5

fotografií

Hynek Čermák, největší drsňák české scény

H

Hluboký hlas a přísný pohled. Hynek Čermák je předním představitelem drsných chlápků, kteří si jdou tvrdě za svým. On sám se na takové role dívá s pousmáním a nejradši by hrál především v komediích. Komu ale polohu tvrďáka snáze věřit než bývalému bodyguardovi?

Když máte možnost s ním dělat rozhovor, dojde vám záhy, že se jako herec nebere vůbec vážně. A rozhodně nemá tendenci cokoli hrát i v civilu. Mluví klidně s lehkým pousmáním a rád se občas hlasitě rozesměje. Když ale zmiňuje, že mu otcovství změnilo život, věříte mu. Právě na roli otce mu zjevně záleží ze všech nejvíc.

Člověku se zdá, že žijete chlapský sen. Jste úspěšný, máte krásnou manželku, pořídil jste si legendární auto… Uvědomujete si své štěstí?

Vidíte, to mě nikdy nenapadlo. Ale jo, žiju šťastnej život, protože jsem se rozhodl, že jinej žít ani nechci. A když to řeknete takhle, tak je to asi pravda. Mám auto, které jsem vždy chtěl, starého defendera. Ovšem nebylo to nic mimořádně drahého, je to auto z roku 2001. Že bych se pohyboval ve sférách chlapských snů, to mě nikdy nenapadlo. Je ale pravdou, že když se chci projet v autě, tak jedu. Když chci vzít s sebou ženu, tak ji vezmu. Když ne, tak můžu být sám. Jezdím i na motorce… Možná to tak vypadá, ale nikdy mě nenapadlo se nad tím tak zamyslet. A co se úspěšnosti týká, stačí, abych vyjel do Rakouska, a nikdo neví, kdo jsem. Kromě toho, v herectví uděláte práci jednou dvakrát špatně, a končíte. Je to tedy hlavně zodpovědnost.

Jak byste popsal své současné rozpoložení?

Jako typickou krizi středního věku. Do toho jsem nemohl dlouho pořádně pracovat kvůli koronaviru. To je, jako když jezdíte na motorce a dva roky jste na ní neseděl. Máte pak pocit, že se zabijete, až znovu pojedete. Herectví je zkrátka druh sportu, a když netrénujete, neskáčete do dálky, tak najednou skočíte třeba výrazně míň. Pro herectví je zkrátka potřeba pracovat.

Čím se ta krize středního věku projevuje?

Říkám si například, že už nebudu dělat, co nechci. Budu dělat jen to, co chci a za každou cenu dobře. Což je, myslím, typický příklad krize středního věku. Začnete zkrátka bilancovat. A druhá věc je, že si člověk plní sny. Dodělal jsem toho defendera, koupil jsem si rozpadlý statek z roku 1560, který se snažím dát dohromady. Ale byl to vždy můj sen. Od dětství jsem věděl, že budu mít velký bílý dům. Vyrostl jsem na Českomoravské vysočině, ve vesnici, která se jmenuje Markvarec, kde takových domů byly desítky. Akorát jsem netušil, co vše bylo potřeba udělat pro to, aby si to ty lidi vybudovali.

Je o vás celkem známé, že jste v minulosti pracoval v bezpečnostní agentuře. Co pro vás tohle období zpětně znamená?

Zaprvé, už je to dost dlouho. Zadruhé to bylo dost divoké období v devadesátých letech. V tomto oboru se pracovalo velmi specificky. Bylo to do jisté míry velmi vyčerpávající, protože jsme byli pořád na pageru, neustále k dispozici, ale v tom věku to šlo. Mě to i bavilo. Nepovažuju to za nijak nešťastný období. Bylo mi tehdy pětadvacet. To samo o sobě, když se ohlédnete, bylo šťastný období, že jo… Teď mě s každým rokem něco víc a víc bolí. Každý den podle toho, jak se probudím, takový bude. To už tak se stárnutím je. Takže rozhodně nevzpomínám na léta v ABL ve zlém. To nikdy. Naopak, spíše mi to dalo hodně do života. Naučil jsem se tam spoustu věcí. Hlavně co se týče komunikace s lidmi. To je neocenitelný. Každý si tu práci představuje ve stylu Ramba, ale tak to prostě není. Jde o nějakou psychologii. O schopnost odhadnout předem blížící se nebezpečí a o prevenci. Což jsou věci, které se vám do života hodí. 

Když se řekne ABL, lidem se vybaví Vít Bárta a jeho následná politická kariéra. Jak na něj nahlížíte vy? Přece jen jste s ním agenturu zakládal.

My jsme přátelé od našich dvaceti let. A jsme jimi dodneška. Potkali jsme se v době, kdy byl Vítek ve třeťáku na medicíně. Já byl na DAMU. On je pro mě jako zkušený kamarád, ale o politice jsem s ním v podstatě nikdy nemluvil. Když se setkáváme, jakože na to máme málo času, tak stejně mluvíme o jídle, o ženách, o kultuře, psech… Ale na politiku se moc nedostane. Ani nevím přesně, co se tehdy stalo. Vím, že s ním byl nějaký soud, který nakonec Vítek vyhrál.

Každopádně jeho politická kariéra šla strmě dolů. Nikdy jste mu jako kamarád neřekl: Neblázni, nechoď do politiky?

Ne, to mi ani nenáleží. Vítek je obchodník a politik, o. k. Já jsem herec a fotograf.

Volil jste ho?

Ne, to ne.

Zažil jste během práce pro agenturu chvíle, kdy šlo opravdu o život?

Jo, to šlo vždycky. To vám jde v podstatě, i když jdete vyhodit v noci koš. Každopádně při práci v ochrance se cpete do míst, kde to hrozí nejvíc. Na tom je ta práce založená. Ale zaplaťpánbůh, všechno jsem to přežil. A kromě pár zlomenin, třeba na prstech a podobně, se mi nic dramatického nestalo.

Pokračování článku si můžete přečíst v tištěném vydání FORMEN

Pokračování článku si můžete přečíst v tištěném vydání FORMEN Chci koupit Formen

 

Související články