Jen velmi málo českých hudebníků udělalo na světové hudební mapě takovou stopu jako jazzový kytarista Rudy Linka. Řekl nám, proč dnes lidé chtějí hrát jazz, proč v obchodech v New Yorku nenarazíte na jejich majitele a co vám řeknou dveře od mercedesu.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé držel v ruce kytaru?
Pavle, to se mě ještě nikdo nezeptal! Takže budu muset přemýšlet. To muselo být, když mi bylo tak čtrnáct let. Na pionýrském táboře Želivka jsem potkal kamaráda, který na ni velice dobře hrál. A já jsem se ji tam snažil vyzkoušet.
Takže první, co jste hrál, byly táborové písně?
Ne, to vůbec, naopak. Ten kluk na ten tábor jezdil každé léto, mně bylo čtrnáct a jemu sedmnáct, jmenoval se Petr Škrabák, ale už tenkrát hrál na basovou kytaru s Jirkou Stivínem. Byl to profesionální hráč. Byl tam jako praktikant, měl s sebou kytaru a hrál The Beatles, Donovana, Boba Dylana a podobně. A to byla přesně ta hudba, která mě dostala ke kytaře. The Beatles a hudba šedesátých let.
Vy jste si prý v mládí chodil půjčovat jazzové desky na americkou ambasádu v Praze, je to pravda?
Je to pravda.
Nebylo to nebezpečné?
Musím říct, že moje štěstí bylo, že jsem brzy odjel, protože já jsem nad tím vůbec nepřemýšlel! Mně bylo šestnáct a dozvěděl jsem se, že na americké ambasádě je kulturní oddělení a že tam člověk jenom přijde, stane se členem, dostane legitimaci a pak tam může chodit a půjčovat si desky. Vždycky jsem si je půjčil, nahrál si je a zase jsem šel zpátky. A vzpomínám si, že hned naproti ambasádě měli estébáci budku a tam fotili všechny, kdo šli dovnitř i ven. Mně ale tehdy nějak nedošlo, že bych to neměl dělat. (směje se)
Konfrontovali vás s tím někdy?
Nikdy to na mě nikdo nevytáhl. Ale v nějakém archivu StB asi budu mít spis, protože jsem se už od mladého věku choval... ne úplně socialisticky.
V roce 1980 jste emigroval do Švédska. Jak na ten samotný okamžik vzpomínáte? Byla to obava, radost, úleva?
Měl jsem obavu. Ale byl jsem mladej a vlastně jsem o světě vůbec nic nevěděl, takže ta obava nebyla tak velká, jako když jsem v roce 1985 jel ze Švédska do Ameriky. Protože já ani neuměl pořádně anglicky a říkal jsem si, co to tady dělám, když už mluvím švédsky, mám i švédský pas, byt a jsem zařízenej. A zase jedu někam jinam. A najednou jsem tu obavu měl větší. Zaprvé jsem byl už starší. A zadruhé už jsem v životě něčím prošel. Přitom já jel původně do Ameriky jenom studovat, nejel jsem tam s tím, že tam zůstanu.
Studoval jste na Berklee, sám jste se později stal i pedagogem na hudebních školách. Co jste říkal na film Whiplash, který se tomuto tématu věnoval? Setkal jste se tam někdy s drsným drilem?
Musím říct, že od těch učitelů jsem to nikdy nezažil. On to člověk zažije spíš sám od sebe. Sám si na sebe začne dávat břemeno, že musí něco dokázat. Což je vždycky docela blbý, když člověk má pocit, že něco musí. Ale nejvíc, co může člověk sám pro sebe udělat, je dát si čas a nestresovat se. To zní jednoduše, ale je to možná vůbec nejtěžší. Vzpomínám si na rozhovor s Jackem Nicholsonem, kde říkal, že přijel do New Yorku, aby se stal hercem a dal si na to pět let. Řekl si, budu dělat číšníka a když se do pěti let nic nestane, tak se na to vyprdnu. A ten novinář se ho ptal, takže jste to během těch pěti let stihl a stal se slavným hercem? A Nicholson řekl, ne, pak jsem si dal dalších pět let. (směje se)
Letos je to dvacet let od vydání vaší první desky Rudy Linka Quartet. Jak se za těch dvacet let podle vás změnila jazzová scéna?
Všechno se změnilo! A pochopitelně i jazzová scéna. V jazzu se změnilo to, že je najednou plno jazzovejch škol. A vyloženě dobrejch. Dneska už člověk možná ani nemusí jet studovat jazz do Ameriky, ačkoli to je blbost, protože Amerika je na tom furt úplně jinak. Ale je hodně dobrejch jazzovejch škol, které jsou třeba v Německu, v Rakousku, ve Švédsku. A mají skvělé učitele, třeba i z Ameriky. A ty školy každý rok vypustí obrovské množství jazzmanů. Blbé je, že ten jazz vyžaduje, aby se hrálo. To není něco, co se člověk naučí a pak to bude vědět. Aby se z toho něco udělalo, musí se hrát. A těch lidí, co chtějí hrát jazz, je daleko, daleko víc, než když jsem já přijel do Ameriky. Díky tomu jsme tehdy mohli neustále někde hrát. Třeba i za málo peněz, ale pořád jsme někde hráli. Dneska už něco takového není možné. A to je asi to nejhorší, co se mohlo stát. Taky tenkrát bylo všechno ještě založené na tom, že člověk někoho potkal. My jsme třeba hráli v New Yorku a najednou tam přišel někdo, kdo pracoval pro nahrávací společnost a řekl, vy se mi líbíte, něco s váma nahraju. To se dneska taky vůbec nestane.
Čím to podle vás je?
Všichni sedí doma a chtějí, aby jim všichni všechno poslali přes internet. A je to daleko méně osobní. Myslím, že ten osobní přístup byl daleko lepší. Nahrávací společnosti dnes už nemají tu ekonomickou sílu, co mívaly. Plno muzikantů si na to stěžovalo, a oprávněně, že peníze vydělávají fi rmy a ne muzikanti. Na druhou stranu bylo plno profesionálů, kteří se tím zabývali. Kteří toho v životě mnoho viděli a slyšeli a mohli rozhodnout, že tohle je lepší než tohle. Dneska nikdo nic nerozhoduje, všechno je na nás, abychom si klikli na Spotify, když vyjde něco nového. Ale kolik toho každý den vychází? Milion! Proto je dnes pro mladý lidi daleko těžší být objevenej, než to bylo za mě. Já jsem za sebou ještě měl někoho, kdo na to dal peníze, vydal to, postavil se za to a řekl, tohleto je lepší než něco jiného. A to je v životě potřeba, aby vás někdo uvedl do společnosti.
