příležitostí něco zažít k tobě přichází každý den ohromné množství, jde jen o to jim být otevřený. Třeba když jsem ještě stopoval, tak se tě vždy řidiči ptají, kam jedeš. Řekl jsem třeba, že do Uppsaly a zeptal jsem se, kam jedou oni. A když to bylo nějaké zajímavé místo, tak říkám: Tak já pojedu s vámi. A v Česku je to ohromně jednoduché, protože se všude domluvíš a kamkoli tě doveze autobus nebo vlak.
Po kom jsi tu touhu po cestování zdědil? Cestují tví rodiče hodně?
Já myslím, že každý zvědavý člověk rád cestuje. Když jsem byl malý, tak jsem načítal encyklopedie, hrozně mě to fascinovalo a toužil jsem ta místa vidět na vlastní oči, a tak jsem v patnácti začal cestovat. Myslím, že jsem to v rodičích spíš trochu probudil. Začal jsem jim o těch cestách vyprávět, jim se to líbilo, tak to chtěli taky zažít. Třeba se už čtyřikrát vydali na pouť do Santiaga de Compostela, kterou jsem šel v osmnácti. Každý rok taky někam jedu s nimi, třeba na dva týdny, abychom se vzájemně užili. Nedávno jsme například byli v Rumunsku. Takže já si myslím, že ta touha po cestování není nic dědičného, ale každý má v sobě potřebu poznávat, jen u někoho se přetaví v cestování. Ale záleží na tom, jak chceš cestovat, taky to jde tak, že nikoho nepoznáš, cestuješ třeba jen za jídlem. Způsobů, jakými lze cestovat, je nepřeberné množství.
Co byla pro tebe první velká cesta? Santiago, nebo už něco předtím?
My jsme od patnácti let s kamarády z gymnázia trávili léto tím, že jsme měli půjčená dvě auta a objížděli Evropu. Vždy jsme měli toho jednoho osmnáctiletého, který už mohl řídit, spali jsme venku a dělali to hrozně nízkonákladově. Ale to nebyly nějaké velké výpravy. Potom, když mi bylo osmnáct, tak jsem šel těch tisíc kilometrů sám pěšky do Santiaga. Tam se člověk musí o sebe postarat, takže to bych už řekl, že byla větší cesta. O rok později jsem se vydal pěšky z Českých Budějovic do Říma, pak přišla pouť do Jeruzaléma, která byla náročnější, protože jsem musel pěšky projít část Turecka a Izraele. To už jsou země, které občas nejsou úplně snadné na cestování, člověk se někdy bojí o své zdraví a podobně. Já jsem ty cesty nikdy nepodnikal tak, aby byly nebezpečné, ale je pravda, že putovat pěšky v Turecku v létě je už něco náročnějšího a současně ale i něco, z čeho si člověk odnese do života určitou vytrvalost a že ho to učí se nepodělat z nějakých kravin. Protože když ví, že zvládl tohle, tak mu to dává sebedůvěru, že zvládne i další věci.
Co tě inspiruje pro volbu těch míst? Máš nějaké sny, které před sebou tlačíš, nebo je to momentální inspirace?
Dřív jsem se vydával na pěší poutě, jednoduše jsem si vybral nějakou zemi a prošel ji pěšky. Tam to bylo jednoduché, protože takových zemí není zase tolik. Nejde to dělat v zemích, které jsou málo zalidněné, což je půlka světa. Denně ujdeš třicet kilometrů a potřebuješ, aby tam byla nějaká vesnice. Mongolsko prostě pěšky neprojdeš. Teoreticky by to možná šlo, ale určitě to není žádná hitparáda. Pak musíš vyloučit země, které jsou zalidněné příliš, protože je tam velký provoz, není tam moc přírody a podobně. Takže ti zbude nějakých dvacet nebo třicet zemí. Vždy jsem se snažil si vybírat země, které jsou pro mě zajímavé, ale mám vystudovanou žurnalistiku, takže když jsem začal psát, tak jsem k tomu přidal ten rozměr, aby to čtenáře bavilo číst. Ale ne nutně tak, abych byl poplatný nějakým očekáváním. Třeba moje minulá knížka byla o Evropě, což bylo úplně antitéma, každý mi říkal, že Evropu všichni znají a nikdo si to nekoupí. Ale přesto se ta knížka prodávala dobře.
Kdy tě napadlo, že si z cestopisů uděláš profesi?
Mně se to stalo samo, je to hrozná náhoda. Já jsem nejdřív šel na práva a k tomu jsem si dal ještě dálkově mediální studia. Ale po prvním semestru práv jsem si uvědomil, že bych strávil celý život zavalený papíry a že to není život, který jsem si vysnil. Takže jsem z práv odešel a pokračoval jsem ve studiu mediálních studií a k tomu si dal ještě plnotučnou žurnalistiku v Brně. A bylo to skvělé rozhodnutí. Já jsem napřed pracoval jako externista v Českém rozhlase a myslel jsem si, že by mi mohla být blízká ta rozhlasová dráha, ale pak jsem podnikl pouť do Jeruzaléma a udělal o tom pár rozhovorů. Tehdy mi nabídli z Albatrosu, abych o tom napsal knížku, ta se dobře prodávala, takže mi nabídli další. Tak jsem ji napsal, spočítal si honoráře a zjistil jsem, že se tím můžu živit. Odešel jsem z práce, kterou jsem tehdy měl, což bylo psaní reklamních textů pro firmy, odešel jsem i z rozhlasu a začal se věnovat tomuhle. Podle mě ty nejlepší věci se člověku většinou dějí náhodou.
